Michal Černý
Autor: MUNI
Letní dovolená papeže Lva XIV. v letní rezidenci Castel Gandolfo potrvá od neděle 5. července do pondělí 27. července 2026. Tato věta může působit jako určitá banální fráze zpravodajství, ale staví před nás jedno z ústředních témat pontifikátu papeže Františka a nyní i Lva – totiž umíme odpočívat? Co znamená odpočinek a proč je pro žité křesťanství 21. století tak důležitý a náročný?
Katolicismus (a v řadě ohledů i protestantismus) se ve 20. století musel vypořádávat se změnou světa, jeho tempa a rychlosti, což realizuje skrze dva – vzájemně protichůdné – pohyby. Tím prvním je plejáda světců, kteří vyprávějí narativ, ve kterém člověk nikdy není dost dokonalý, výkonný, aktivní ani pracovitý. Liturgie tento rozměr rámuje již úvodním „Confiteor Deo omnipotenti …“. Toto úvodní vyznání je v češtině mnohem přísnější než v latinské předloze, protože české „nekonám, co mám konat“ odkazuje k představě neustálé činnosti dle určitého vzoru, zatímco v latině najdeme prosté „et omissione“, tedy opomenutí, které se vztahuje k myšlení, slovům i skutkům. V českém překladu by se tak mohlo zdát, že se vyznáváme z nedostatečné aktivity, což ale latinská verze ani nenaznačuje. Mohlo by se tak zdát, že zde existuje ideál určitého výkonnostního křesťanství, který říká, že je třeba využít každou minutu naplno a neustále pracovat.
Představa spasení či lidské hodnosti pro skutky, trvale přítomná v myšlení lidí, ostatně tématizuje explicitně Jakub ve svém listu (Jak 2,17) a do tohoto rámce aktivity nesporně spadá i Pavlovo tvrzení o těžké práci (1 Kor 2,9, 2 Kor 3,8). Zde je ale třeba být opatrný v tom, co texty sledují – Pavel nechce, aby se z jeho hlásání evangelia stala výdělečná činnost, aby z ní měl zisk, Jakub také v žádném ohledu nenaznačuje, že by člověk měl pracovat nepřetržitě, ale ukazuje k integritě slova a činů. Podobně u apoštolů, kteří usnuli v zahradě (Mk 14,37), nejde o nečinnost (měli se modlit), ale o nedostatek vztahu.
Naopak když se díváme na Ježíšův příběh, snadno najdeme místa, kde Ježíš odpočívá (Jan 4,6; Mk 6,31; Mt 8,24), často v protikladu k očekávané činnosti – spánek Ježíše na lodi, loudání se na cestě za Lazarem (Jan 11,6), ale i zdůraznění naslouchání Marie oproti Martě (Lk 10,38–42) ukazují, že Ježíš rozhodně nebyl uspěchaným člověkem, naopak si uměl najít čas na odpočinek, ztišení i volný čas na setkání s přáteli. Určitá tradice 20. století, která nebrala dost vážně Ježíšovo lidství, evangelijní příběhy rámuje jako sadu činností a zázraků, které Ježíš dělá podle předem daného plánu a harmonogramu. Je přitom zcela zřejmé – optikou historiografie –, že Ježíšovo pracovní tempo by dnešníma očima bylo nesnesitelně pomalé a neefektivní. Ostatně není náhodou, že slovo trpět a pracovat bylo v češtině synonymní, což se uchovalo v kancionálové písni č. 305 (text je z počátku 18. století).
Papež mířící na dovolenou je tak zajímavým momentem, který ukazuje druhou rovinu přítomnou v křesťanském narativu, totiž důraz na lidskou důstojnost a svobodu. Svoboda je svobodou jak k něčemu, tak od něčeho. Být svobodný bez odpočinku není možné. Člověk bez odpočinku je nelidský; jde o redukci člověka na stroj, jak zdůrazňovala Arendtová. To neznamená vystoupení z povinností nebo úkolů (například péče o děti), ale zdůraznění toho, v čem je křesťanství silné – nikoli ve výkonu a heroických ctnostech, nýbrž ve schopnosti přijmout své slabosti, selhání, nedokonalost i vlastní potřeby. Papež ukazující odpočinek tak může být silnou aktualizací určitého chápání křesťanství, které si uvědomuje, že dokonalý člověk nepotřebuje druhé lidi ani spasení. Vystačí si sám.
Schopnost odpočinout si, odložit část starostí a úkolů, neustálého obstarávání se, tak představuje jednu z důležitých výzev dnešní doby – kdy můžeme skoro vše a skoro pořád. Odpočinout si znamená získat postoj, v němž člověk nemusí, postoj, ve kterém není na stole otázka, zda toho dělá dost, zda už je hoden spásy. Papež František toto výkonnostní křesťanství jasně rámuje jako idolatrii – jako potřebu člověka spasit se sám. Potřebu, která může působit pyšně a odkazovat ke stavbě babylonské věže (Gen 11,1–9), ale ve skutečnosti je spíše manifestací nejistoty a osobního nepřijetí.
Odpočinout si tak představuje v dnešní době stále složitější a náročnější cestu k přijetí sebe sama, k odpoutání se od kvantitativních parametrů výkonnostního chápání křesťanství. Ježíš nikde neklade otázku po tom, zda lidé dělají dost – ostatně jinak by volil zcela odlišné apoštoly –, ale po vztazích. A právě o ty v odpočinku jde především. Zdá se, že jedním z klíčových úkolů křesťanské spirituality a sociálního učení bude znovu se učit odpočívat. Možná i to může být cesta k citlivější a solidárnější společnosti.
