Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Pixbay.com
Smrt je nevyhnutelnou součástí lidského života, o které většina lidí nechce mluvit. Někdy o ní mluvíme povrchně, cynicky, bez naděje. Jiní se jí cítí nedotknutelní – jako by se jich netýkala, nebo ji vnímají jako vzdálenou budoucnost kdesi v nekonečnu.
V naší společnosti bývá smrt často vytěsňována a tabuizována. Tím ztrácíme možnost se na ni připravit a přijmout ji jako přirozenou součást života. Raději se jí vyhýbáme, jako by to mohlo zázračně oddálit její příchod. Když pak někdo zemře, cítíme se bezradní – nejen ve vlastním zármutku, ale i v kontaktu s těmi, kteří někoho blízkého ztratili.
Moje první setkání se smrtí
Ulicí, kde žili moji prarodiče, občas procházely pohřební průvody. Hrála smuteční hudba, od kostela zvonil umíráček, jméno zemřelého se neslo od jednoho k druhému. Sledovala jsem to se zvědavostí, ale jako nezúčastněný divák za průhlednou a neviditelnou stěnou. Ty zemřelé jsem neznala a téma smrti mi nic neříkalo.
Když mi bylo 16 let, zemřel náhle a nečekaně dědeček. Neměl vážné zdravotní problémy – ještě před smrtí pokosil celou zahradu. Setkání s realitou smrti, která mi vzala někoho blízkého, bylo pro mne těžkým šokem. Neviditelná stěna se roztříštila. Cítila jsem se unášena dravým a temným proudem neznámo kam. Důsledkem byly depresivní a úzkostné stavy, z nichž jsem se dlouho léčila.
Takhle to dopadá, když se mladý – ale i dospělý – člověk setká náhle s něčím neznámým, o čem nic neví, protože se o tom nemluví.
Strach ze smrti a otevřený rozhovor
Strach ze smrti je přirozený. Pramení z nejistoty a pocitu neznáma. V duchovní rovině se vynořují otázky: Co bude po smrti? Ztratím vědomí? Rozplynu se? Zmizím úplně?
Přestanu existovat? Jaký je stav neexistence?
Právě otevřený rozhovor o smrti jej může zmírnit. Když svoje obavy vyslovíme, ztratí část své moci. Pomáhá i rozhovor s lidmi, kteří se se smrtí setkávají často – hospicoví pracovníci, duchovní nebo ti, kteří už smrt blízkého zažili.
Smrt není porážka ani konec, ale normální fáze života – jako zrození, dětství, dospívání a dospělost. Přemýšlení o smrti není morbidní, ale vede nás k opravdovosti. Pokud si připustíme vlastní konečnost, začneme žít plněji a vědoměji. Maličkosti ztrácejí význam, a to podstatné – vztahy, láska, smysl – vystupuje do popředí.
Čas jako dar
Jednou jsem si postěžovala svému kouči, že mi strašně rychle utíká čas. Zvládám jen minimum toho, co jsem si naplánovala, navíc vstupuji do pokročilého věku. Otázka, kterou mi položil, mi málem vyrazila dech: „Co bys dělala, kdybys měla neomezené množství času?“
V duchovní rovině se vlastně ptal, co bych dělala, kdybych na této zemi žila věčně. Uvědomila jsem si, že bych nedělala nic. Jen bych se radovala z nekonečného času a mohla kdykoliv začít. Ale pokud by čas stál na místě ,asi bych nikdy nezačala. Proč, když mám před sebou tolik času? Naše konečnost, omezená existence a plynutí času jsou vlastně dary. Nutí nás na sobě pracovat a dělat něco prospěšného.
Mluvit o smrti
Mluvit o smrti může být těžké – ale je to osvobozující. Lépe pochopíme hodnotu života. Ať už jsme ti, kdo někoho ztrácí, doprovází, nebo se jen ptají. Otevřenost, empatie a sdílení mohou být tím největším darem, který si navzájem dáme.
Někdy stačí prosté naslouchání, jindy sdílená modlitba. Otevřený rozhovor o smrti může přinést pokoj a smíření, které mlčení nikdy nepřinese.
Víra nám nabízí jinou perspektivu – pohled, který dává smrti smysl v kontextu věčnosti. Umírání vidí jako zvláštní formu duchovního putování.
Ilustrační foto
Autor: Z archívu autorky / Lenka Kateřina Tetivová
„Vždyť nemáme zde trvalý domov, ale hledáme budoucí.“ (Židům 13,14)
Když člověk pomalu odchází, často se obrací do nitra, klade si zásadní otázky, bilancuje život. To je okamžik milosti – čas smíření s lidmi, s vlastním životem a s Bohem. Smrt nemá poslední slovo.
„Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ (Jan 11,25)
Duchovní rozměr umírání
Smrt obvykle nepřichází zčistajasna. Umírání je proces – tělesný i duchovní. Někdy rychlý, jindy rozložený do týdnů, měsíců, let. Pro křesťana je to duchovní pouť. Víra vnáší do temnoty světlo: smrt není konec, ale přechod. Ne vymazání existence, ale její proměna.
„Pro křesťana je smrt koncem jeho pozemského života, ale zároveň začátkem věčného života.“ (KKC 1010)
Strach ze smrti je přirozený – bojíme se neznáma, bolesti, opuštění. Ale právě v této obavě se může rozvinout důvěra, že neodcházíme do nicoty, ale do náruče Boha.
Také Ježíš jako člověk prožil strach ze smrti. V Getsemanech se potil krví. Viděl všechny hříchy a hrůzy světa. Jeho lidská přirozenost se bránila: „Otče, jestli chceš, odejmi ode mne tento kalich.“ Jeho božská přirozenost pokračovala: „Ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ Prošel bránou smrti i se svými lidskými úzkostmi, chvěním a strachem, ale právě tím smrt proměnil.
„Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec?“ (1 Kor 15,55)
Strach lze proměnit modlitbou. Krátká zvolání jako „Ježíši, důvěřuji Ti!“ jsou štítem proti strachu a úzkosti. Víra mění optiku – nepopírá smrt, ale dává jí smysl.
Svatí a smrt
Svatí měli kladný vztah ke smrti – vnímali ji jako bránu k Ježíši.
- Terezie z Avile často uváděla ve svých spisech, že touží intenzivně po smrti, aby se mohla konečně setkat s Ježíšem. Jednoho dne si uvědomila, že to není úplně v pořádku a v souladu s Boží vůlí. Pochopila, že má žít v pokoji svůj každodenní život v klášteře a nechat na Bohu, kdy ji povolá.
- Terezička z Lisieux také toužila po smrti, ale v tomto případě ve shodě s Boží vůlí – protože už umírala.
- Poněkud ambivalentní postoj ke smrti vyjádřil apoštol Pavel: „Nevím, čemu dát přednost, neboť mě to táhne na obě strany: Toužím se rozpadnout a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás.“ (Fp 1,23–24)
Doprovázení umírajících
V první řadě si odpusťme falešné útěchy typu: „Za měsíc budeš zase jako rybička.“
Umírající a těžce nemocný cítí, jak na tom skutečně je. Umírání je osamělý proces, i když se u smrtelného lože shromáždí celá rodina. Prázdné fráze jeho osamělost jen prohlubují.
Buďme s ním. Tichá přítomnost, držení za ruku – to všechno mluví. I mlčení může být modlitbou.
Pokud je schopen a chce mluvit, naslouchejme.
Věřícím zajistěme přítomnost duchovního, možnost svátosti smíření, přijetí eucharistie a svátosti nemocných.
U pokřtěných i nepokřtěných nevěřících vnímejme citlivě, jestli se u nich neobjevil jakýkoliv náznak víry a touhy po Bohu. Těsně před smrtí k tomu často dochází. Modleme se, třeba jen krátce: „Pane Ježíši, přijmi ho k sobě.“
Někdo touží umřít sám
Někteří lidé zemřou právě ve chvíli, kdy se jejich blízcí třeba jen na krátkou dobu vzdálí. Dosvědčují to hospicoví pracovníci i pozůstalí.
Umírající jako by čekali na vhodnou situaci, třeba na příchod určité osoby, jindy na chvíli klidu, kdy bude sám, aby mohl odejít nerušeně. Možná chce ušetřit blízkého člověka pohledu na jeho poslední výdech a okamžik smrti. Nemůže odejít, pokud ho blízcí zadržují modlitbami, pláčem a láskou. Jakmile se blízcí vzdálí, otevře se prostor k odchodu. Pláč, modlitby a silné emoce zvyšují energii v místnosti, zatímco ticho a samota umožní klidný přechod. Pokud je umírající duší i tělem připraven a naplnil na zemi své poslání, není důvod jeho odchod ze světa protahovat.
Americký lékař a psycholog Raymond Moody v knize Život po životě popisuje příběh umírající ženy, která se již octla na prahu věčnosti. Cítila, že ji to tam neuvěřitelně přitahuje, ale její rodina ji modlitbami a slzami opakovaně stahovala zpět. Z posledních sil je poprosila, aby se přestali modlit a plakat, protože tam, kde už skoro byla, je to neuvěřitelně krásné. Proto se už nechce vrátit, ale chce zůstat tam.
Když smrt přijde v tichosti
Smrt nemusí být děsivá ani bolestivá, často přichází tiše, když je umírající sám. Nic netušící blízcí přijdou a zjistí, že milovaný člověk mezitím zemřel. Neměli by si dělat výčitky, nejde o selhání. Možná si tuto chvíli vybral záměrně.
Modlitby a slzy jsou výrazem lásky – ale někdy je třeba dát prostor i tichu, klidu a důvěře v přirozený proces umírání.
V té chvíli se doporučuje pronést tyto věty: „Mám tě rád. Děkuji ti. Odpusť. Odpouštím ti. Můžeš jít, zvládnu to.“
Pomoci mohou rituály loučení – zapálení svíčky, dopis zesnulému, poděkování. I když ho smrt navštívila o samotě, spojení zůstává.
Svatá Faustyna Kowalská a umírající
Zkušenost s doprovázením umírajících měla polská řeholnice Faustyna Kowalská, později kanonizovaná. Ve svém Deníčku zdůrazňuje, že Boží milosrdenství má moc zachytit hříšníka v jeho poslední chvíli zvláštním a tajemným způsobem. Navenek může vše vypadat ztraceno. Umírající neprojevuje zkroušenost ani lítost, ale jen proto, že už není schopen na vnější věci reagovat. Bůh však dává duši jasný vnitřní okamžik – pokud chce, může se k Němu vrátit. Umírající osvícen paprskem poslední milosti se v poslední chvíli obrací k Bohu s takovou silou lásky, že dostává odpuštění všech vin i trestů. Bohužel existují natolik zatvrzelí hříšníci, kteří Boha vědomě a dobrovolně odmítnou. Brání se modlitbám, maří Boží úsilí, radši volí věčné odloučení od něho.
Korunka k Božímu milosrdenství
Dne 13. září 1935 měla sestra Faustyna mystické vidění anděla, který přišel potrestat svět za jeho hříchy. Prosila anděla, aby ještě počkal, že svět začne činit pokání. Neměla však odvahu mluvit před Svatou Trojicí. Vzápětí pocítila Ježíšovu milost a začala se modlit slovy, které jí vnukl. Tato slova se stala základem Korunky k Božímu milosrdenství (Dn. 475). Druhý den Ježíš Faustynu poučil, jak se tuto modlitbu modlit. Zároveň přislíbil zvláštní milost v hodině smrti všem, kdo se ji budou modlit, ať už před vlastní smrtí nebo u lůžka umírajícího: „Před tím, kdo se v blízkosti smrti modlí tuto korunku, budu stát ne jako soudce, ale jako milosrdný Spasitel.“
Memento mori – pamatuj na smrt
V křesťanské tradici má memento mori zvláštní sílu. Neznamená to žít ve strachu, ale naopak – žít naplno. Vědomí konečnosti učí vděčnosti a pokoře. A hlavně – vede k Bohu. Křesťanská víra dává smrti smysl, smutku naději a životu hloubku.
Kdo si uvědomuje, že jednou zemře, prožívá každý den každý den jako dar.
Autorka je zasvěcená panna a spisovatelka, vystudovala farmacii a teologii
