Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Creative commons
Motto: Žák se zeptal Učitele: „Jak se dokážu připravit na život?“
Učitel mu odpověděl: „Připrav se na smrt.“
Žák se opět zeptal: “A jak se dokážu připravit na smrt?“
Na to mu učitel odpověděl: „Připrav se na život!“
Říká se, že smrt byla vytěsněna z našeho života. Přesto však jako nikdy předtím jsme konfrontováni s realitou válek a teroristických atentátů v různých částech světa, objevují se četné kriminální filmy, kde se umírá, v seriálech vidíme mrtvoly z pitevny a kanál youtube nám servíruje nesčetné materiály s tématikou smrti a umírání, včetně eutanázie, a to dokonce i v přímém přenosu. Možná, že jsme naopak v této oblasti více necitelní a lhostejnější než v minulosti.
Situace se ovšem ihned změní, pokud se smrt týká nějaké osoby z rodinného a intimního okruhu, se kterou nás pojil hluboký citový vztah a láska. Zejména pokud tato ztráta byla nečekaná a týkala se dítěte či mladého člověka. Náročná je také situace, když nám byla lékaři diagnostikována vážná choroba a blíží se náš pozemský konec. Ač celý život je vlastně jakýmsi čekáním na smrt a racionálně víme, že každý z nás má omezenou dobu trvání přesto, jak již v roce 1915 napsal Sigmund Freud, díky nevědomým psychickým procesům se cítíme nesmrtelní. Proto je také takovým šokem možnost našeho pozemského konce či náhlá smrt milovaného člověka. Pak je velmi obtížné se s takovou situací vyrovnat a zpracovat ji. V mozku totiž máme určité schéma různých návyků – dynamických stereotypů – a vzniká konflikt mezi našim původním nasměrováním a novou realitou. Smrt je velkým tajemstvím a ve svých důsledcích znamená ztrátu pracovní, sociální, rodinné i tělesné identity.
Dříve se umíralo doma, kde nebožtík, ustrojen do nejlepších šatů, zůstával asi tři dny. Lidé přicházeli k jeho posteli, aby se s ním rozloučili, modlili se růženec, kněz, ještě před skonem, udělil tzv. „poslední pomazání“ (svátost nemocných), pak následoval průvod do kostela, kde se konala bohoslužba, a po ní se šlo společně na hřbitov, kde došlo k požehnání hrobu a rakve a ke konečnému uložení do země. Nechyběla skupinka žen plaček, která pomohla svým naříkáním pozůstalým, aby povolily emoční zábrany a dokázali si ulevit hlubokým pláčem. Tím se snížila i psychosomatická tenze. Cicerone řekl: Nihil lacrima citius ariscit. (Nic se neosuší tak rychle jako slza.) Pohřeb byl také výrazem vděku, úcty a příležitostí zesnulému poděkovat a oslavit náležitě jeho památku. Pak se chodívalo pravidelně na hřbitov, přinášely se květiny a pozůstalí se modlili za spásu zesnulého. Nechyběly ani osoby, které se modlily přímo k mrtvému – k prarodičům, k rodičům atd. - s prosbou o pomoc v různých životních situacích. Když se modlíme ke svatým, komunikujeme vlastně s lidmi zesnulými. Věříme, že se za nás přimlouvají. Proč by tedy nemohli za nás orodovat i naši milovaní předkové? Pozůstalí nosili černý oděv či jen symbolicky stužku na kabátě jako vyjádření držení smutku. Konaly se také výroční bohoslužby, při kterých se modlilo a vzpomínalo na zemřelého. Postupně si psychika začínala zvykat na novou situaci a pomalu se přetvářelo vztahové schéma v mozku.
V dnešní uspěchané době je tomu zcela jinak. Jakmile člověk přestane dýchat, do několika minut odemřou nenávratně mozkové buňky. Lékař úředně stanoví smrt a zesnulý bývá převezen do chladicího boxu. V České republice je pohřbívání do země stále vzácnější; převažuje pohřeb žehem v krematoriu, ale stále častěji se upouští od pohřebních obřadů či rozloučení. Také rozptyl popele zesnulého na ploše tomu určené je stále běžnější. Důvodem je nejen současná ekonomická situace, ale především ztráta náboženského kultu a úcty k zemřelým, které byly zcela běžné u našich předků. Dnešní člověk nemá čas na živé, a ještě méně na zesnulé. Psychologové právem poukazují na fakt, že tato současná praxe nepomáhá ke správnému zpracování smrti našeho zesnulého. Doba tohoto zpracovávání se pohybuje v řádu několika měsíců i jednoho roku, ale nechybějí ani případy, kdy se člověk rozpláče i po dvou či více letech. Zpracování ztráty milované osoby záleží na pružnosti a adaptabilitě naší psychiky, jak rychle se dokážeme postupně přelaďovat a zvyknout si na novou realitu, vyplnit pocit prázdnoty a oprostit se od zmatku, že to, co jsme považovali za své, najednou nám bylo nenávratně vzato. Navíc můžeme mít pocit viny a nepřímo i naši odpovědnosti za smrt milované osoby. To samo o sobě neznamená psychickou chorobu. Někdy se však vyskytují stavy silné úzkosti, panické ataky anebo dokonce tanatofobie. Pak je třeba zdravotní stav řešit se zkušeným psychoterapeutem, který svými technikami pomůže ke psychologickému zpracování traumatu ze smrti blízké osoby.
Ilustrační foto: brána evangelického hřbitova v Daňkovicích
Autor: Daniel Bartoň
Elisabeth Kübler-Rossová uvádí pět etap, kterými člověk většinou reaguje, ale ne vždy, na ztrátu milované osoby, popř. na vlastní infaustní zdravotní prognózu: 1. negace reality smrti, 2. zloba, 3. vyjednávání, 4. deprese, 5. akceptace, souhlas.
- Negace může mít různé stupně. Od přechodného stavu „nemohu tomu věřit“, „to není možné“, až po absolutní negaci reality. Pamatuji čtyřicetiletého muže, kterému zemřel otec. Asi dva měsíce po pohřbu, při kterém neuronil ani slzu, přišel tento psychotický pacient do mojí ordinace a tvrdil, že jeho otec je naživu, skrývá se v různých bytech, stal se šéfem „Mosadu“, tajných izraelských zpravodajských služeb a uložil mu zvláštní poslání. Při té příležitosti pacient vybalil z pouzdra balistickou pušku s tlumičem a sdělil mně, že musí zastřelit otce své bývalé dívky za to, že zničil jejich milostný vztah. Jiný způsob patologického zpracování smrti se týkal ženy, která ještě po celý měsíc měla doma zesnulého manžela, cpala mu do úst jídlo, mluvila na něho a byla si jista tím, že on stále žije. Teprve velký zápach v domě vedl k tomu, že na upozornění sousedů zasáhla policie a celý problém vyřešila.
- Zloba, agrese je namířená proti lidem, ošetřujícímu personálu a někdy i vůči Bohu, který smrt dopustil. Projevuje se zlostí, klením a rouháním.
- V případě vlastní blízké smrti se nemocný snaží vyjednávat s Bohem, od kterého požaduje zázrak uzdravení a slibuje, že bude-li zachráněn, udělá nějaký výjimečný čin (např. daruje značný obnos církvi, stane se knězem, vystaví kapli apod.)
- Pokud člověk nevidí zlepšení zdravotního stavu, propadá totálnímu smutku a depresi. Připravuje se na odchod ze života či na definitivní rozloučení s milovanou osobou. Smutek a depresi prožívají v této situaci i zvířata. Pozorování probíhalo u opic, delfínů, slonů, u kterých byly zřejmé i jakési primitivní „pohřební rituály“. To ukazuje na společný biologicko-psychický základ.
- Poslední fází je jakési usmíření se svým osudem a akceptace, ať již v rámci víry v život po životě anebo víry, že smrtí vše končí. U některých skrupulózních umírajících s přísnou náboženskou výchovou se mohou objevit obavy z trestů po smrti v očistci anebo v pekle (Bůh odpouští, avšak tresty zůstávají). V praxi je však vidět, že lidé, mající víru v posmrtný život, se lépe vyrovnávají se smrtí.
Mezi psychologické zpracování smrti našich blízkých patří i různé zvyky a tradice, např. na Vánoce připravit symbolicky talíře na stůl pro zemřelé a slovy s k nim obracet. Stejně tak jako umístění fotografií na čestné místo v bytě, zapalování svíček či květinová výzdoba hrobu na hřbitově. Kult zemřelých je patrný ve všech kulturách, a zvláště je silný i dnes v Japonsku, kde lidé věří v trvalé spojení s duchy zesnulých. I když v den Památky všech věrných zemřelých – svátku Dušiček – na hřbitovech budou svítit svíčky, jsou to především senioři, kteří ke hrobu přicházejí. Jak se zdá, mladá generace už půjde jinou cestou.
Člověk je tvor vztahový. Těžce nese přerušení relace, kterou smrt nenávratně ničí. Touha po komunikaci se zesnulými a po pokračování vztahu jde až za práh smrti. Za tím účelem jsou využívány i nové technické přístroje včetně telefonních aplikací. V rámci EVP (electronic voice phenomena) byly vyvinuty přístroje tzv. SV-1 Spirit Vox, ze kterých se údajně ozývají hlasy zesnulých. Někteří lidé se i nadále obracejí na osoby tzv. média, která tvrdí, že se dokáží spojit s duchem zemřelého. Nabízejí pochybné spirituální poradenství a koučink. Většinou se jedná o podvodníky či osoby psychicky narušené. V minulosti byly také rozšířeny velmi problematické spiritistické seance s vyvoláváním duchů zemřelých. V tom všem se projevuje silná touha člověka pokračovat v komunikaci se zesnulou osobou. Velkou kuriozitou je kostel Nejsvětějšího Srdce Páně v Římě, v jehož sakristii se nachází muzeum duší z očistce. Mezi údajnými exponáty až ze 17. století se najdou otisky prstů zemřelého v modlitební knize, ohořelé stránky, otisky ve formě plamene, otisky ruky na noční košili, která žádá sloužení mší za spásu duše atd. Stěží se lze domnívat, že toto muzeum může být důkazem existence očistce…
Závěrem lze říci, že mrtvý člověk již fyzicky ani psychicky netrpí, protože tyto funkce se vztahují k tělu. Proto pozůstalí nemusí prožívat obavy a dělat si starosti o osud zemřelých, kteří nás předešli na věčnost a spí spánkem pokoje. I když pojem času je spjat pouze s naší viditelnou dimenzí, křesťané věří, že lidská duše je nesmrtelná a jednou mrtví budou opět vzkříšeni k životu věčnému. K lepšímu psychologickému zpracování ztráty milované osoby může pomoci i následující čínská pohádka:
"Kdysi dávno žila chudá stařena. Byla sama, neměla na tom světě nikoho krom jediného synka. Ale ani s ním se netěšila dlouho. Jednoho dne hoch onemocněl a zanedlouho nato přes všechnu péči a starost zemřel. Stařena div žalem nezemřela taky. A její pláč a nářek neustal, ani když už syna pochovali. Klečela ve dne v noci u jeho hrobu a říkala: „Jediné dítě jsem měla, a ono mi zemřelo. Jediného syna jsem měla, aby se o mně postaral v stáří, a on mě opustil. K čemu bych žila dál? A protože on se ke mně už vrátit nemůže, půjdu já za ním!“
A od té chvíle přestala stařena jíst a pít. Pátého dne se o tom dozvěděl vznešený Buddha. V průvodu pěti set učedníků se vydal za stařenou. Když stará matka uviděla Vznešeného, probrala se ze svého žalu, vykročila k němu a hluboce se před ním poklonila. Vznešený se na ni dobrotivě podíval a potom se zeptal: “Proč zůstáváš na těchto místech, stařeno? Stařena se hluboce poklonila a odvětila: „Jediné dítě jsem měla, a ono mi zemřelo. Jediného syna jsem měla, aby se o mně postaral v stáří, a on mě opustil. K čemu bych žila dál? A protože on se ke mně už vrátit nemůže, půjdu já za ním!“
Vznešený zavřel na okamžik oči, a když je zase otevřel, zeptal se: „Chtěla bys, abych ho navrátil k životu?“ Stařena se hluboce poklonila a řekla: „Vrátil bys život i mně!“ Vznešený zamyšleně pohleděl na stařenu a pravil: „Přines kadidlo a oheň! Dým z kadidla ho probudí.“
Stařena se hluboce poklonila a chtěla odběhnout. Ale vznešený ji pohybem ruky zastavil a řekl: „Má-li kadidlo pomoci, musíš jej zapálit ohněm od lidí, kterým ještě nikdo nezemřel.“ Stařena se hluboce poklonila a s nadějí v srdci odběhla.
Prvního potkala mladého oráče. Zeptala se ho: ”Oráči, zemřel ti už někdo?” Oráč odpověděl: ”Syn mi zemřel, otec mi zemřel, a otec mého otce a všichni dědové a pradědové, co jich bylo od počátku světa.”. Stařena běžela dál, až potkala ženu, která nesla vodu. Zeptala se jí: “Ženo, zemřel ti někdo? Žena odpověděla¨ ”Dcera mi zemřela, matka mi zemřela, a matka mé matky, a všecky báby a prabáby, co jich bylo od počátku světa.”. Stařena běžela dál, až uviděla chlapce, který hnal býka, a děvčátko, které si hrálo v prachu. „Chlapče, zemřel ti už někdo? Děvčátko, zemřel ti už někdo?“ ptala se jich. Ale ptala se marně, i chlapci, i děvčátku, i každému jinému, koho se zeptala, už někdy někdo zemřel.
Tak oběhla stařena celou ves a potom se vrátila s prázdnou na hřbitov k Vznešenému. Hluboce se před ním uklonila a řekla: “Ve všech rodinách jsem byla, u všech lidí jsem se ptala, ale každému už někdy někdo zemřel.“
Vznešený se na stařičkou matku dobrotivě podíval a po chvilce mlčení pravil: „Vidíš, stařeno! Od počátku světa všechno, co se narodí, jednoho dne zas umírá. A tvůj syn by měl být výjimkou?
Stařena poznala, že má Vznešený pravdu. Rozloučila se s hrobem mrtvého a vrátila se mezi živé."
(Druhý strom pohádek z celého světa. SNDK. Praha, 1965, s. 472)
Autor článku pracuje jako klinický psycholog-psychoterapeut a psycho-onkolog. Má soukromou praxi v Miláně a věnuje se terminálním pacientům v několika městských hospicích. Dne 2. října 2021 na 26° Mezinárodním kongresu „L’uomo multidimensionale“ v Montesilvanu (Pescara) přednesl referát na téma „Zpracování smrti a možnosti a meze komunikace se zesnulými“.
