Jan Konzal a jeho vize církve

Teolog a tajně vysvěcený biskup působící ve skryté církvi Jan Konzal
Autor: Lucie Krulišová

Nedávné úmrtí Jana Konzala dalo podnět ke vzpomínkám i hodnocením odkazu této pozoruhodné osobnosti církve (viz například: Odešel Jan Konzal. Ženatý biskup, který místo paláce žil v paneláku).

Patřím k těm, kdo měli možnost Jana Konzala poznat. Rád vzpomínám na jeho laskavost, kterou projevoval, když jsem se na něj (jako mnozí další) obracel se svými životními potížemi. Jan měl velkou empatii, ba přímo prorockou schopnost nahlédnout do spletitosti lidských osudů a objevit tam naději, které se mohli jeho „pacienti“ zachytit - leckdy jako pověstného stébla.

Věřím, že kromě prorockých vhledů do individuálních lidských příběhů Jan Konzal dokázal správně nahlédnout i hloubku trampot současné katolické církve a také zde uvidět a pojmenovat cestu naděje do budoucnosti. Mám zde na mysli myšlenku komuniální církve, kterou sečtělý Konzal objevil v textech II. Vatikánského koncilu a u různých dalších autorů. Podněty zformoval do konkrétní vize církve. Tu si nejen vysnil, ale měl ji možnost spolu se skupinou přátel ověřovat i v praxi, včetně jejich silných i slabších stránek. Domnívám se, že komuniální eklesiologie, tedy představa církve jako komunia (společenství) s Janem Konzalem neodejde, naopak že její aktuálnost bude v českém katolictví narůstat a možná nejen tam - jeho myšlenky rezonovaly i v prostoru církví evangelických.

Jan Konzal a jeho vize církve

církev komuniální při Janově pohřbu
Autor: archiv

O konzalovské komuniální eklesiologii koneckonců již byla řeč i na stránkách Christnetu. Zatím ovšem zůstává spíše prorockým hlasem než rozšířenou praxí. Nelze se tomu divit, protože jde o cestu náročnou a také o cestu, která míří přímo proti staletým zvyklostem katolického křesťanstva.

Základní východisko komuniální eklesiologie je překvapivě jednoduché: víra je jistě individuální záležitostí, ale její povzbuzování, nesení a oslava radosti z ní se děje ve společenství církevní obce. A míníme zde konkrétní, místní církevní obec, sbor, nikoli abstraktní „obecnou církev“. Také svátosti slaví obec, nikoli snad „kněz za účastí lidu“. Představa obce jako výchozího a jediného „řádného místa“, kde se zvěstuje Boží Slovo a kde zní svátostná radost ze záchrany skrze Kristovo vzkříšení, jde proti genetické výbavě katolíků, proti jejich historickým stereotypům. Katolická církev je zde obrazně řečeno chycena do historické pasti, kterou si sama nastražila. Odmítla původní představu, že správa věcí církve je jaksi přirozeně především v rukou těch, kterých se tyto věci týkají, a přijala centralizovanou a hierarchizovanou představu a praxi duchovní moci. Ta se rozvinula před téměř tisíciletím (v 11. století) a trvá dodnes. Je a ještě bude široce diskutována, ale rozhodující změny nejsou nadohled. Sebevědomí katolíků chtějících uvažovat a jednat ve smyslu „my jsme církev“ je poničeno. Zatímco církve vzešlé z reformace se (zjednodušeně řečeno a s vědomím souvisejících obtíží) vrátily k představě, že jednotlivé sbory se starají o svůj život víry ponejvíce „u sebe doma“, u katolíků převládá stále přesvědčení, že jim někdo (Vatikán, biskup, farář) má církev vlastně „zařídit shora“.

Lze být katolíkem jinak než skrze církev vnímanou klerikálně a skrze shora zřízenou strukturu farností? Jistě, ale představuje to u katolíků kopernikovský obrat myšlení i jednání. Na jedné straně musí z hlav a srdcí zmizet představa „jsem závislý na klericích“ (přitom neodmítat jejich pověření) a na druhé straně tam musí vstoupit opravdová chuť a odvaha církev spoluvytvářet. Velkým pokušením komuniální církve je pokušení moci. V církvi klerikální je silové uplatňování moci běžné, komuniální církev by zabilo v samém zárodku. Jan Konzal byl velmi neambiciózní - po moci netoužil a tímto přístupem vlastně konkrétní experimentování s komuniální církevní obcí (kde se reálně uplatní charismata jednotlivců a nikoli moc shora) do značné míry umožnil.

Přichází již opravdu pro katolíky (nejen) u nás onen čas volby z nouze, jak své křesťanství nadále žít, aby udrželi víru svou a měli šanci ji předat i dalším generacím? Nejspíš vědomí nouze není stále tak silné a vnímají ho jen proroci, jako byl Jan Konzal.

 

Bude jistě zajímavé sledovat další osudy této části jeho odkazu.