Tomáš Bílek
Autor: Christnet.eu
Pokud trochu sledujete problematiku odškodnění politických vězňů komunismu, všimli jste si možná v některém z diskusních pořadů České televize advokáta Lubomíra Müllera. Je považován za jednoho z nejrespektovanějších advokátů v tomto segmentu trestních kauz. Lubomír Müller je mimo jiné i přesvědčeným svědkem Jehovovým. Leckdo asi zaznamenal ve veřejném prostoru také jméno Radima Passera, jednoho z nejúspěšnějších českých developerů. A také horlivého adventisty, který horentní část svých příjmů dává z přesvědčení církvi. Pro někoho by tyto náboženské společnosti a jejich představitelé mohli být základnou „antisystému“. Ne vždy však dotyční lidé vnášejí „antisystémovost“ do „systémovosti“.
Průnik antisystému do systému je dnes velkým fenoménem: stačí vzpomenout na třetího nejvyššího českého ústavního činitele Tomia Okamuru či na antivaxera Roberta Kennedyho v roli ministra zdravotnictví nejmocnější země planety.
Jen pro ujasnění pojmů: „systémem“ rozumím určité vymezení mantinelů „hřiště“ s nezávislými soudy, svobodnými médii, svobodným vědeckým bádáním a určitou elementární společenskou důvěrou k ústavě a k svobodné soutěži politických stran. „Antisystémem“ pak erozi či zpochybňování mantinelů onoho hřiště. Ne všichni křesťané v USA (jak známo, evangelikální křesťané bývají považováni za jednu ze základních opor trumpismu a hnutí MAGA) však systém nabourávají, byť v časech Trumpova vládnutí procento antisystémových evangelikálů vzrostlo. Část z nich je vůči systému nadále zcela konformní – podobně jako je k němu konformní svědek Müller či adventista Passer, jelikož jejich víra nemá ambice systém bořit, ale spíše jej kultivovat. Nabízejí svůj společenský příspěvek jen v určitém společenském prostředí (či profesní branži) a své specifické náboženské (religionisticky vzato antisystémové, v některých případech snad až sektářské) názory nepropisují do kultury, respektive do establishmentu.
Nejen evangelikální, ale i letničně-charismatické hnutí je v posledních desítkách let velice silné, pozitivně se o něm vyjadřuje Vatikán a hlásí se k němu mnoho osobností katolické církve. Teologické důrazy tohoto hnutí však mohou působit pro širokou nezasvěcenou veřejnost obskurně: například učení o takzvaných glosoláliích (zjednodušeně řečeno mluvení andělskými jazyky, někdy i s prorockými výklady). Osobně tyto teologické zvláštnosti určitě nepovažuji za sektářské, byť od biblických dob upadly většinou v zapomnění a dnešní popkultura je za sektářské občas označuje. Když jsem například před časem zhlédl s kamarádem na TV Nova film Ponecháni napospas, pojednávající o tzv. vytržení církve do nebes na konci věků, kamarád tento jinak spíše průměrný film vůbec nepochopil: neznal totiž evangelikální reálie, které jsou americké popkultuře známy, kdežto té evropské, formované katolickou a tradičně protestantskou tradicí, nikoli. Přitom sama katolická církev zmíněné biblické učení uznává, jakkoli je mediálně upozaďuje.
Z hlediska mého textu tedy není relevantní otázka sektářství v religionistickém slova smyslu, jako spíše fakt, zda ony zvláštnosti znamenají průnik antisystému do systému. Jak jsem řekl: ve vysokém procentu konzervativní evangelikálové, adventisté a dokonce částečně i svědkové Jehovovi (kteří jsou za sektu obvykle považováni en bloc) zůstávají vůči politicko-ekonomickému systému konformními, jen jejich část zdivočela, zpolitizovala se a (konkrétně ve Spojených státech) fúzovala s trumpistickou MAGA.
Jak by tedy vlastně průnik antisystému do systému vypadal v našich modelových příkladech? Pokud by hypoteticky Česká televize pozvala pány Passera či Müllera do televizního pořadu Věda 24 a začala jim klást dotazy mimo jejich obor, dotyční by zřejmě systém infiltrovali. Pokud by se k tomu ovšem propůjčili: jestliže by kupříkladu Radim Passer pohovořil o adventistické tezi, že totiž druhý příchod Ježíše nastane v souhvězdí Orionu, patrně by se neshodl řekněme s katolickým knězem Markem Orko Váchou, který se naopak snaží potenciální střety vědy a víry maximálně zahladit. Narušení systému v jednom společenském segmentu (například vědy) tak nemusí vůbec znamenat narušení systému jiného segmentu (například politiky či byznysu). Všeobecně řečeno, v lidech prostě dřímá (bez ohledu na víru) mnoho latentní nesystémovosti – ale pokud se tato nedostane mimo svou sféru působení, bude vůči ostatnímu systému neškodná, či dokonce zcela indiferentní. Nemluvě o tom, že ne každá náboženská antisystémovost musí být nutně škodlivá či „pomýlená“ – jakkoli víra v určité duchovní dary (charismata) či v určité eschatologické aspekty může kolidovat s vědeckým diskursem či metodologií vědy.
Závěrem tedy snad tolik: obdobně jako si lůza může demokraticky zvolit komunisty a nacisty, kteří přetvoří systém antisystémem takřka dokonale, tak může obdobným způsobem ctnostná společnost šlechtit kulturu a establishment svými prozíravými názory a postoji – taktéž téměř k dokonalosti. Téměř. Dokonalá systémovost neexistuje, jakkoli Popperovy teze o „otevřené společnosti“ její životaschopnost podporují. Určitá ideologická předpojatost a snížená prozíravost je totiž asi latentně v každém z nás. Příkladem zušlechtění systému „sektářskými“ voliči a reprezentanty budiž poměrně úspěšný americký stát Utah, spravovaný většinově mormony (mormonská církev je zpravidla považována za sektářskou). Naopak méně jednoznačná (eufemisticky řečeno) je úspěšnost v islámském civilizačním okruhu, alespoň v posledních stu letech, pokud tedy neměly tamní státy štěstí na bohatá naleziště ropy.
