Seznamka
Anton Otte
Autor: Josef Beránek
Nenápadný, přátelský muž se objevil v Praze zkraje devadesátých let jako zástupce katolického krajanského sdružení Ackermann-Gemeinde. Jeho rolí mělo být zprostředkování studentských výměn mezi českými a německými školami, hodnocení žádostí o finanční podporu, pořádání různých setkání. Brzy se však ukázalo, že hlavní rolí tohoto diskrétního muže, který si uměl rychle získat důvěru politiků a diplomatů stejně jako obyčejných lidí, bylo podporovat vzájemné porozumění a ochotu ke smíření. Na těchto základech, říkával, je možné rozvíjet dobré sousedství, a to je základem evropské integrace spíš než všechny institucionální nástroje a obecné hodnoty vepsané do evropských smluv. Právě křesťané by podle něj měli být strážci evropského smíření podobně, jako ponocní bývali strážci světla za dlouhých zimních nocí.
O tom, co znamená odpustit a požádat o smíření, Anton Otte slýchal od dětství. Často se doma modlili Otče náš, od útlého věku chodil ke zpovědi. Později o tom přemýšlel ještě jinak jako bohoslovec, kněz, vězeňský kaplan, duchovní rádce Ackermann-Gemeinde a vyšehradský kanovník. Navenek byl Otte přátelský až družný, ale zároveň docela nenápadný a diskrétní. Chodíval většinou v šedém saku s kravatou, že je katolický kněz bylo zřejmé jen z drobného křížku na klopě. I to mu otevíralo dveře do nejvyšších pater české i německé diplomacie.
Anton Otte se přímo podílel na znění řady zásadních dokumentů k česko-německému vyrovnání. Patřil též k neformálním konzultantům Česko-německé deklarace. Jeho vhledu si velmi vážil mj. Rudolf Jidrák, tehdejší šéf Odboru pro střední Evropu na Ministerstvu zahraničních věcí, či Tomáš Kafka, současný velvyslanec v Německu. Vážil si ho i senátor Pavel Fischer, který vyzdvihoval Otteho angažmá mezi obyčejnými lidmi: „Jsou politická rozhodnutí a dohody, které nelze učinit, nejsou-li, tak říkajíc, odpracovány zdola.“
Na druhé straně Anton Otte jako duchovní rádce sdružení Ackermann –Gemeinde přispěl k pozitivnímu přijetí deklarace mezi sudetskými Němci. Dlouhodobě hájil postoj, že dobré sousedské vztahy jsou podstatnější než právní pře. Odkazoval se přitom na společné prohlášení německých a českých intelektuálů z roku 1992, na němž se také podílel. „Má-li být určitý pozemský statek přiřčen spravedlivě, má čin zakládající mír větší hodnotu než boj o předmět, který již není věcí nezbytnou k životu,“ píše se v něm a dále společný text přímo odmítá majetkové nároky vyhnaných Němců: „Vyhnání osob, které dnes užívají příslušných statků, nepřichází v úvahu. Za těchto okolností je nasnadě dobrovolná osobní oběť jako příspěvek ke smířlivému novému začátku.“ Tento názor nebyl v sudetoněmeckých krajanských spolcích, ba ani v samotném Ackermann-Gemeinde většinový, teprve postupem doby se prosadil jako jediná možná perspektiva.
Nepřehlédnutelnou roli v této proměně sehrál Anton Otte, který sám pocházel ze sudetoněmecké rodiny a jeho otec byl po válce za nejasných okolností v lednu 1946 odsouzen lidovým soudem k trestu smrti.
Proč?
Otteho první vzpomínky, alespoň jak je zmiňuje v knižním rozhovoru nazvaném Vzdálené Evropa? (Vyšehrad, 2019), se vážou ke konci války, k osvobození a k zatčení tatínka. Ten, ač byl za války řidičem autobusu a nebojoval na frontě, byl odsouzen Lidovým soudem k trestu smrti, aniž by se mohl hájit, aniž se mohl rozloučit s rodinou. Anton byl tehdy malé dítě. Do paměti se mu vryla spíš bolest matky. A pak si ještě z dětství vybavuje nepochopitelný několikaletý zákaz nastoupit do základní školy jen proto, že pocházel ze sudetoněmecké rodiny a jeho otec byl odsouzen k propadnutí majetku a k trestu smrti.
Anton Otte (1939-2021)
Autor: Vyšehrad
O ústrcích z dětství, o ztrátě majetku a rodinného domku mluvil Anton jen málo. Doma byli zvyklí žít „kolem kostela“. Naopak si brzy začal uvědomovat válečnou tragédii rozdmýchanou a vedenou nacistickým Německem. „Pocit neurčité viny, že jsem Němec, si nesu v sobě. Myslím, že naše generace to pociťuje podobně a musíme se s tím učit žít.“
Pochopitelně se také snažil zjistit, proč vlastně musel jeho otec „dostat provaz“. Jakmile to bylo možné, hledal v archivech, ptal se pamětníků. Přes všechny dokumenty a svědectví se ale historické odpovědi nedopátral a zůstal mu jen dopis tatínka na rozloučenou, v němž smířeně píše, že „pyká za jiné“. Tahle věta se mu vryla do paměti spolu s dalšími slovy, v nichž je tatínek ujišťoval, že zabití, které mu bylo přičítáno, se nedopustil. To ostatně potvrdilo i svědectví místního lékaře. Proč soud narychlo rozhodl, jak rozhodl, je těžko pochopitelné a pro nejbližší příbuzné to bylo obzvláště drásající.
S rodinnou historií se Anton vyrovnával postupně. Když po letech mluvil o odpuštění a usmíření jako o hojení starých ran, které i po letech občas bolí nebo se znovu otevřou a je třeba je léčit, říkal to z vlastní zkušenosti.
Rodinu Otteových nakonec minulo vystěhování do Německa. Jako aktivní katolíci však byli pod drobnohledem tehdejšího režimu. Anton byl několikrát vyslýchán StB, nesměl studovat teologii. Až v šedesátých letech se mohli vystěhovat do Německa a Anton se přihlásil na bohosloví. Teologii studoval v Königsteinu, kde shodou okolností našel nové přátele mezi účastníky různých konferencí Kirche im Not, Ackermann-Gemeinde aj. Tady si také uvědomil inspirativní sílu odvahy přiznat si vlastní selhání a nabídky ke smíření, jak ji formulovali lidé sdružení v Ackermann-Gemeinde.
Po vysvěcení na kněze působil několik let jako kaplan, ale brzy se soustředil na výuku náboženství a historie na několika středních školách. Zkraje osmdesátých let ho pak biskup požádal, aby nastoupil na uvolněné místo vězeňského kaplana. Anton Otte se zprvu bránil, ale brzy se s novou rolí sžil a co víc - jeho životnímu leitmotivu dala tato služba nový rozměr. Jako vězeňský kaplan totiž pracoval nejen s vězni, pachateli, ale také s obětmi a s jejich blízkými. „Zranění oběti bývá celoživotní trauma, které nelze obcházet, zlehčovat. Byl skoro zázrak, když rodiče zabitého kluka byli ochotni přijít do kontaktu s jeho vrahem…“ popisuje Otte v knize Vzdálená Evropa? „Došlo mi při tom, že pachatel na tom z jistého pohledu může být hůř než oběť. Je svázán svým činem a sám se nemůže osvobodit. Musí mu být nějak signalizováno, že má naději na odpuštění, aby vůbec nalezl odvahu o ně žádat. To je skryto v podobenství o marnotratném synovi, jehož otec vyhlíží, a vůbec nemyslí na to, jak syn zformuluje svoji omluvu... Zároveň mi to pomohlo pochopit, co prožívali ti, kdo se cítili obětí ať už nacistické zvůle či následného odsunu…“
Evropa dobrých sousedů
S přibývajícími roky Otteho podle jeho vlastních slov víc a víc zaměstnávalo smíření, ať už ve farnosti, ve vězení mezi násilníky a jejich oběťmi, a nakonec ve vztazích mezi Čechy a Němci. „Ale to není přece pro kněze nic mimořádného. Právě proto přece přišel Ježíš Kristus na svět, aby nás smířil s Bohem a se sebou navzájem, co jiného by nám mělo ležet na srdci?“ Zní to trochu nadneseně, ovšem půvab Otteho angažmá byl v jednoduchosti, v neokázalém přístupu člověka, který sám zažíval traumata, o nichž mluví druzí, a moc dobře ví, že nemá v rukou žádný zázračný recept.
Kolikrát jsme se v rozhovorech dotkli otázky, zda má utrpení nějaký smysl. Anton Otte byl v takových chvílích velmi zdrženlivý, a když jsem se ho ptal, co říkal souženým lidem, odpověděl mi, že se prostě identifikoval s jejich bezmocí: „Sedl jsem si na pryčnu vedle toho vězně nebo na židli vedle nemocného, někdy jsem je držel za ruku a zůstal s nimi. V takových situacích jsem neměl, co říct. Trpěl jsem s nimi.“
Poslední tři dekády svého života působil pater Otte střídavě v německém Heiligenstadtu, v Praze nebo na Jesenicku, kde měl přátele ještě z mládí. Organizoval nebo se podílel na přípravě konferencí, jako byly Mariánskolázeňské rozhovory, jihlavská či později brněnská sympozia a samozřejmě výroční konference Ackermann-Gemeinde. Během těchto setkání se rodilo myšlenkové zázemí např. několikadenní pouti smíření sudetských Němců v roce 1994, která vyvrcholila přijetím hlavních představitelů prezidentem Václavem Havlem a bohoslužbou v katedrále sv. Víta. Během nich vznikaly cenné impulsy pro česko-německou deklaraci a také se během nich zrodil nápad uspořádat v roce 2009 celoněmecké setkání Ackermann-Gemeinde v Plzni.
Bylo v tom kus rizika, uvědomíme-li si, jak snadno Václav Klaus nebo Miloš Zeman zneužívali Benešovy dekrety a sudetoněmeckou otázku. Početné setkání v Plzni nicméně proběhlo bez negativních reakcí, nejspíš i proto, že hned zkraje úvodní bohoslužby si Anto Otte vzal slovo a požádal jménem všech zúčastněných o odpuštění: „My, zde shromáždění Němci, kteří pocházejí z této země, jsme si vědomi, že bezpráví nezačalo teprve v roce 1945, kdy tak krutě zasáhlo nás samotné; že v předcházejících letech musel český lid vytrpět nemálo opovržení, ponižování, bezpráví, vykořisťování, útlaku a zločinu z německé zvůle...“ Právě v tom byla Otteho role jedinečná: uměl sbližovat lidi, aniž by zastíral či zlehčoval jejich zranění. On byl ten, kdo navrhoval řečníky, osobně zval mnohé z účastníků, on též pomáhal formulovat společná prohlášení tak, aby přispívala k porozumění a otevírala společnou budoucnost.
Plzeňské setkání bylo podnětné i v tom, že poprvé byla hlavním tématem evropská integrace. Anton Otte byl vždycky jejím zastáncem, často si kladl otázku, k čemu má směřovat. „Spíš než kmenová příslušnost nás sbližuje společná historie, společné dílo. To usnadňuje život vedle sebe, ale teprve společný cíl sjednocuje, dává vztahům energii, dynamiku. Potřebujeme společný evropský narativ, společný příběh.“ K němu podle Antona Otteho patří povědomí o tom, jak osvobozující je vzájemné porozumění a smíření: „Potřebujeme v Evropě sousedství, které dokáže řešit spory, aniž by se vytratila vzájemná důvěra.“ K tomuto evropskému příběhu nepochybně patří i životní cesta tohoto vidnavského rodáka.
Rodák z Vidnavy na česko-německo-polském pomezí zemřel 29. prosince ve věku 82 let. Rozloučení s P. Antonem Otte proběhne v pátek 7. ledna v 9 hodin v katedrále svatého Petra a svatého Jiří v Bamberku. V sobotu 8. ledna bude slavena zádušní mše svatá v 11 hodin v bazilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě.
