Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Nguyễn Hiệp
Synodalita se v posledních letech stala jedním z nejčastějších pojmů ve slovníku římskokatolické církve. Papež František ji označuje za „vyjádření povahy církve“ a „cestu, kterou Bůh očekává od církve ve třetím tisíciletí.“ Nemá jít o změnu organizačních struktur ani o techniku řízení porad, nýbrž o duchovní proces: „Synodalita znamená kráčet společně, naslouchat jeden druhému, ale především Duchu Svatému“ (papež František, 2021, před zahájením synody).
Jazyk dvou textů z nedávné doby odhaluje, že pražské arcibiskupství sice chápe synodalitu jako proměnu, ale takovou, která se týká především těch druhých. A mluví o ní značně nesynodálním způsobem.
Článek v listopadovém čísle Zpravodaje arcidiecéze s názvem „Synodální aktivity v pražské arcidiecézi“ začíná slovy: „Stojí za to podívat se, jak se tato synodální zkušenost odráží u nás…“:
„Jeden z nejdůležitějších kroků učinil arcibiskup Jan Graubner, když na první neděli adventní loňského roku zveřejnil Pastorační plán pražské arcidiecéze s konkrétními úkoly na rok 2025. […] Arcibiskup rozhodl, že …“
Slovesa „učinil“, „zveřejnil“, „rozhodl“ zvýrazňují roli arcibiskupa a zdůrazňují dojem, že tím nejdůležitějším je vertikální delegace úkolu. Stejný dojem budí i v dalším textu následující výčet aktivit, které mají demonstrovat synodální proměnu. Jde o věci (na)řízené či vytvořené manažersky, shora: dvoudenní setkání kněží, ekonomické večery, vytvoření Pastorační rady arcidiecéze a Pastorační rady mládeže.
Na konci článku je přiznána existence aktivit, které organizují jiní. Zmíněna z nich ale není žádná. Kněžím je poděkováno, že se „chopili iniciativy“, „uvedli metodu do života“. Použitý minulý čas a slovo „metoda“ naznačuje, že nic dalšího kromě aplikace techniky synodálního naslouchání se už od nich neočekává. Poděkování laikům, „kteří se aktivně zapojují a usilují o rozvoj někdy nelehce budovaného společenství místní církve,“ působí dojmem, že ani pisatel sám neví, za co, komu a proč vlastně děkuje.
V předposledním odstavci zaznívá věta shrnující celý text:
„Pastýř arcidiecéze koná pro rozvoj synodálního ducha mnohé. Avšak synodalita se stane stylem života církve jen tehdy, když svůj díl vykoná každý z nás.“
Pomocný biskup pražský Zdenek Wasserbauer
Autor: Člověk a víra / Martin Myslivec
Tato formulace obrací odpovědnost směrem k ostatním, říká: struktury už máme, dokumenty jsme vydali, teď je řada na vás, abyste se vy změnili.
Aktivita zdola
Letos v sobotu 22. listopadu se ve farnosti u baziliky sv. Ludmily sešli zástupci synodálních skupin. Šlo o další setkání skupiny lidí, kteří mají pocit, že společné setkávání a diskuse s použitím synodální metodiky dává smysl i poté, co oficiální práce synodních skupinek skončila. Uvědomují si, že jejich odpovědnost za církev nekončí hranicemi vlastní farnosti. Setkávají se takto v různých pražských farnostech zhruba čtyřikrát do roka. Na setkání pravidelně zvou své biskupy, arcibiskup Graubner i biskup Wasserbauer se jednoho z nich zúčastnili, na jedno setkání pozvali účastníky do arcibiskupského paláce.
O setkání u sv. Ludmily zaslalo arcibiskupství tiskovou zprávu do Katolického týdeníku (48/2025). Jazyk této zprávy ukazuje stejné pojetí jako delší článek ve Zpravodaji. Článek uvádí některé, bohužel dost zásadní nepřesnosti. Ty snad vyplývají pouze ze skutečnosti, že autorka se osobně nezúčastnila a informace měla zprostředkované. Každé z následujících tvrzení je pravdivé, jen tak trochu nepřesné.
„Setkání se konalo za účasti […] pomocného biskupa Wasserbauera.“ Biskup Wasserbauer přišel po obědě asi na hodinu, lze pochopit, že má náročný program, ale přesnější by bylo říci, že účastníky přišel pozdravit. Myslím si, že ve skutečnosti přišel pozdravit apoštolského nuncia Okola, který byl přítomen celý den.
„… sešli se zástupci farních skupin i nově ustanovený synodální tým …“ Informace o synodálním týmu byla asi největším překvapením. Objevila se víceméně mimochodem, v odpovědi biskupa Wasserbauera na otázku položenou během závěrečného shrnutí. Překvapivě ale o synodálním týmu věděl nuncius Okolo, který se hned ráno účastníků ptal, kdo z nich je členem synodálního týmu.
„ … který arcibiskup Graubner ustanovil v létě.“ To je zase velké překvapení článku v Katolickém týdeníku. O ustanovení synodálního týmu pražské arcibiskupství jinak mlčí – v diecézních zpravodajích od léta se slovo synoda (či synodální) objevuje jen na dvou místech. V čísle 10/2025 v článku s nadpisem „Antonín Brus z Mohelnice (2. část),“ kde je uvedena věta: „Jako arcibiskup usiloval o zřízení semináře a svolání synody, což naráželo na odpor stavů i císaře Maxmiliána.“ Druhým místem je dříve zmíněný článek v čísle 11/2025 celý věnovaný synodalitě v pražské diecézi. V něm ale o ustanovení synodálního týmu není ani slovo.
„ … byla zároveň představena práce nového synodálního týmu.“ To není pravda. Na setkání byla přítomna jediná členka nově ustanoveného týmu, ta se o své nominaci dozvěděla asi týden před setkáním, tedy v polovině listopadu. O úkolech, způsobu práce, frekvenci setkávání a formě komunikace toho účastníkům příliš neřekla, neboť o ničem z toho nevěděla.
Největším problémem příspěvku v Katolickém týdeníku nejsou jeho faktické nepřesnosti, ale použitý jazyk. Odkrývá stejnou věc: mluví se tu sice o synodalitě, ale velmi nesynodálním způsobem.
Cílem synodálního týmu má být: „provázet třetí - realizační - fázi celocírkevní synody, jež potrvá do roku 2028, a pomáhat farnostem rozvíjet synodální mentalitu založenou na dialogu, naslouchání a společném rozlišování.“
Nejde o to, o čem se mluví, ale o to, o čem se mlčí. Arcibiskupství tu pomíjí jedno z velmi důležitých míst, jehož se synodalita týká. Tím je arcibiskupství samo. Jestli totiž někde chybí mentalita založená na dialogu, naslouchání a společném rozlišování, tak je to právě zde. To se projevuje externalizací, vytěsněním mimo.
„Synodalita se výrazně promítá i do arcidiecézních priorit,“ cituje článek slova Jana Balíka. A dál uvádí stejné důrazy jako článek ve Zpravodaji. Jsou to nařízení, organizační a strukturální opatření a arcibiskupstvím podporované kurzy Teologie manželství.
Jazyk obou článků ukazuje skutečný postoj arcibiskupství k synodalitě: Podporuje synodalitu tam, kde se netýká jeho samotného. Připomíná podobnou situaci, které čelili představitelé bývalého režimu v osmdesátých letech minulého století. Vládnoucí komunisté tehdy v socialistickém Československu prožívali zmatek z uvolnění poměrů v Gorbačovově Sovětském svazu. Bylo to paradoxní, lidé nesouhlasící s režimem si kupovali ruské noviny, které psaly o tom, o čem se u nás mlčelo, stáli fronty na ruské knihy, které u nás vyjít nesměly. A představitelé režimu stále dokola mluvili o přestavbě (či perestrojce, ruském termínu, který si čeština takto přisvojila a který měl označoval probíhající reformy). Změny u nás probíhaly pouze na oko, tak, aby se jimi šlo vykázat vůči nadřízeným, ale přitom nebyla ztracena „vedoucí úloha“ a způsob uplatňování moci.
Nesrovnávám tu představitele církve s komunisty. Upozorňuji pouze na jazyk odhalující stejný jev v jinak nesouvisejících věcech. Snahu přesvědčovat okolí o tom, že provádíme něco, k čemu nás nutí „nadřízení“, ale co vlastně vůbec dělat nechceme.
Autor je absolventem bakalářského studia teologie.
