Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Andraz Lazic
V rámci synodálního procesu jsme měli formulovat vlastní postoje a názory na církev a zapojit se do dialogu uvnitř církve. Proto jsem se i nyní rozhodla napsat svůj názor na výzvu farníkům, aby se připojili k iniciativě Dopis 77 a vyvíjeli tlak na zákonodárce v případě hlasování o manželství pro všechny, kterou rozesílal pomocný olomoucký biskup Antonín Basler. V iniciativě se píše, že jde o hájení odvěké instituce, přirozené rodiny, a je nám naznačováno, že tato posvátná instituce je v ohrožení, pokud včas nezasáhneme.
Ptám se tedy, čím je mé manželství ohrožováno? Mám věřit tomu, že pokud sekulární stát uzákoní právo uzavírat stejnopohlavní manželství, rozpadne se to moje? Přestane platit požehnání, jež mu bylo uděleno? Přinutí snad někdo církev, aby oddávala kohokoliv jiného, než stanoví církevní předpisy? Či snad se mi ti noví manželé nějak vloudí pod mou střechu, aby můj svazek rozvrátili? Jistěže ne! Jestli je něčím ohrožováno tradiční manželství, pak jsou to mnohem spíš obyčejné lidské chyby a slabosti těch tradičních manželů. Ty zapříčiňují, že už se polovina našich tradičních svazků rozpadá a vznikají svazky nové, přičemž děti pak různě pendlují mezi starými a novými rodiči. Toto je tedy ta odvěká posvátná forma rodiny, která je v ohrožení? Anebo ta historická, kde muž vlastnil i několik žen, jež byly de facto jeho majetkem?
Mám tedy lobbovat za to, aby byl zachován status quo. Byť už dávno neodpovídá novozákonní představě o manželství. Co vlastně věřícího opravňuje k tomu, aby určoval jiným lidem, jak mají žít? Není snad víra osobní záležitostí každého jednotlivce a jeho svědomí? A dobrovolného přijetí závazků, jež z tohoto rozhodnutí vycházejí? Kde beru právo, určovat způsob života druhým? Neučí nás historie, že pokud si církev osobovala rozhodování v mocenských záležitostech, nemělo to dobré konce? Opravdu chceme diktovat zákonná pravidla soužití pro ostatní lidi mimo církev a rozhodovat jim o životě, i když se to našeho způsobu života nijak nedotýká?
Církev by myslím neměla vyhledávat tyto mocenské půtky, ale měla by spíš podávat pomocnou ruku a léčit rány, jichž je zvláště poslední dobou až přespříliš. Ukazovat na zranění tohoto světa a připomínat, jak lze pomáhat. Stavět se na stranu slabších, zranitelných, zneužívaných a trpících. Nebát se pojmenovat vrahy a násilníky. Být po boku obětem. A rozhodně by bylo ku prospěchu, kdyby tímto směrem zaměřila svou pozornost. Místo snahy rozhodovat o jiných.
Autorka je členkou menší farnosti vsetínského děkanátu.
