Václav Vacek
Autor: Christnet.eu
Prý narůstá počet dospělých katechumenů… Hlavně aby se pokřtěným v církvi líbilo.
Vloni jsem byl požádán jednou pražskou farností o přednášku na Noci kostelů. Místní lidé vše výborně přichystali. Po přednášce jsem se ptal: „Jak jste prožili Velikonoce? Jak snášíte slova velkopátečního čtení z Izaiáše z našeho lekcionáře: ‚Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením’? A jak snášíte slova velikonočního chvalozpěvu: ’Ó, šťastná vina… Vpravdě nezbytný byl hřích Adamův‘?“
S rozpaky ti dobří lidé řekli: „My to už ani neslyšíme.“ Naštěstí v kostele nebyly jejich děti. Kdybych o vás řekl, že sadisticky týráte své děti, nebyl by to hřích? Všichni tyto pomluvy o milovaném Bohu čteme a slyšíme, ale s nikým to nehne. Pak se divíme, že lidé z našich bohoslužeb odcházejí.
Máme lepší překlady o Izaiášově trpícím služebníku. Za nejlepší pokládám překlad ThDr. arcibiskupa Radivoje Jakovljeviče, člena překladatelské komise ekumenické Bible. (Prof. Jan Heller k jeho knížce „Izaiášův EBED JAHVE a smysl jeho utrpení“ napsal pochvalnou recenzi.)
V našich přímluvách stále úkolujeme Boha: „Dej chléb hladovějícím, dej světu mír, dej politikům moudrost, dej…“ Kdybych řekl vaší mamince: „Paní, prosím vás, dávejte dětem teplé jídlo, perte jim špinavé šaty…“, neohradila by se? „No dovolte, vy si myslíte, že se o děti nestarám?“ Je snad Bůh zapomnětlivý nebo málo pracuje?
Lazarovy sestry Ježíšovi rozuměly, jednaly s ním uctivě a inteligentně (bez jakékoliv náboženské manipulace). Jen Ježíšovi jemně vzkázaly: „Učiteli, ten, kterého miluješ, je nemocný.“ To stačilo, svými slovy vyslovily svou důvěru v Ježíšovo přátelství a upokojily se. Bůh o nás skvostně pečuje. Jsme jeho milované děti, ne žebráci. Ježíšova výzva „Proste“ nás vede k pojmenování toho, co si chceme osvojit nebo co nás tíží. K tomu pak Boha prosíme o pomoc.
S Židy otřásl holokaust. Došli k nové představě o Hospodinu, už ho nenazývají Všemohoucím a nemluví o Boží prozřetelnosti. Tím nesnižují velikost Hospodina, ale uvědomují si, že nám Stvořitel dal svobodu a určité pravomoci, které nám nebude brát. Zřejmě Židé rozumějí Hospodinu více než dříve. A lépe rozumějí svému postavení před ním.
V sobotní modlitbě Židé říkají:
„Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil válku, protože víme, že jsi stvořil svět tak, že člověk musí nalézat svou vlastní cestu k míru v sobě a ve svém bližním. Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil hladomor, protože jsi nám dal zdroje, s nimiž můžeme nakrmit celý svět, pokud je budeme moudře využívat. Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil zoufalství, protože jsi nám dal moc, abychom odstranili chudobu a dali lidem naději, pokud budeme svou moc spravedlivě využívat. Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, aby neexistovaly nemoci, protože jsi nám dal rozum, abychom vynalézali léky a učili se nemoci léčit, pokud ho budeme tvořivě využívat. Proto se k tobě modlíme, Bože, a prosíme o sílu, rozhodnost a vůli, abychom konali, místo abychom se jen modlili, abychom byli, místo abychom si jen přáli.“
Modlitba je úctyhodným setkáním s Hospodinem, má pohnout s námi, ne s Bohem.
