Seznamka
Annette Jantzenová
Autor: www.katholisch.de / Ute Haupts
Řád liturgických čtení se musí změnit, myslí si teoložka Annette Jantzenová. Ženy se totiž v liturgických textech téměř nevyskytují, ačkoliv jejich příběhy jsou důležité.
Příběhy žen v Bibli: Jsou zkrácené, seškrtané i zmanipulované. V bohoslužebných textech se téměř nevyskytují. Šedesát let starý řád liturgických čtení naléhavě potřebuje revizi, říká teoložka Annette Jantzenová, známá především jako autorka internetového blogu “Gotteswort, weiblich” (Boží slovo, podle ženy). Ženám v Bibli věnuje knihu. V rozhovoru mimo jiné vysvětluje, proč ji výzkum někdy dokonale znechutí.
Ve Vaší nové knize jde o ženy v Bibli a je to kritika řádu liturgických čtení, v němž se ženy téměř nevyskytují. Tento řád máme z doby po Druhém vatikánském koncilu. Před šedesáti lety se tedy rozhodlo, které texty Bible se při bohoslužbě budou číst.
Ano, předtím byl výběr textů, které se při bohoslužbě četly, velmi malý. Zadání papeže Pavla VI. dané komisi tedy znělo, aby se shromáždily podstatné biblické texty a uspořádaly do jednotného řádu. Ten stanoví na každou neděli vždy tříletý cyklus roku A, B a C. Ve všední den od pondělí do soboty je cyklus dvouletý, který střídá rok I a rok II.
Neděle předkládají evangelia a procházejí ještě relativně kontinuálně novozákonní epištoly. K tomu se pak vyhledá nějaký text ze Starého zákona, který s daným novozákonním čtením nějakým způsobem rezonuje. Ve všední den se čte také některý starozákonní text v delší souvislé řadě. Máme tak několik souvislých řad, kdy se několik týdnů čte z knihy Genesis nebo z knih Královských, z knih proroků, z epištol atp.
Sestavit řád liturgických čtení je obrovská práce, o tom není sporu. Zaslouží si respekt, ale naléhavě potřebuje revizi, neboť mezitím můžeme velmi dobře pozorovat, kde byl pohled sestavovatelů jednoduše zúžen. O nedělích se to týká především práce se Starým zákonem, jemuž se často nevěnuje dostatečná pozornost a pojímá se pouze jako určitý druh předmluvy, předstupeň nebo práh k Novému zákonu. Ale často se to týká i textů o ženách.
Říkáte, že ženy byly vystříhány a často se ani neobjevují. Opravdu znám jen málo žen z Bible. Pannu Marii samozřejmě, Alžbětu, Marii Magdalenu, Evu a Sáru, Abrahámovu ženu. O těch slyším při bohoslužbě. O jiných ne.
My si dnes říkáme, že přece všichni umíme číst. Už nejsme jako před staletími, kdy byli věřící odkázaní na obrazy v kostelích, všechno je nám přece otevřené. Jenže tak to právě vůbec není. U mnoha lidí je to tak jako u vás. Jejich podstatným kontaktem s biblickými texty je bohoslužba.
Nejdřív jsem si myslela, že budu psát jen o ženách, které liturgický řád diskriminuje. A teď, když mám rukopis skoro hotový, musím říct, že píšu téměř o všech ženách z Bible, které mají příběh. K těm, které jsou zmíněny pouze jménem, nemám co dodat. Nic přece nevymyslím.
O jakém tu mluvíme rozsahu?
Ve Starém zákoně je něco kolem šedesáti žen s pozoruhodným příběhem, kde se něco málo vypráví: co ta žena říká, co dělá, jak žije, a pochopitelně taky jak věří. Z nich se v neděli objeví celých pět. Eva. Žena statečná z knihy Přísloví, ale to je jen alegorická postava. O svátku Marie Magdaleny je to žena z Písně písní. Tím už se pomalu dostáváme na konec. A to je přece velmi málo. Ještě vdova ze Sarepty. To je žena, jíž prorok Eliáš vyprosí zázraky dokumentující Boží velikost. Ta má ale dvojnici, na níž pak prorok Elizeus koná tytéž divy. Tento příběh se tedy opakuje. Dvojnice je ovšem o něco samostatnější. Víc mluví, víc navazuje kontakt, víc jedná, a o ní už se nečte.
To znamená, že se čte jen o Evě, o vdově ze Sarepty a o Sáře, přičemž nedělní čtení o Sáře je zkráceno tak, že je o ní jen nepřímá zmínka, když Abrahám říká Sáře, aby připravila podpopelné chleby. Že Sára později sama mluví s Bohem, to se v neděli nečte, to je část lekce ve všední den. Na tom už vidíte, jak neuvěřitelně moc tam chybí.
Jak to, že příběhy o ženách jsou takto zkráceny?
Hledělo se na to, co je důležité. Tedy muži na to hleděli. A muži považují za důležité muže. U krále Davida v první době královské se objevuje celá řada zajímavých žen. A texty o ženách jsou zpravidla ty, v nichž se jedná i o moci, protože i dnes jde v otázkách ohledně žen často o moc.
Jsou to především texty kritické vůči králi, které také ukazují, že David není vždycky ideálním králem, jak ho dnes rádi vidíme. Ale texty o ženách se pak vynechávají; jeho vztah s Míkal, Saulovou dcerou, nebo s dcerou, kterou znásilní její bratr a David jí nezjedná spravedlnost, to jsou texty, které by Davida stavěly do kritického světla. A ty se pak nečtou, protože my chceme mít Davida jako krále bez poskvrny.
Nebo se nečtou texty o Sáře, protože Abrahám se považuje za mnohem důležitějšího. Např. v Genesis, v první knize Bible, se jeho příběh vypráví jako rodinná sága. Každá další generace, která ho čte, se v něm nějak může najít. Tyto rodinné příběhy mají svoji dynamiku díky jednání žen. A přesto často zůstávají v řádu liturgických čtení jen muži, kteří ale, co se příběhu týká, jsou proti ženám tak trochu vybledlí.
Máte pro to příklad? Kde žena vnáší do příběhu důležitou dynamiku?
Sára například o Božím slově vůbec nepochybuje. Když Abrahám přijímá zaslíbení o narození syna, padne na tvář a přímo se dusí smíchy nad takovým absurdním slibem. Sára věří přímo. Ale to není slyšet. A u Abrahamova smíchu si právě nejsem jistá, jestli je součástí čtení. V každém případě působí Abrahám jako věřící v té lekci víc čistě a jednoznačně než v biblickém textu.
V Novém zákoně je to trochu jinak. Protože když chcete vyprávět o Ježíši, tak se ženám naštěstí nevyhnete. Texty o ženách se v Novém zákoně moc nekrátí. Ale texty tu ani nejsou od toho, aby pojednávaly o ženách. Jsou v evangeliu proto, aby svědčily o Ježíši. To je jejich vlastní smysl. Ježíš je v kontaktu s muži i ženami a nedělá při tom velké rozdíly. O tom se tedy zpravidla čte, ale výběr je přece jen častěji na pováženou. Zvlášť, když jsou evangelia dlouhá. Pak se škrtá a příběh o ženách přitom často vypadne.
Ale to přece ženy v církvi připravuje o orientaci, ne?
Ano, přijde mi to velmi nefér, především při bohoslužbách ve všední den. Ve všední den se z těch šedesáti žen Starého zákona objeví přibližně dvacet, to je třetina, a to ještě výrazně zkráceně. A většinu lidí, kteří navštěvují bohoslužby ve všední den, tvoří ženy, především řeholnice. Ale i jinde, když půjdete ve všední den někam na mši, najdete tam výrazně víc žen než mužů. A tyto ženy by v biblických textech našly řeč, která pojmenovává jejich ženskou skutečnost; cituje ženy, které se modlí; sleduje ženy v jejich jednání; dává hlas ženám, které jsou obětí násilí, a vypráví příběhy těchto žen až do konce, takže vzpomínku může posílit to, že byly nazvány jménem.
To je právě ten rozdíl, zda v biblických textech slyšíme výhradně mužské aktéry, kteří spolu mluví, jednají, mluví s Bohem, nebo zda jsou u toho jako jednající aktérky i ženy. Na to, že je Bible starý text, má tento velmi starý text přece jenom méně předsudků vůči ženám, které se v Božím příběhu s lidmi objevují než dnešní řád liturgických čtení.
Co bylo podnětem, že jste se touto tématikou začala důkladněji zabývat?
To bylo začátkem letošního roku, kdy jsem poprvé zaznamenala, jak řád liturgických textů předkládá příběh o Hagar. To mě tak znechutilo, že jsem si řekla: začnu se tou knihou zabývat. Hagar je kromě Sáry druhou Abrahámovou ženou. Sára ji dala Abrahámovi za ženu, aby popostrčila Abrahamovo zaslíbení, že bude mít syna. Hagar se pak skutečně stává matkou prvního Abrahamova syna Izmaela. Ale tím, že Hagar otěhotní, se vztahy v této kočovné domácnosti rozpadnou. A výsledkem toho je, že to Hagar dožene k útěku na poušť. Tam se setkává s Bohem.
To setkání je ambivalentní, protože pro Mojžíše je odchod na poušť cestou ke svobodě. Pro Hagar znamená cestu zpět do otroctví. Udělá tam však zkušenost, kterou jí už nikdo nemůže vzít. A to je jedna z klíčových vět hebrejské Bible. Je to jednou jedinkrát v celém biblickém textu, kdy je o nějakém člověku řečeno, že označil Boha jménem. Mojžíš se ptá Boha na jeho jméno, Hagar označuje Boha jménem. A ona je také první teologickou postavou v Bibli, první osobou, která vyjadřuje slovy, kým Bůh pro člověka je. Říká: Ty jsi Bůh, který mě vidí. Proto se studna, kde se to celé stalo, jmenuje Studna Živého, který mne vidí.
A tyto dvě věty jsou z katolického řádu liturgických čtení vyškrtnuty. Je to ve 12. týdnu v mezidobí, kde anděl říká jenom: Vrať se. A hned poté následuje: Hagar se vrátila a porodila Abrahámovi syna. Její setkání s Bohem se vynechalo. Takto se s biblickým textem jednoduše zacházet nedá. To pro mě bylo úplně nepochopitelné, proč se to tak osekalo. Ono to tam není slyšet. Jsme-li v kostele a posloucháme ten text, vůbec si nevšimneme, že tam něco chybí. A tady vnímám, že to hraničí s manipulací. Jednou se to musí říct nahlas.
Máte tedy pocit, že je vás slyšet?
Ano, myslím, že ano. Jsem jedním hlasem z mnoha, ale mám možnost posílat svoje texty do světa přes svůj blog. Našla jsem nakladatelství, která moje rukopisy ráda přijmou. Jsem jedním hlasem z mnoha a jako jeden hlas z mnoha je mne i slyšet.
Z německého originálu přeložila Pavla Holíková
