Farnost Praha Čakovice
Autor: archiv autora
Kdo z věřících někdy psal nějaký osobní dopis, reakci, stížnost nebo jiný typ zpětné vazby na pražské arcibiskupství, mohl být velkým optimistou a doufat, že si ho tam někdo přečte. Nebo být ještě větším optimistou a očekávat alespoň stručnou odpověď, třeba že otec arcibiskup děkuje, zdraví a žehná. Musel by být ale trochu bláznem, aby věřil, že jeho podnět něco změní, že se věci na základě jeho impulsu dají do pohybu.
Koncem letošního června se však stalo něco neobvyklého. Ve schránce arcibiskupství přistálo několik znepokojených dopisů, ve kterých se skloňovalo jméno jedné nevelké farnosti na okraji Prahy: Čakovic. Tamní farníci se totiž dozvěděli o plánované výměně duchovního správce, s bolestí v srdci ještě nějak skousli loučení s oblíbeným knězem, ale nesmířili se už s tím, kdo má na jeho místo přijít. Tím měl být bývalý generální vikář Jan Balík. Nechvalně známý protagonista stále ještě vyšetřovaných a mediálně propíraných kauz bývalého vedení pražského arcibiskupství vzbuzoval v čakovických farnících obavy, že farnost ztratí důvěryhodnost i značnou část aktivních věřících, kteří se tiše roztrousí do okolních kostelů a pohřbí tím živé společenství, které se tu v posledních letech podařilo vybudovat.
Tak se zkusili ozvat. A ejhle! Za pár dní bylo odvoláno, vymyšlen nový plán a farnost svěřena jinému knězi z okolí. S poděkováním generálního vikáře za „zájem o život ve farnosti a konstruktivní přístup“.
Ne že by to bylo snadné a bez práce. Nový duchovní správce bude mít už v péči víc farností, než je zdrávo, bude mezi nimi pendlovat s omezenou časovou disponibilitou a zajišťovat v nich víceméně jen to, co se bez kněze neobejde. Čakovické farní společenství se tedy bude muset postarat o všechny ostatní činnosti: pastoraci, animaci, chod farnosti, opravy i další praktické záležitosti. Z pohodlného stavu vlastního kněze na vlastní faře spadnou čakovičtí rovnýma nohama do takřka misijní farnosti, kam dojíždí přespolní kněz s nabitým diářem a jinými povinnostmi.
Ale! S vědomím, že jsou součástí církve, kde jim někdo naslouchá, kde mohou do rozhodovacích procesů mluvit a také je ve spolupráci s arcibiskupstvím měnit. S vědomím, že jejich hlas není pro arcibiskupa jen otravnou mouchou, kterou odežene mávnutím ruky, ale důležitým partnerem k dialogu. S vědomím, že budoucí růst farnosti je společným dílem především těch, kdo v místě žijí a kdo za něj převezmou svůj díl odpovědnosti.
A když přijde problém, který se musí řešit shora, nespokojí se s rezignovaným „hlasováním nohama“, s nadáváním na sociálních sítích nebo s předem prohranými bitvami frustrovaných petic. Obrátí se na arcibiskupství s důvěrou, že jejich potřebu tam někdo bude brát vážně. A snad i do budoucna bude.
(Pozn. red: Jan Balík nyní působí v Římskokatolické farnosti u kostela Povýšení sv. Kříže Praha-Vinoř.)
