Italský římskokatolický teolog Andrea Grillo
Autor: Člověk a víra / Jiří Vopálenský
Letos v únoru navštívil Českou republiku teolog Andrea Grillo. Pozdvižení, jaké to vzbudilo v českém katolickém prostoru ještě předtím, než letadlo s profesorem z římské Papežské univerzity San Anselmo přistálo na pražském letišti, by mohla organizátorům akce závidět nejedna marketingová agentura. Z původně plánované českobudějovické diecéze, kde s vystoupením Grilla nesouhlasil místní biskup, se seminář přesunul na dominikánskou půdu v Praze a touha vyslechnout si „zakázaného“ akademika přilákala na akci mnoho účastníků, kteří by jinak nejspíš přednáškám italského liturgika o eucharistii, pokoncilní liturgii, svátosti smíření a svěcení žen nevěnovali pozornost.
Sám Grillo později označil svou návštěvu za „tři nezapomenutelné dny, kdy zjistil, že otázka některých ústředních teologických témat je v Česku předmětem zájmu a seriózního odborného studia.“ Nejspíš tím myslel živou debatu, která se kolem čtyř vybraných témat rozpoutala díky interaktivnímu formátu semináře, kde po každé přednášce vždy následovala diskuze účastníků v menších skupinkách a po ní ještě rozebírání otázek, které ze skupinek vzešly.
Přeskočím tři z nich, byť nesmírně podnětné a aktuální (záznam všech čtyř přednášek je zveřejněný na youtube kanálu platformy Dominikánská 8), abych se mohla zaměřit na poslední, snad nejkontroverznější nebo nejpalčivěji očekávané téma: svěcení žen. A prozradím tři otázky z diskuze, která po této přednášce následovala, i odpovědi, které na ně zazněly.
Grillo téma svěcení žen nevytáhl jako králíka z klobouku, věnoval se mu už intenzivně dříve a napsal o něm knihu, ve které se ptá, Zda je ženské pohlaví překážkou přijetí svěcení. Polemizuje v ní se čtyřiadvaceti tezemi a rozevírá paletu vylučování žen z ordinované služby od starověkých a středověkých překážek, vycházejících z historického postavení žen, až po soudobé argumenty zdůrazňující rozdíl mezi muži a ženami formou absurdní spiritualizace pohlaví.
Popisuje také klíčovou změnu kulturního a společenského paradigmatu, která se odehrává od začátku 19. století. Charakterizuje ji jako přechod z hierarchické „společnosti poct,“ do rovnoprávné „společnosti důstojnosti.“ Svobodu a autoritu žen v ní považuje za novinku, se kterou se v uplynulých dvou staletích katolická církev ještě nestihla vypořádat. Na tom zakládá i kritiku některých současných argumentů proti svěcení žen, které jsou stále ještě zakotvené v mentalitě společnosti poct a ignorují pozdější antropologický vývoj. To, co mohl s klidným svědomím prohlašovat ve své době Tomáš Akvinský, není možné slepě opakovat dnes, kdy je autonomie žen chápána zcela odlišným způsobem.
Ženství jako překážka? O svěcení s Andreou Grillem
Autor: Člověk a víra / Jiří Vopálenský
Klasickým, nejčastěji opakovaným a těžko obhajitelným argumentům o mužském pohlaví Ježíše a apoštolů už Grillo snad ani nemusí věnovat pozornost, trefně ale vyvrací tezi o snubním vztahu Ježíše a církve. Ne že by tento vztah popíral jako takový, ale kritizuje jeho problematické převádění do roviny pohlaví: „Říká se, že církev je snoubenkou Krista. Že tedy církev je žena a Krista musí zastupovat muž. Svatý Ignác zase tvrdí, že církev se nemůže mýlit, protože je snoubenkou Krista. Hierarchická církev se ale skládá jen z mužů! Takže tou snoubenkou jsou muži provdaní za Krista? Z toho je vidět, jak ten snoubenecký příměr, když se používá z perspektivy pohlaví, vůbec nefunguje.“
Přijmout „novinku“ plné svobody a autonomie žen a zároveň trvat na tom, že se ženské pohlaví vylučuje s možností ordinované služby, je už od dob druhého vatikánského koncilu přinejmenším rozpačité. Katolická církev přesto oficiálně dospěla jen k závěru, že světit ženy nejde. Poslední komise, kterou před šesti lety pověřil prozkoumáním této otázky papež František, vloni zveřejnila stanovisko, že „současný stav historického a teologického bádání (...) vylučuje možnost dovolit ženám přístup k jáhenskému svěcení.“ První otázka je tedy jednoduchá:
Co s tím?
S tímto dotazem přišly nezávisle na sobě všechny debatní skupinky. Když jsou argumenty tak jasné, jak to, že se v církvi neděje žádná změna? Má přijít „shora,“ nebo „zdola“? Co máme udělat, aby nastala?
Andrea Grillo na to odpověděl vyhýbavě: „Já nevím, co dělat. Ale vím, co nedělat: nesmíme už ženám upírat jejich plnou autoritu.“ Zdůraznil, že muž i žena byli stvořeni k tomu, aby se stali tím, kým mají být. „To znamená, že nemůžeme k tématu přistupovat na úrovni základní definice toho, kým žena je. To je chyba. To by předurčovalo subjekt, kterému máme přiznat jeho vlastní autoritu,“ dodal teolog.
Vůči „novince“ společenské autonomie žen však stále v církvi přetrvává silný a neopodstatněný odpor. „Viděli jsme to na poslední synodě. Hned zpočátku bylo řečeno, že tímto tématem se bude zabývat Dikasterium pro nauku víry, čímž bylo vyloučeno ze synodního procesu a svěřeno dikasteriu, které už předem ví, co žena je,“ uvedl Grillo jako příklad této rezistence. Metodologicky je to podle něj pravý opak toho, co by se mělo dělat. Dikasterium začalo prostřednictvím svého prefekta mluvit o velkých ženských postavách církevních dějin, tedy o tom, že ženy už v minulosti měly v církvi určitou moc. „Takže práce této skupinky se nesla opět v tom duchu, že tu není nic nového. Klíčový pojem novosti druhého vatikánského koncilu byl odstraněn,“ zhodnotil tento postup Grillo.
Co církvi skutečně brání světit ženy?
Když to nejsou teologické překážky, co tedy svěcení žen v katolické církvi skutečně stojí v cestě?
„Myslím si, že je to především strach z něčeho nového, který si pleteme s herezí,“ odpověděl Grillo. Zmínil také ekumenický rozměr tohoto strachu. V protestantském prostředí už ženy větší autoritu zpravidla mají a katolíci to rádi považují za chybu. „Je to bohužel i v hlavách mnohých zástupců římské kurie. Autorita žen je pro ně chybou,“ dodal profesor.
Obavy v souvislosti s případným svěcením žen shrnul do tří kategorií: strach z něčeho nového obecně, strach, že ztratíme své katolictví, a strach z rozdělení církve. Přitom se ale zapomíná na to, že církev už rozdělená je, když před tímto problémem neustále utíká. „Někteří teologové říkají, že pokud chce nějaká žena mít v církvi autoritu, může jít do jiné církve,“ popsal situaci Grillo. A když to několik lidí v sále rozesmálo, dodal: „Vy se smějete, ale tohle říkají moji kolegové opravdu bez legrace.“
Je třeba nejdřív změnit kněžství, než k němu přizveme ženy?
Tato otázka se v debatách o svěcení žen objevuje často. Sám Grillo zmínil, že se s touto výhradou setkal už asi před padesáti lety. A některé feministické teoložky prý dodnes říkají, že kněžský úřad pro ženy nepřipadá v úvahu, dokud je to „něco tak odporného.“
Ze závěrů druhého vatikánského koncilu jistě vyplývá potřeba radikálně přehodnotit biskupskou, kněžskou i jáhenskou službu. Ale jeden ze způsobů, jak je proměnit, je podle Grilla právě zpřístupnit je ženám. „To není důsledek nějaké reformy, ale její součást,“ zdůraznil profesor. „A také je třeba počítat s tím, že vstup žen do diakonátu by tuto službu radikálně změnil,“ upozornil dále a představil to na příkladu trvalého jáhenství: „Jak víte, od koncilu máme možnost světit na jáhny muže, kteří zůstanou jáhny a nesměřují ke kněžství. Mohou být také ženatí. Je tu ale otázka: Jsou tito jáhni součástí kléru, nebo ne? Na jednu stranu jsou svěcenými služebníky, ale na druhou stranu velká většina z nich nedostává od církve mzdu, takže se musejí živit něčím jiným.“ Grillo poukázal na to, že trvalí jáhni jsou jediná část kléru, která není finančně zajištěná církví: „Velmi je to znevýhodňuje. Jsou to vlastně dobrovolníci. Mohou si myslet, že jsou součástí kléru, ale prakticky nejsou.“ U žen by mohlo být ještě snazší zacházet s nimi jako s dobrovolnicemi. Církev samozřejmě ví, že přístup žen do diakonátu by představoval mimo jiné také další finanční náklady, a to může být další bariérou, která zatím konkrétní kroky směrem ke svěcení žen brzdí.
