Tahle myšlenka z evangelia (Lk 7,34; Mt 11,19) mne napadla při četbě článku na serveru Seznam.cz. Článek je nadepsán titulkem „Už mi, lásko, není dvacet let,“ zpívala Bohdalová na křtu Zemanovy knihy a popisuje setkání přátel bývalého prezidenta Miloše Zemana v arcibiskupském paláci. Na fotkách vidíme pražského emeritního arcibiskupa kardinála Dominika Duku v družné zábavě ve společnosti známých lidí. Na jedné fotografii dohromady se soudem usvědčeným lhářem Milošem Zemanem, na jiné je Dominik Duka s herečkou Jiřinou Bohdalovou a jakýmsi zvláštním gestem společně žehnají knize, k níž emeritní arcibiskup napsal doslov. Na další fotografii se usmívá poslanec Jaroslav Foldyna, obdivovatel ruského motorkářského klubu Noční vlci, toho času poslanec strany SPD. Kousek od něj Kateřina Konečná, předsedkyně českých komunistů. Za nimi mistr dezinformací Petr Žantovský. Mezi hosty nechyběl policií prověřovaný Zemanův kancléř Vratislav Mynář a odsouzený a Zemanem omilostněný šéf Lánské obory Miloš Balák. Chyběl snad už jen Jiří Kajínek.
Chvíli jsem se rozčiloval, co je to tady zase za ostudu. Jenže Ten, kterého se křesťané snaží každý svým způsobem napodobovat, se také stýkal s podobnými lidmi. Z evangelií známe i jména některých z nich, konkrétně celníků Matouše a Zachea. Celníci v Ježíšově době byli, řečeno současným jazykem, takoví šíbři šedé zóny státní správy. Pronajali si celnici, ze svého zaplatili nájem, tedy daň, kterou vybíral stát a bylo už jen na nich, jakým způsobem zařídí, aby se jim investované prostředky i se ziskem vrátily. Tedy jak a kolik peněz vyberou od lidí. Z pohledu zákona vše legální, morálně značně problematické.
Miloš Zeman si úřad prezidenta nepronajal. Byl mu svěřen vůlí voličů. Měl jej zastávat „v zájmu všeho lidu“, jak praví ústava. Nerozdělovat společnost, ale dávat ji dohromady. Povzbuzovat nás k tomu lepšímu. Pomáhat, abychom věřili státu a jeho institucím. Chránit nezávislost médií. Bránit zemi před vnějšími riziky, konkrétně před hybridními, dezinformačními a společnost rozdělujícími operacemi z východu.
Jenže místo toho všeho bylo deset let jeho prezidentování pravým opakem. Choval se hůř než celníci z evangelií. Ve výčtu jeho selhání by se dalo pokračovat velmi dlouho. S ohledem na válku na Ukrajině stojí za to připomenout jen rozhovor s Vladimírem Putinem v Pekingu v roce 2017. „Novinářů je příliš, měli by se zlikvidovat," řekl tehdy Zeman Putinovi. Byl to jeden z jeho bonmotů, jenže v Rusku už tehdy násilně umírali novináři kvůli tomu, co psali.
Zeman si jako celník z evangelia privatizoval celý svůj úřad. Podobně jako kolaboranti na přelomu věků veřejně podporoval zájmy země, která tu naši považuje za svého nepřítele. Nedělal to z nějaké osobní náklonosti k Rusku nebo k Vladimíru Putinovi. Ne, dělal to jen proto, že to pro něj osobně bylo výhodné. A také proto, že jeho chorobné ego potřebovalo, aby se o něm psalo, jedno zda v dobrém či špatném.
Podobně si přisvojili věci, které měli spravovat, lidé kolem něho, ti lidé, které Zeman jmenoval a za které byl odpovědný. Nejlépe to dokumentuje seznam kauz Vratislava Mynáře.
Celou tu dobu za Zemanem chodil Dominik Duka. Obdivuhodná snaha napodobovat svého Učitele a Mistra, který se celníků a hříšníků neštítil. Obdivuhodné, že to Dominiku Dukovi vydrželo i poté, co Zeman ve funkci skončil, co začala válka na Ukrajině, a tak se i naplno ukázalo Zemanovo působení ve prospěch Ruské federace (např. kauzy novičok a BIS). Obdivuhodné, že této podivné sestavě celníků a hříšníků nabídl prostor „u sebe doma“, v arcibiskupském paláci. Tedy přesněji, tam, kde žádné „doma“ nemá a nikdy neměl. Není to jeho dům, je to místo, kde pracoval a kde měl sloužit ne sobě, ale druhým.
V jedné věci se však emeritní pražský arcibiskup od svého Mistra liší. Ježíš nazýval hřích hříchem. Přijímal hříšníka, ale očekával obrácení. „Jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně,“ říká v evangeliu Zacheus. (Lk 19,2) Třeba jednou podobnou větu uslyšíme od Vratislava Mynáře. Třeba i jednou uslyšíme soudem přikázanou omluvu z úst Miloše Zemana a s překvapením, jaké museli zažívat známí Šavla z Tarsu, uvěříme, že je myšlena i upřímně. Třeba Kateřina Konečná jednou odloží představu, že náboženství je opium lidstva, vystoupí z Komunistické strany a začne rozjímat nad biblickými texty.
Vlastně si myslím, že to spíš nenastane. Přál bych snad jen Dominiku Dukovi, aby mohl alespoň sám nahlédnout, že je zoufale mimo. Že jeho přátelé jsou těmi hříšníky z evangelia. Že hlavní problém není to, že se s nimi stýká, ale to, že sám se stal jedním z nich. Že i on si privatizoval úřad, kterým měl sloužit. K vlastnímu prospěchu, pro vlastní ego. Nevadí mu, že propaguje knihu, která s radostnou zvěstí o pravdě má společného stejně málo jako Okamurovo velkopáteční knedlo, vepřo, zelo s tradičními křesťanskými zvyky.
Dominik Duka už k tomu nemá moc času. Závěrečné období svého života, které stráví v roli emeritního biskupa, je k tomu snad tou nejlepší příležitostí. Už proto, že poslední. Pak ho čeká setkání s Mistrem a Jeho smutný pohled: „Dominiku, mám tě moc rád, ale když jsem chtěl, abys jedl s celníky a hříšníky, nemyslel jsem tím, že máš být úplně stejný jako oni.“
Autor je absolventem bakalářského studia teologie.