Teologie Jana Konzala

Teolog a tajně vysvěcený biskup působící ve skryté církvi Jan Konzal
Autor: Lucie Krulišová

Díky finanční podpoře slovenské společnosti MED-ART, spol. s r. o., mohlo nakladatelství CDK vydat první díl sebraných spisů teologa a biskupa skryté církve Jana Konzala (1935–2021). 

Najdeme zde texty jeho již dříve vydaných knih Orientace – Průvodce na cestě ke křesťanské dospělosti (původně Síť, 1995), Křesťanovy slepé uličky (Síť, 1999) a Chuť změny, chuť kořisti (Síť, 2001). Součástí je také přetisk rozhovoru Boba Fliedra s Janem Konzalem (původně vydal Portál r. 1998 pod názvem Zpověď tajného biskupa) a esej Teologie Jana Konzala, nabízející hermeneutický klíč ke Konzalovu teologickému uvažování. Předmluvu napsal Jiří Hanuš.

Vydání tohoto souboru představuje záslužný počin – jde o možnost učinit si přehled o myšlenkovém světě Jana Konzala, výrazné a dodnes inspirující osobnosti české katolické církve. Konzal byl plodným autorem. Kromě knih napsal také stovky kratších textů, které byly publikovány v různých tištěných periodikách (mimo jiné AD, Český Bratr, Katolický týdeník, Universum, Getsemany) nebo uveřejněny online (www.rkckomunio.cz, www.getsemany.cz atp.) Další stovky jeho textů pak byly napsány a vytištěny příležitostně v malém počtu nebo jen předneseny ústně. V Konzalově archivu tak lze najít homilie, alokuce, programové řeči, katechetické texty, podklady pro exercicie, dopisy atd. Výběr z těchto kratších textů se rovněž připravuje k vydání.

Teolog Jan Konzal

Jan Konzal je zřejmě známý především jako biskup „skryté církve“ (nazývané někdy také Ecclesia silentii – ES), pod jehož jurisdikci spadala i dnes již neexistující Pražská obce ES. Ti, kteří se s ním měli možnost setkat, si ho také pamatují jako citlivého duchovního doprovázejícího, disponujícího až prorockým vhledem do situací těch, kteří se k němu chodívali poradit. Konzal uměl svým „pacientům“ pomoci najít naději – a protože Konzal byl vyhlášený „specialista“ na pomoc v těch nejobtížnějších životních situacích typu úmrtí blízkého nebo nevěra, leckdy šlo opravdu o naději proti vší naději. Konzal byl také „mužem církve“, který promýšlel a v rámci Pražské obce ES se pokoušel uskutečňovat komuniální eklesiologii jako alternativní model života římskokatolické církevní obce. 

Konzalovy životní zkušenosti byly pestré a pro katolického biskupa nikoli typické. V raném mládí prošel klášterním učilištěm, zažil komunistický převrat a likvidaci klášterů, byl uvězněn za tzv. podvracení republiky a ve vězení prožil skutečnou změnu smýšlení – odvrat od dříve pro něj samozřejmých, tradičních náboženských cest. Horlivě studoval (včetně tajného studia v zahraničí), působil v běžném civilním zaměstnání, oženil se, byl tajně vysvěcen a působil dlouhá desetiletí aktivně v „katolickém podzemí“. Musel se také vyrovnat s nepřízní oficiálních církevních představitelů vůči ES po Sametové revoluci a v této situaci se učit nejen nezatrpknout, ale také to, jak své církevní vize dále naplňovat. Velkou výhodou pro něj bylo, že netoužil po moci – byl označován za člověka až „chorobně neambiciózního“. Jeho neformální autorita byla ovšem značná.

Výše zmíněné okolnosti se vtělily do Konzalova teologického uvažování. Nebyl „akademickým systematickým teologem“, ač vedl dlouhou řadu vysokoškolských i „bytových“ studijních programů a soudobou (především německou) teologii znal. Pokud bychom ho chtěli zařadit do určité kategorie, můžeme ho nazvat teologem biblicko-pastorálním. V Konzalových textech tak nehledejme pasáže typu „pojednání o Trojici“, ale spíše pojednání jako „Co znamená křesťanská dospělost“. Konzal byl ten, který (mj. pod vlivem jednoho ze svých učitelů - Josefa Zvěřiny) nahlédl marnost tradic fundamentalisticky pojaté novotomistické systematické teologie a nemínil se v této oblasti angažovat. Místo toho objevil hermeneutiku (nauku o porozumění), která se stala královskou cestou jeho teologie – spolu s hlubokým zájmem o dynamiku životní cesty člověka jako takového. „Pravda“ pro Konzala nebyla jakousi objektivní statickou kategorií, nezávislou na tom, kdo ji poznává, ale příběhem, který se děje a jehož je poznávající součástí. Konzal také kladl velký důraz na Bibli, kterou dobře znal. S oblibou ji využíval typologicky, dobře je to patrné třeba v souboru příběhů Chuť změny, chuť kořisti.

V následujících odstavcích uvedeme některá typická teologická témata, kterými se Jan Konzal zabýval.

Víra a náboženství

Konzal důrazně rozlišuje víru a náboženství. Víra je pro Konzala zejména osobním vztahem – vztahem existenciální důvěry a vydanosti se svému Ty (přiznaným inspirátorem je pro Konzala Martin Buber). Boha nevidíme, ale důvěřujeme mu po vzoru Ježíše jako svému Otci. Konzal jakoby nepřímo říká: ponechme stranou teoretické úvahy o Bohu a „transcendenci“ a otevřeme se tajemné dynamice důvěry ve vztahu, důvěře jakoby formované, formulované a žité lidskými pojmy a zkušenostmi (viz zmíněný „otec“). To vše v naději, že právě takto k onomu nepopsatelnému transcendentnu směřujeme. Taková víra se může jevit nezajištěně, ale umožňuje s Ježíšem jít životem až k životu „novému“ – ke vzkříšení skrze smrt a navzdory smrti.

Jan Konzal: Vybrané spisy I
Autor: CDK

Náboženství oproti tomu vnímá Konzal jako soubor názorů a postojů, rituálů a etických norem, které si mají na svou stranu naklonit božstvo, v jehož jménu příslušné náboženství provozujeme. Konzal nevystupuje proti náboženství jako takovému, třeba proto, že náboženské formy mohou cestu víru podržet v obdobích úhoru. Ale (třeba pod dojmem zmíněné klášterní zkušenosti a změny smýšlení ve vězení) Konzal ví, že náboženství jako takové člověka vposledku nezachrání. Křesťané na to ani nemají sázet, ač ví, že „místo uzdravující důvěry chtějí lidé nevím proč raději s Bohem smluvit jakési výpalné. Zaplatí třeba za mši u Jezulátka, aby syn udělal maturitu. Ale věnovat důvěru tomu Ježíšovu Abba považují za podivnou výstřednost.“ (srv. Křesťanovy slepé uličky - ty jsou podobně jako literárně vyspělejší Chuť změny, chuť kořisti souborem jakýchsi typologických příběhů a mají svým způsobem ilustrovat „teorii“ obsaženou v Orientaci).

Ve své katolické církvi zažil Konzal opakovaně přetížení důrazu na náboženskost jako ochromující, umrtvující. Z řady míst, kde se tomu ve svých textech věnuje, citujme ještě alespoň pasáž ze Zpovědi tajného biskupa týkající se svátosti smíření: „[Svátost smíření] jsme strašně znešvařili. Není náhodou, že na Západě se lidé nezpovídají. My totiž svátost smíření nevnímáme jako příležitost ke změně smýšlení, ale udělali jsme z ní způsob, jak zahnat Boha do kouta, aby na nás nemohl: My jsme přece všechno vyznali a ty už nás, Bože, nemůžeš trestat. To ale není změna smýšlení. Myslím si, že církev mistrně zvládla vytváření mimikry, přikrývání nešvarů všelijakými záminkami – tu aby neutrpěla pověst církve, tu pro něco jiného. Je mistr v tom, jak se vyhýbat změně smýšlení.“

Změna smýšlení

Ano, je to změna smýšlení (obrácení, metanoia), o kterou jde v životě člověka a křesťana Konzalovi především. O zásadnosti tohoto tématu svědčí i to, že jím začíná i své nejdelší a nejsystematičtější dílo - Orientace.

Změna smýšlení jakoby nemění vlastní situaci, ale mění srdce a s ním i náhled na danou situaci. Kdo změní smýšlení a uvěří v Ježíšovo vzkříšení navzdory jeho smrti, nezmění tím fakt jeho smrti, ale nahlédne smrt jako cestu k novému životu. Konzalův člověk a křesťan se tak smrti nemusí bát, včetně všech „smrtí“, které přinášejí nejrůznější životní peripetie a krize. A krize jsou podle Konzala královskou příležitostí ke změně smýšlení! Konzalův křesťan je člověk, který věří a doufá v osobních vztazích a činech bez fixace do (jinak pomáhajících a neodmítaných) náboženských ideologií a praktik. Je vždy otevřený změně smýšlení. Nebojí se krizí, slepých uliček ani svých selhání – to vše je pro změnu smýšlení vlastně vítanou nabídkou. Je si pokorně vědomý toho, že „vše je milost“, že tedy vše podstatné dostává jako dar, zejména své přijetí Bohem, který mu už odpustil a jeho hříchy mu nepočítá. 

Změna smýšlení se nedá „vyrobit“ sebevětším náboženským úsilím, člověk se jí může jen nabídnout tím, že se jí nebrání. O takovém svém postoji křesťan svědčí druhým slovy, ale především svými činy kenosis ve vztazích k bližním. Takovýto křesťan se současně netrápí tím, když se mu nedaří naplňovat ideál vydanosti ve víře – ví, že už vykročil na cestu, a to stačí: do konečného cíle stejně dojde až ve velikonoční plnosti Božího království, za hranicí času svého života a na konci času veškerého, v eschatonu. Věří také, že víra, naděje a vydávající se láska už eschaton Božího království zpřítomňují tady a teď – křesťan se totiž vydává životu stejného Ducha, kterého měl v plnosti Ježíš z Nazareta.

Odpuštění vedoucí ke smíření

Křesťanství je cesta těch, kterým bylo odpuštěno a kteří proto jaksi samozřejmě stále odpouštějí druhým. Konzal k tomuto tradičnímu křesťanskému důrazu inspirativně přidává důraz na smíření, kterým míní „směřování jedním směrem“ s těmi, se kterými jsme dříve smíření nebyli (včetně Boha samotného). V Orientaci píše: „Smíření je víc než odpuštění, ba víc než vzájemné a opravdové odpuštění, třebaže odpuštěním smíření obvykle začíná. Jestliže odpuštění je činem zaměřeným do přítomnosti a kořenícím v minulosti, je smíření novým činem mířícím do budoucnosti a kořenícím zde a teď. Osobnost se smiřuje tím, že přijímá pro své jednání takový cíl, který je nebo může být legitimním a přijatelným cílem i pro druhou stranu. Smíření tedy podstatně zahrnuje tvůrčí akt.“ Smíření je tedy činem vytvářejícím novou společnou budoucnost s tím, komu jsem odpustil, cesta do vztahové budoucnosti s někým druhým.

Křesťanská dospělost a radikalita žitá ve vztazích vydanosti

Pro Konzala je velkým tématem dospělost (zralost). Dospělý, zralý člověk je člověkem celistvosti, který nepotlačuje žádnou ze svých lidských(!) rovin, ale má je dobře integrované, včetně své pudovosti, sexuality. Zralý člověk je dále člověk životní dynamiky, vždy na cestě hledání, ano, vždy vyhlížející další a další změnu smýšlení, díky které se může stát ještě dospělejším. Zralý člověk ví, že podstatné věci přijal darem a od toho odvíjí své jednání: přijal tedy, že mu jiní odpustili jeho provinění vůči němu, a tak sám odpouští; přijímá, že byl a je milován, a tak i sám miluje. Žije ve vztazích a jedná v jejich prospěch.

Zralé osobní vztahy jsou Konzalovou teologickou mantrou, vztahové pole je pro něj teologickým klíčem k řadě tradičních křesťanských (či řekněme „katolických“) pojmů. Co je to – například – vlastně duchovní život? Konzal řekne (Křesťanovy slepé uličky): “Cílem křesťanského duchovního života je zralé umění věcných a osobních vztahů.” Nebe pak je pro Konzala vlastně „místem“, kde jsou všechny bolesti osobních vztahů uzdraveny – a ze své zkušenosti i pastorační praxe o vztahových bolestech lidí Konzal věděl dost.

Je v Konzalově teologii vztahů až příliš? Konzal dokonce řekne, že lepší je mít „zlé vztahy“ než žádné, být „bez vztahů“ je pro něj vlastně démonické. V kontextu některých počinů tzv. systematické teologie je ovšem takový teologický důraz na vztahovost osvěžující. Osvěžuje také Konzalův náhled na křesťanství jako cestu radikality (znovu v napětí k praxi „lidové církve“, které jakoby někdy stačí dobře provozované náboženství „středního proudu“): radikalita Božího odpuštění a vydanosti vůči nám nás má ponoukat přímo k Ježíšovskému životnímu stylu kenosis - sebevydanosti ve vztazích vůči druhým. Jiný životní styl pro křesťana neplatí – Konzalův křesťan je buď radikální, nebo není křesťanem vůbec.

Že se naplňování takového stylu leckdy nedaří? To nevadí: křesťanství je cesta, cesta hledání, podnikání ve svobodě Ducha: „Kristus vyzývá k hledání (Mt 7,7 a par.), k vytváření a dotváření, k rozvíjení a přetváření, k tvůrčí svobodné existenci podobné existenci Ježíšově (J 20,21).“ (Orientace).

Církev jako církev vztahů

Vztahovost v Konzalově teologii se promítá i do církve. Konzal nevytvořil, ale převzal a propracoval v teorii i praxi koncept „komuniální eklesiologie“, ve kterém je viditelná církev institucí i společenstvím. Komuniální církevní obec tedy podporuje koinonii, spolu-žití jednotlivými členů, ale hájí také současně církev jako instituci, ve které platí zodpovědnost jednoho vůči druhému.

V praxi měla tak Pražská obec ES kromě podpory života společenství (např. liturgická slavení připravovaná kolektivně, společná modlitba každý týden, smíření slavené v malý skupinách, každoroční letní setkání celé obce, nedělní setkání včetně společného oběda a odpoledního programu, atd.) také svá psaná pravidla i formální postupy a role.

Jedním z praktických důsledků uplatnění komuniální eklesiologie bylo pojetí slavení svátostí: svátosti nejsou jakýsi magický úkon, který „dělá kněz“, ale jde o slavnost společenství, které biskupem pověřený služebník „jen“ předsedá, subjektem slavení je shromážděná církevní obec.

Konzal příliš nevěřil v budoucnost církve farností, tuto formu považoval za vhodnou pro dřívější církev lidové zbožnosti, pro dobu, kdy společnost byla nominálně „křesťanská“. Toto již ale dnes není realitou a podle Konzala je taková forma přežitkem, který jen velmi obtížně umožňuje realizovat personální, vztahové, „komuniální“ aspekty života církve. Klerikalismus a přetížení důrazu na vztah já-Bůh jsou v této formě všudypřítomné.

Právě proto je podle Konzala třeba zkoumat a zkoušet nové formy katolického církevního života a komuniální eklesiologie (včetně dlouholeté praktické zkušenosti s jejím uplatněním v Pražské obci ES) k tomu může být inspirací.

Závěrem

Texty Jana Konzala jsou celkově povzbuzením k nové naději – k naději, že v individuálních životech i v církvi má smysl hledání nových cest. Jde o naději, že to, co v našich životech nebo v životě církve umírá nebo již zemřelo, není cílovým stavem, ale královskou nabídkou ke změně smýšlení. 

Konzal nás povzbuzuje k odvaze nezajišťovat své křesťanské cesty „náboženskými“ sázkami na jistotu, ale otevřít se důvěře v milosrdenství uzdravujícího dotyku Ducha zcela radikálně, a tím být současně osvobozen k radikalitě odpouštění a vydanosti se druhým.

Věřím, že seznámit se s texty Jana Konzala může být pro dnešního křesťana plodné a pro budoucnost církve užitečné.

Autor vystudoval teologii na ETF UK. Tématem jeho dizertační práce byla církev Nového zákona.