Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Mazur / catholicchurch.org.uk
Úmrtí Ludmily Javorové oživilo diskuse o ordinaci žen i ženatých mužů v římskokatolické církvi. K té časem jistě dojde; otázka nezní „zda“ ani „kdy“, ale „jak co nejcitlivěji“. Chci zde reflektovat model kněžství, jehož pouhé rozšíření na ženy či ženaté muže neumenší jednu z klíčových obtíží dnešní římské církve: klerikalismus, tedy pojetí církve, v níž svátosti, rozhodování a identita „patří“ svěceným a ostatní jsou příjemci.
Kdo povolává ke službě?
Diskuse obvykle začínají u jednotlivce: u ženy, která cítí povolání, nebo u muže, který by rád byl knězem, ale nechce se vzdát manželství. I otázka, zda si někdo troufne tvrdit, že Bůh nemůže povolat ženu, staví do středu osobní povolání. To je legitimní: touha sloužit druhým nemusí být seberealizací, může být skutečným Božím voláním. Potíž nastává, když se osobní povolání stane jediným měřítkem a kněžství se chápe jako osobní stav či nárok, který církev jednotlivci přizná nebo odepře. V takovém rámci by svěcení žen a ženatých mužů klerikalismus neodstranilo, jen by rozšířilo okruh těch, kdo ho vykonávají. Řeckokatolické a pravoslavné církve mají ženaté kněze po staletí a klerikalismu tam není méně.
Starší tradice neviděla mezi osobním povoláním a povoláním obcí protiklad, ale vztah. Nový zákon oceňuje, že kdo touží po úřadu dohlížitele, touží po dobré práci (1 Tim 3,1), hned však připojuje, jakým nárokům musí člověk vyhovět před obcí. Služebníky volí či rozpoznává společenství (Sk 6,1–6) a starší jsou ustanovováni pro konkrétní obce (Sk 14,23; Tit 1,5). Chalcedonský koncil (451, kán. 6) zakázal svěcení bez vazby na obec: nikdo nemá být „svěcen absolutně (apolelymenós, ‚bez vazby‘), ale ať je výslovně ustanoven pro církev města či vesnice, pro martyrion nebo pro klášter“. Lev Veliký trval na tom, že kdo má stát v čele všech, má být všemi zvolen. Augustina povolala obec v Hippo dokonce proti jeho vůli.
Povolání ke službě se tak v plném smyslu rodí tam, kde se potkají tři věci: touha člověka sloužit druhým, jeho příprava a rozpoznání obce, která ho ke službě povolá. Touha bez obce snadno sklouzne k nároku, obec bez souhlasu povolaného k nátlaku a obojí bez přípravy k diletantství. V církvi chápané podle 2. vatikánského koncilu jako communio slaví svátosti obec, nikoli „kněz za účasti lidu“. Vedle otázky, zda žena či ženatý muž touží být knězem, proto stojí stejně vážná otázka, zda je konkrétní obec rozpozná a povolá. Mnohé ženy už dnes farnosti fakticky vedou; u nich se osobní povolání a uznání obce dávno potkaly a svěcení by je jen stvrdilo. Tak uvažovala i amazonská synoda (2019), když navrhla světit ženaté muže pro potřebu konkrétních obcí. František to v Querida Amazonia (2020) nepřijal.
Odkud se vzala klerikální představa kněžství?
Vazba na obec se vytratila ve středověku, kdy se z „ustanovení pro obec“ stal „titulus“ jako hmotné zajištění a scholastika začala svěcení chápat jako udělení moci jednotlivci. Rozhodující stopu zanechal Tridentský koncil. Proti Lutherovi, který úřad chápal jako službu slova a svátostí odvozenou ze všeobecného kněžství pokřtěných, definoval mši jako „pravou a vlastní oběť“ a vyloučil každého, „kdo tvrdí, že v Novém zákoně není viditelné a vnější kněžství s mocí proměňovat, obětovat a odpouštět hříchy, ale jen služba kázání evangelia“ (DH 1771). Přitom Nový zákon slovem „kněz“ (hiereus) neoznačuje žádného křesťanského služebníka: knězem je Kristus a „královským kněžstvem“ celý Boží lid (1 Pt 2,9). Tridentský obraz kněze s až magickou mocí nad eucharistií dal katolicismu na čtyři staletí jasnou identitu, ale klerikalismus upevnil. Ještě Pius X. označil církev za „ze své podstaty nerovnou společnost“, v níž má lid jedinou povinnost: „jako poslušné stádo“ následovat pastýře (Vehementer nos, 1906).
2. vatikánský koncil tento obraz částečně proměnil: podle Presbyterorum ordinis 4 je prvním úkolem kněží hlásat evangelium. Tridentský kánon ale nezrušil, jen obrátil pořadí. Církve vzešlé z reformace umějí o své minulosti říci „ve své době se tvrdilo…, ale dnes to za směrodatné nepovažujeme“; katolíci své omyly spíše „reinterpretují“. Až to dokážeme i my, uvolní se prostor pro jiné chápání kněžství.
Co s tím?
Představa „nevázaných“ kněží, svěcených způsobem, který Chalcedon zakázal, jako nezbytných představitelů katolictví přetrvává i zdola. V jednom starším příspěvku jsem psal o tom, že mnoho katolíků stále čeká, že jim církev někdo zařídí – Vatikán, biskup, farář. Prvním krokem proto není změna kanonického práva, ale obrat v myšlení: přestat se považovat za závislé na klericích (přitom neodmítat jejich pověření) a najít odvahu církev skutečně vytvářet.
Teprve v takové církvi dává svěcení žen a ženatých mužů plný smysl. Kde obec sama nese liturgii, vzdělávání, diakonii i rozhodování a ordinovaný služebník předsedá slavnostem, ale nevlastní je, přestává být podstatné, zda je to muž, či žena, ženatý, či svobodný. Podstatné je, aby se povolání člověka, který chce sloužit a je k tomu připraven, potkalo s rozpoznáním obce, která ho zná a ke službě povolá.
Učit se můžeme od církví, které tuto cestu již prošly. Českobratrská církev evangelická ordinuje ženy od roku 1953 a faráře si volí sbory; kandidát musí mít teologické vzdělání a projít vikariátem. Osobní povolání, příprava a hlas obce se tu setkávají i institucionálně. Zkušenost ČCE ale ukazuje také úskalí: menší sbory si faráře nemohou finančně dovolit nebo nemají koho volit a farář se i v presbyterně-synodním zřízení snadno stává osou, na níž sbor visí. Podobně Církev československá husitská, která světí ženy od roku 1947, zápasí s tím, že mnohé obce zůstávají bez vlastního duchovního. Ani volba obcí tedy sama klerikalismus neruší; rozhoduje, zda obec život církve skutečně nese, nebo si jen vybírá, kdo ho ponese za ni. Zkoušet to lze už dnes v malých obcích, kde se věřící skutečně znají. Velkým pokušením přitom zůstává moc: církev komuniálního typu by touha uplatnit osobní moc zabila v zárodku, ať by ji uplatňoval kdokoli.
Na pohřbu Ludmily Javorové zaznělo, že její ordinace nevzešla jen z osobní touhy po kněžství, ale z konkrétní potřeby: zajistit službu ženám ve vězení, ke kterým se kněz-muž nedostane. Její povolání se potkalo s potřebou konkrétních lidí – a právě to je pro dnešní debatu možná nejcennější.
Autor vystudoval teologii na ETF UK. Tématem jeho dizertační práce byla církev Nového zákona. Je členem jedné z alternativních katolických církevních obcí, www.rkckomunio.cz.
