Martin Šály
Autor: Archiv autora
Nevím, zda synodální proces přináší českým katolíkům spíše zklamání nebo povzbuzení. Jistě motivoval alespoň některé katolíky k aktivitě a přispěl k onomu poznání, že „my jsme církev“, k zážitku, že církev není nějaká vnější instituce, kterou navštěvujeme, ale že ji spoluvytváříme reálně a konkrétně. Zdá se také, že někde již katolíci začínají chápat, že „co si neudělají, nebudou mít“ a jsou ve svých farnostech aktivní, protože jinak by jejich farnost vlastně přestala fungovat.
Mnoho farností funguje dobře. Zdá se mi ale, že ani v těch případech, kdy by to mohlo dávat smysl, je považováno za tabu uvažovat o jakýchkoli jiných možnostech, než je farnost. Na stránkách Christnetu občas píši o tématu komuniální církve, která je jednou z možných alternativních forem katolického církevního života. Komuniální církev je živé dědictví tzv. skryté katolické církve a jednoho z jejích biskupů Jana Konzala. Pro mne osobně je živou cestou, jak jako katolík věřit s církví a v církvi. Vím dobře, že se nejedná o cestu pro každého katolíka (přičemž vůbec nejde o hodnocení lepší-horší). Zaráží mne ale, jak při opakovaných osobních i písemných kontaktech je téma jakékoli alternativní formy života katolického křesťana vlastně nesrozumitelné a přemýšlím, proč tomu tak je.
Církev je ovšem různorodá nejen ve světě, ale i u nás. Křesťané jsou různí místo od místa a jejich potřeby jsou jiné: jiná situace bude v dodnes „zbožných“ krajích a jiná situace tam, kde jsou katolíci na vymření. Jiné potřeby budou mít ti, kteří potřebují splnit tradiční nároky na ně kladené a pokud možno uspokojit vlastní náboženské potřeby (někdy i folklórní). Jinak budou hledat ti, kteří se angažují a jsou natolik využíváni, že ztrácejí sebe sama, své partnery a rodiny. Jinak budou hledat takoví, kteří se angažovat chtějí, ale mají pocit, že jim církev klade klacky pod nohy. Mnozí nebyli vychováni, že církev není individuální, tedy soukromá záležitost, ale komunitní. Někteří se bojí úzkých vztahů, protože by druzí příliš viděli do jejich života, a ještě by je mohli kritizovat, případně v extrémních případech i vyloučit ze společenství.
Také zmíněná komuniální církevní obec není pro všechny a není univerzální náhradou pro stávající církev farností. Jde o možnou alternativu pro ty, kterým nějak zavoněla „církev v malém“. Taková církevní obec má řekněme do 20 členů, kteří se opravdu „musejí starat“ a formou svého náboženského života připomíná spíše menší protestantské/evangelikální sbory než katolické farnosti.
Zde vidím jeden z kamenů úrazu – u mnoha českých katolíků vnímám, že jiné církve, než je ta jejich římskokatolická, nejsou pro ně předmětem jakéhokoli zájmu. Kolik českých katolíků občas v neděli navštíví jinou liturgii než je ta „jejich“? Navzdory tomu, že se pro křesťanství v českých zemích připozdívá, je zřejmě pohled do jiných církví pro mnoho katolíků jakýmsi zbytečným luxusem.
Zdá se mi také, že instituce církve je v očích některých katolíků přeceňována: místo pokojného porozumění církvi jako „věci předposlední“ a úsilí o hledání víry jako osobního vztahu s Hospodinem/Kristem prožívaného společně s druhými, se možná přespříliš klade důraz na konformitu s církevní praxí. Věřit je přitom riskantní, být dobrým katolíkem mnohem méně.
Snad stále zůstává katolická církev v představě mnoha farníků onou celosvětovou organizací s centrálou ve Vatikánu a pobočkami po celém světě. Tato organizace – domnívají se – byla, je, a vždy má být „řízená shora“ papežem, biskupy a faráři jako zástupci biskupa v dané farnosti. Farnost/diecéze je pro takto uvažující katolíky samozřejmým a vlastně jediným možným církevním domovem. To, že farnost se postupně stala základní strukturou až oné „lidové církve“ (církve pevně kulturně provázané s životem celé společnosti), se pomíjí.
K věci přistupuje pověstný klerikalismus shora i zdola: představa, že skutečnou církev tvoří vlastně ordinovaní muži (kněží, biskupové, možná dokonce i jáhni). Ostatní mohou a jsou samozřejmě také nějak součástí církve, ale asi ne dokonale, jsou přece v roli „církve naslouchající“. Taková středověká představa rozbíjí sebevědomí a tvůrčí aktivitu zdola.
Zde přicházím k záležitosti možná podstatné: výše načrtnuté chápání katolické církve je dnes stále víceméně funkční: stále jsou k dispozici nějací kněží a biskupové, kteří v mysli tak mnoha katolíků jsou pro církev podstatní. Mám-li návyk každou neděli chodit do kostela, kde kněz vše podstatné zařídí, proč vlastně chtít něco jiného? Kéž stále kněze máme a kéž máme dobré kněze! Kněží sice ubývá, ale stále se to dá nějak zařídit, kdo hledá, najde. Tedy: opravdová krize, která donutí katolíky hledat něco jiného než být „katolíkem díky dostupnému knězi“ se ještě dnes nejeví naléhavá.
A přistupuje další faktor: například komuniální forma církve není - koneckonců jako víra samotná - záležitost, kterou lze v článku nebo hovoru vysvětlit, tu je třeba si osahat a zažít z vlastní zkušenosti, s jejími možnostmi i omezeními. Už proto, že jde o formu, která bývá s farnostmi neslučitelná.
Některé farnosti sice již začínají vlastně alternativy připomínat, ale alternativy skutečné patří asi nejvíce outsiderům a hledačům, které opojila vůně evangelia, ale dolehla na ně potřeba najít jinou než farní formu života své víry. Jde o namáhavý běh na dlouhou trať neznámým terénem. Vyžaduje více úsilí, času, znalostí a vytrvalosti než být farníkem. Ovoce takového úsilí je nejisté. Do „šedé zóny“, která je takovým katolickým alternativám vlastní – a vlastně přiměřená – se má vstoupit tehdy, když žít v obvyklých církevních formách přes poctivou snahu nedokážu, ale současně vím, že církev ke svému křesťanskému životu potřebuji. A když chci zůstat součástí církve římskokatolické.
Autor vystudoval teologii na ETF UK. Tématem jeho dizertační práce byla církev Nového zákona. Je členem jedné z alternativních katolických církevních obcí www.rkckomunio.cz.
