Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Ve všech jarních společenských, kulturních a sportovních akcích to nemají Velikonoce, jež mají ještě něco společného s Kristovým vykupitelským příběhem, snadné. Konkurence z oblasti modernizovaných východních směrů a well-being nespí na vavřínech a nabízí svůj příběh a svoje know-how moderními metodami a zvláště na sociálních platformách.
„Prodat“ Kristův pašijový příběh někomu, kdo o církvi a křesťanství slyšel naposledy na základní škole v hodině dějepisu, kdy učitel zrovna pojednával o neandrtálcích nebo Velkém třesku, je i pro povahy vysloveně evangelizační přetěžké. Jestliže totiž celý Kristův život vrcholí smrtí na dřevě Kříže a ne příliš věcně zdokumentovaným Vzkříšením, není jednoduché ukázat lidem mimo církve, že jádro Kristova příběhu spočívá právě v této slabosti, zdánlivé prohře, v utrpení, v oběti a Zmrtvýchvstání, kdy to – viděno lidskýma očima – měl Ježíš za sebou a nemusel se o nic snažit. Stáří, utrpení a smrt jsou dnes prohrou, o které se ze strachu z hanby nemluví. Ostudu životní prohry si dnes za rámeček dá dobrovolně málokdo.
Dlouhá staletí se část křesťanů odvolávala na to, že „Židé nám zabili Krista Pána“. Podivná konstrukce „úkladné vraždy“ židovského učitele židovskými předáky „ozvláštňovala“ Velikonoce do té míry, že se Židé dostali dokonce do velkopátečních přímluv. Pokroku bylo dosaženo tehdy, kdy za smrt našeho Pána začali „moct“ kromě Židů všichni ostatní, kdo tak jako pravověrní dobře nevěří – lidé jiných vyznání, křesťané nekatolických denominací, později i lidé bez vyznání, ateisté, agnostici a sekulární apokalyptici všeho druhu. Jenže Ježíš si nejen každé Velikonoce, ale každou vteřinu dějin přitáhne na své srdce člověka, který je poslední, o němž byste kdy řekli, že by mohl uvěřit a stát se křesťanem. Motiv „zrádné smrti“, k níž Ježíše vydal Jidáš a Židé, začal i díky velkým křesťanským osobnostem 20. století ustupovat do pozadí. Do popředí se naopak dostala otázka Kristova Zmrtvýchvstání, která po dlouhé době obrátila naši pozornost od „lidské duše“ také k „lidskému tělu“, které je pro naše pozemské putování jaksi nezbytné.
V tomto okamžiku začal být Kristův vykupitelský příběh srozumitelnější i těm, kdo znali křesťanství jen jako kostelní náboženství. Italský teolog českého původu Vladimír Boublík si ve svém deníku poznamenal tuto myšlenku:
„Tvá slova, Ježíši, jsou, lidsky vzato, nesmysl, jdoucí za utrpením, bolestí, nasycený ponížením, zavíráním… Ty sám jsi vtělený znak a provedení tohoto nesmyslu. Ale Tvá slova nabízejí to, co je až příliš přitažlivé pro člověka: život věčný. A Tvé zmrtvýchvstání je důkazem života. Jsi nesmysl, ale naplněný životem. Jsi blázen, ale blázen jdoucí za životem.“
Myslím si, že Velikonoce tak, jak jim rozumí Vladimír Boublík a dnešní církev, by mohly být srozumitelné právě pro ty lidi, kteří žijí navzdory společnosti a všem sekulárním normám svoje vlastní „bláznovství“, svoji „nesmyslnou svobodu“, svůj příběh, jímž vzdorují tomu, co se podle lidí nemá a nesmí.
Vydržet tlak okolí, když se člověk snaží o něco, co druzí považují za bezcenné, rodí v člověku podle mých zkušeností zvláštní vnímavost pro bláznovství Kříže a „nesmysl“ celého Kristova života. Nasadit se dnes pro Krista zmrtvýchvstalého, který je možná pro většinu lidí kolosálním nesmyslem, nebo dokonce lží, je sice něco, co vám, jak se říká, v ničem nepomůže a peníze nepřidá, ale je to, řečeno dnešním jazykem, čin, který je tak bláznivý, jak jen bláznivý dokáže být. Institucionalizovaná normalita, vajíčka a pomlázka jsou nuda. Jít dnes za Kristem je dnes úplně největší bláznovství. A nuda to rozhodně není a nikdy nebude.
