Václav Vacek
Autor: Vyšehrad
Přiznám se, že mám u druhého, doplněného a rozšířeného vydání knihy rozhovorů Josefa Beránka s Václavem Vackem Mám štěstí na lidi, o dost jiný pocit než u vydání prvního Měl jsem štěstí na lidi. Jednak cítím, že rozhovor za ta léta uzrál a stal se v řadě ohledů ještě naléhavějším a inspirativnějším. Jednak je také zřejmé, že se podstatně změnilo společenské a církevní klima, a tedy i okruh čtenářů, k nimž Vackovo životní vyznání míří.
Ještě před lety bych trval na tom, že největší problém s tímto do jisté míry bilančním rozhovorem budou mít Vackovi kolegové faráři, biskupové, někdejší spolužáci a pochopitelně také laici, kteří se dílem osudu, dílem svých rozhodnutí a preferencí, nacházejí na opačném pólu křesťanského a občanského světonázoru, než jaký vyznává Václav Vacek (i Josef Beránek) a za který ručí svým bohatým a ne úplně nudným životem. A opravdu. Ještě nedávno se do šiku anti-Vackových bojovníků řadili spíš pantátové jeho věku, jimž už pěkných pár let ujížděla půda pod nohama, a tak se v nostalgických návratech vraceli politicky do nejhorších období dějin 20. století, nábožensky pak k nejúpadkovější formě římského katolicismu, kdy byl kněz víc státní zaměstnanec než kněz Boha živého, a katolicismus vypadal, jako když brzy nadejde jeho hodina poslední. Dnes už takový pocit nemám. Je svým způsobem o dost hůř.
Do šiku legračně konzervativních odpůrců koncilu a vůbec celého teologického díla posledních sta let se už neřadí výlučně Vackovi vrstevníci, ale lidé mého věku i mladší, kteří uvěřili, že čím ostřejší a nesrozumitelnější katolickou štábní kulturu zavedou, tím větší užitek to přinese při zvěstování Božího království. Jenže bohužel pro nás, dynamika online světa poháněného umělou inteligencí zesílila jejich „evangelizační“ možnosti, a tak si člověk – pokud tedy zrovna nečte recenzovanou knihu – připadá trochu jako hrdina dystopického románu.
Jenže právě dnes, v době, jež je opravdu vymknutá z kloubů, si vychutnávám poučené a nadčasové Beránkovy otázky a pomalu plynoucí a promyšlené Vackovy odpovědi jako to nejlepší jídlo, jímž pohostíte své přátele, a jako nabídnutou cestu smíření a radosti do míst, jimž se ještě před dvěma sty lety říkalo domov. Četl jsem je před lety a udělaly mi radost, protože jsem podobná východiska, podobné myšlenky, podobné vize a podobnou míru naděje vídal u Vackových kolegů, kteří z rozličných důvodů ještě předtím, než se stal knězem, odešli do exilu – a neztratili se tam. Čtu je i nyní a je mi u nich hezky. Přistihuji se u některých jeho vyprávění, jak se směju a v duchu si říkám: Tak jenom za tohle by tě měli, milý Václave, udělat hodnostním kardinálem, protože jednou z vlastností papežových blízkých spolupracovníků je odvaha říkat i nepříjemné věci jazykem, který si nepotrpí na kudrlinky a autocenzuru. Představ si to „tóčo“, kdyby ti chlapíci po prsa uvízlí v 19. století a hlouběji museli na základě církevně-vojenské kultury, kterou vyznávají, líbat kardinálský prsten. Sranda k popukání!
Stále konejšivé je Vackovo vzpomínání na dětství a na rodiče, z něhož čerpá sílu dodnes. Stále zajímavé je jeho vyprávění o tom, kterak a kde našel své povolání ke kněžství a jak se mu o něj podařilo v litoměřickém kněžském semináři nepřijít. Ano, jsou to stránky pojednávající o zázracích. Obnovený zájem o život a činnost podzemní církve a protestantského disentu vrací znovu do hry jeho reflexe postupného vrůstání do společenství křesťanských intelektuálů, mužů a žen, kteří v tom nejlepším smyslu reprezentovali za železnou oponou aggiornamento koncilu i nutné společenské a sociální proměny kultur na Západě. Stále odvážné jsou jeho glosy církevního prostředí, které se kvůli slabosti a neochotě uzdravit se z nostalgismu a klerikalismu zhroutilo samo v sobě, a tak jsou mu lidé jako Václav Vacek a mnozí další, o nichž promlouvá, v jistém ohledu cizí, určitě však nepohodlní. A stále inspirující jsou jeho teologické vize, občanská angažovanost, pozitivní přístup k životu, pastorační praxe orientovaná na poctivé čtení Písma i nepřeberné množství různých, často protipólných aktivit, do nichž se stále zabrušuje a jen nerad by je opouštěl.
Málokterá česká kniha, jejíž autor a spoluautor se hlásí ke Kristovu vykupitelskému příběhu, nezestárla, ba naopak, nabrala na důležitosti tak jako Mám štěstí na lidi. Má-li Václav Vacek celý život štěstí na lidi, mají čtenáři štěstí na svého Vacka. Kdybych přece jen mohl něco poradit, pak asi tohle: Učme se od něj odvaze říkat věci tak, jak jsou, ale ne tak, aby to ubližovalo. A učme se od něj jisté ušlechtilosti a laskavosti v mezilidských a osobních vztazích. Něco mi napovídá, že duchovní, celolidské zrání Václava Vacka přinese (a možná že i díky Josefu Beránkovi) další sladké plody. Než se jich v knižní podobě dočkáme, vezměme si do rukou tuhle knihu. V ničem nezaváháme. V ničem neprohloupíme. Můžeme jen získat.
