Ondřej Doskočil
Autor: Archiv autora
Milá církvi,
přeji Ti všechno nejlepší k narozeninám. Hodně štěstí, zdraví a Božího požehnání! Jak známo, o Letnicích, o slavnosti Seslání Ducha svatého, slavíme narozeniny církve. Ne církve jako instituce nebo jako hierarchie, ale církve jako společenství, které se zrodilo působením Ducha svatého, společenství, které je velmi pestré, v němž každý dostává jedinečné obdarování, které mluví mnoha jazyky, ale přesto všechny jeho části tvoří jedno tělo Kristovo.
A tak bych dnes rád položil důraz na slova všichni a každý/každá, která se opakovaně objevovala v prvním i ve druhém čtení z dnešní slavnosti.
První věta prvního čtení ze Skutků apoštolů zněla: „Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě.“ A Skutky apoštolů nám minulou neděli řekly, kdo ti „všichni“ byli: apoštolové, ženy, Ježíšova matka Maria a jeho příbuzní. Letnice nejsou událostí nějakého pánského klubu apoštolů. Duch svatý sestupuje tam, kde je celé společenství, muži i ženy, učedníci i příbuzní, ti viditelní a v popředí i ti méně viditelní či spíše méně viditelné v pozadí.
Duch svatý sestoupil a utvořil církev, když u toho byly přítomny také ženy. Ježíšova matka Maria byla ta, díky níž Kristovo tělo přišlo fyzicky na svět, Marie Magdaléna, apoštolka apoštolů, první spatřila oslavené tělo Krista vzkříšeného, a církev, mystické tělo Kristovo, vzniká, když je přítomna Ježíšova matka a ostatní ženy.
Můj oblíbený jezuita, již zesnulý pater Jan Rybář, říkával, že „kde není žena, tam straší“. A skutečně, když se v Lukášově evangeliu apoštolové zamčení ve Večeřadle setkávají se Zmrtvýchvstalým, tak se báli, že straší, evangelista říká, že „byli plní strachu, protože se domnívali, že vidí nějakého ducha“. Když byli apoštolové ve večeřadle se ženami, nebojí se, že vidí ducha, ale přichází Duch svatý. Možná je v tom víc pravdy, než se na první pohled zdá.
Myslím, že právě dnešní slavnost nám může pomoci znovu více nasvítit nejen místo žen v církvi, ale také zvýraznit a znovuobjevit ženskou tvář Boha. Pokud věříme, že člověk je stvořen k Božímu obrazu jako muž a žena, pak ženství a ženskost nutně musí být součástí Boží podstaty. V Písmu svatém nacházíme mnoho ženských obrazů Boha, asi nejznámější je v knize proroka Izajáše připodobnění Boha k matce, která utěšuje své dítě. Právě starostlivost, péče a něha je něco, co si s ženskostí často spojujeme. Možná právě osoba Ducha svatého může být prostorem, kde toto smíme objevit. Duch svatý jako Boží něha. Ostatně není bez zajímavosti, že hebrejský výraz pro Božího Ducha, ruach, je ženského rodu.
Církev ve své institucionální a hierarchické podobě hovořila a i dnes hovoří především mužskými hlasy a v mužském rodě, stačí na to mít trochu vnímavé ucho i v naší liturgii (jak často je řeč o bratrech a synech a jak málo o sestrách a dcerách). A přesto víme, že bez žen by církev nevznikla ani nepřežila. Že velká část života církve vždy stála na jejich neviditelné službě. A stačí se podívat jen do našeho společenství, které z valné části tvoří právě ženy. Dorothy L. Sayersová ve hře o Ježíšově životě Zrozen, aby byl králem, říká: „Jsou to často právě ženy, kdo vás muže balí do plenek i obléká do rubášů.“ Ano, možná že v církvi dokážeme ženy ocenit spíše v praktických věcech, než abychom naslouchali jejich hlasu, třeba i z tohoto místa.
A myslím, že se tím ochuzujeme o jeden z těch rozmanitých darů Ducha, o nichž píše svatý Pavel Korinťanům. Třeba bychom pak dokázali více objevovat a vnímat Boží něhu, tvář Boha, která objímá, která uzdravuje, která obvazuje rány. Myslím, že tato tvář Boha je přítomna právě v Duchu svatém, o němž jsme v sekvenci zpívali, že je světlem blažícím duši, božským utěšitelem, libým pokojem, něžným přítelem, tím, kdo dokáže svlažit vyprahlá srdce, vyhojit raněné, srovnat zkřivené, zahřát studené...
A pokud dnes slavíme narozeniny církve, přeji si, aby byla taková, jakou ji popisuje dnešní sekvence: aby dokázala oblažovat duši, byla něžným přítelem i tím, kdo svlažuje vyprahlé srdce a hojí rány. A já věřím, že právě Duch svatý je tím, kdo nás k tomu uschopňuje, protože on/ona je právě takový/taková.
A také si přeji, aby byla církev opravdu pro všechny. Aby v ní každý slyšel svou „mateřštinu“, aby k němu evangelium mluvilo jazykem jeho života, jeho radostí i nadějí, smutkem i úzkostí. Aby nikdo nebyl vyloučen. Aby každý našel místo podle svého obdarování ve své jedinečnosti i jinakosti. Aby každý slyšel Ježíšovo slovo z dnešního evangelia: „Pokoj vám.“
Ale to není úkol jen pro církev jako instituci, pro papeže, biskupy a kněze, ale pro jednoho každého a jednu každou z nás, protože církev jsme my všichni.
Možná to znamená, že si všimnu člověka, který je sám, vyloučený, na okraji. Že se pokusím porozumět tomu, kdo přemýšlí jinak než já. Že ocením někoho, kdo má dar, který já nemám. Že přestanu říkat „církev by měla“ a začnu se ptát: „Co mohu udělat já?“ Že budu ochoten nést s někým jeho bolest, aniž bych mu dával povrchní rady a rychlé odpovědi.
Letnice nejsou jen o ohnivých jazycích. Jsou o tom, že Duch svatý nás učí překládat evangelium do řeči druhých, někdy slovem, jindy trpělivostí, laskavostí, nasloucháním.
Prosme dnes o Ducha svatého, pro sebe i pro celou církev. Abychom dokázali vytvářet společenství, kde se lidé budou cítit přijati. Kde budou mít místo muži i ženy se svými dary. A kde bude možné skrze naše vztahy zahlédnout něco z něžné Boží tváře.
