Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Daniel Tibi / Creative Commons
Bylo to někdy uprostřed podzimu, co se v jednom hostinci na náměstí středně velkého moravského města setkalo dvanáct mužů různého věku.
Scházeli se postupně, v širokém rozmezí stanovené večerní hodiny, a jeden po druhém vcházeli do místnosti se schýlenými hlavami a zdravili se s již přítomnými svými druhy pouze krátkým pokynutím, než zaujali místo u největšího stolu. Pak chvíli mlčeli, než přišel hostinský, u něhož si objednali tu sklenici piva, tu šálek kávy nebo čaje. Když se v otevřených dveřích objevil nový host, pohlédli na něho sedící muži se zamyšleným výrazem, jakoby každý rozvažoval, je-li to jeden z jejich společnosti, nebo náhodný příchozí. Náhle otevřenými dveřmi pronikl pokaždé dovnitř podzimní chlad, vlhkost a trochu spadaného listí z ulice V hospodě však bylo příjemně teplo, v krbových kamnech hořel oheň, před kterým ležel a podřimoval něčí pes.
V místnosti sedělo u jiných stolů ještě několik štamgastů, kteří sledovali na velké obrazovce sportovní přenos a polohlasně ho komentovali.
Společnost dvanácti mužů byla různorodá a na první pohled by se nedalo uhádnout, co je zde spojovalo. Bylo mezi nimi několik sotva čtyřicetiletých mládenců, převažovali však vousatí muži nad padesát, a byli tu i dva starci pokročilého věku. Navzájem se oslovovali nejen křestním jménem, ale i společným titulem „bratr“.
Nebyli to však členové žádného tajného bratrstva, ani nešlo o setkání dávných spolužáků z maturitního ročníku. Byli to bývalí členové jednoho církevního řádu, který se vyznačoval dlouhou a slavnou minulostí, o něco méně slavnou přítomností a vposledku poněkud nejasnou budoucností.
Tito muži vstupovali do jeho řeholních komunit v různém čase a na různých místech, takže se navzájem až na výjimky osobně neznali. Spojoval je nestejný čas strávený v různých klášterech a řeholních domech v rozmezí několika desetiletí od konce 70. let minulého století až do konce nultých let století našeho. Někteří prožili svou řeholní formaci v utajení ještě v dobách náboženské nesvobody, většina z nich se však vydala na cestu duchovního povolání na prahu devadesátých let, v době plné převratných změn, velkých vizí a nových výzev. Každý prožil v tomto řádu různě dlouhou životní etapu. Někdo rok, někdo dva, někdo šest, ba i deset a více let, než dospěl do bodu, kdy si uvědomil, že jeho životní cesta je vlastně úplně jiná. Za tu dobu plnili různé úkoly, poslouchali různé představené, setkávali se s různými komunitními formami, mnozí studovali, strávili řadu let v cizině, získali různé akademické tituly či různé stupně svěcení. Nakonec se zase vrátili do míst, odkud pocházeli, aby se pokusili začít zase něco znovu od začátku. Několik z nich se oženilo, jiní zůstali sami, někteří s kněžským svěcením odešli sloužit na nějaké zapadlé farnosti v různých diecézích. Život šel dál.
Po mnoha letech jednoho z nich napadlo, aby se jako bývalí řeholníci setkali. Teď tady seděli, každý sám za sebe, s vlastním životním příběhem, mnoha vzpomínkami a často rozporuplnými pocity. Ohlíželi se dvacet, třicet a více let zpátky, a divili se tomu, co všechno už bylo za nimi, jak se všechno změnilo a jak málo jim ještě zbývá do chvíle, než na dveře zaklepe smrt. Proto mlčeli.
Každý z nich se po odchodu z řádu snažil uplatnit a uživit, jak se dalo. Pokud zůstali kněžími, měli práci jistou. Pokud byli opět laiky, bylo to horší. V lepším případě se uplatnili jako učitelé na různých fakultách, v horším jako překladatelé, knihovníci, úředníci, sociální pracovníci, v nejhorším jako příležitostní skladníci, řidiči, distributoři letáků či nezaměstnaní. Jeden se rozhodl, že se stane lékařem, a opět se pustil od začátku do dalšího studia. Byli i takoví, kteří zkusili štěstí v jiné komunitě, řeholi či jiné církvi. Našel se i takový, co prohlásil, že zůstává nadále ateistou. Život je pestrý a plný překvapení.
Tu povstal nejstarší z nich, bratr Leden, vetchý stařec, dosud výpomocný farář v podhorské obci, a promluvil: „Bratři, odpovězte prosím každý na tři otázky: Proč jsi vstoupil do našeho řádu, co ti to dalo, a proč jsi odešel?“
Opět zavládlo dlouhé mlčení, každý z bratrů se zadíval do své sklenice nedopitého piva, šálku čaje či kávové sedliny, jakoby v nich hledal možné odpovědi.
Nakonec se jeden po druhém rozhovořili a sdělili druhým v základních obrysech své životní příběhy. Štamgasti, kteří dosud sledovali sportovní přenos, se mimoděk obrátili k hlavnímu stolu, u kterého sedělo dvanáct mužů, a poslouchali jejich řeč. Hostinský chvílemi zapomněl točit pivo. I pes ležící u kamen občas zvedl hlavu a zadíval se na tyto muže u stolu. Byli to rozmanité příběhy, plné nečekaných situací a neobvyklých zvratů, tak jak je přinášel sám život.
Navzdory zákazu se pak začalo v místnosti kouřit. Kouřily se cigarety různých značek včetně drahých doutníků. Hustý kouř způsobil mlžnou clonu, ze které vystupovaly tváře hovořících mužů jako bledé přízraky. Protože už byl soumrak, hostinský rozsvítil tlumené osvětlení. Útržky dialogů i monologů se dále rozpadaly do osamělých a často nedokončených vět, jež ve výsledku tvořily pestrou paletu neobvyklých životních osudů:
„Stále vidím před sebou, jak jsme se ráno v šest setkávali rozespalí na modlitbě v kapli. Jako by to bylo včera. Místo budíku ráno jeden bratr bouchal dveřmi od kaple.“
„Někteří poslouchali novicmistra na slovo, přestože často říkal úplné hlouposti.“
„Jednou za tmy jsem z kláštera utekl, tajně přelezl plot na konci zahrady a běžel na jednu noc za holkou. Ráno jsem se vracel stejnou cestou, ale páter mne načapal...“
„Tehdy ještě nebyl internet. Muselo se přes ploty a telefonní budky.“
„Nakonec jsme se stejně rozvedli.“
„Já jsem vám měl tenkrát domluvit.“ - „Hm, a co bys nám tak řekl?“- „Abyste neodcházeli!“ - „No, a nakonec jsi odešel taky...“ - „Vlastně máš pravdu. Ale stejně...“ Zase mlčení.
„Jednou přijeli na návštěvu diakoni. Dovezli spoustu slivovice a pak jsme na večerní mši usnuli...“
„A my jsme si zase po večerce zpívali s těmi vojáky, co měli vedle kláštera kasárna: Sluníčko zapadá za vysokú horu/, další den v pr.../ chvála Pánu Bohu.“
„My jsme zase měli naproti kláštera internát studentek. Bylo se aspoň z okna na co dívat.“
„Dali nám za úkol přečíst celou bibli. Místo toho jsem tam přečetl skoro celého Dostojevského.“
„A v zimě, když byl sníh a největší mrazy, tak jsme povinně chodili na turistiku.“
„Ale, páni bratři, stejně jsou to paradoxy, to vám teda řeknu. Jak by napsal Havel.“
„Když jsem odešel, v naší farnosti se na mne dívali jako na Jidáše, který zradil Krista.“
„To já jsem si spíš připadal jako Adam s Evou, když je vyhnali z ráje.“
„Co mi to dalo? Něco jo. Nějaká pravidla, rozjímání a tak. Podíval jsem se po světě a naučil se cizí jazyk.“
„Mně to nedalo nic. Ztratil jsem několik let života hledáním něčeho, co snad ani neexistuje,“ povzdechl si jeden u nich.
„A to já zase ne!“ rozmáchl se rukou jeho soused, ještě celkem mladý a vitální muž s dlouhými prošedivělými vlasy, až skoro převrhl sklenici s pivem. „Já jsem vždycky stál před oltářem s rozpaženýma rukama a volal jako svatý František: Pane, jsem kámen v dlani Tvých rukou! Půjdu tam, kam mně ukážeš. - Nakonec jsem skončil na úřadu práce. Co s magistrem filosofie?“
Někteří z jeho společníků se tiše a smutně pousmáli.
„Představený kouřil po večerech kubánské doutníky. Tvrdil, že to zahání démony víc než kadidlo.“
„A jeden nám přednášel o ikonách a tvořil v kapli mozaiku. Teď už ji zase odstranili. A ten, co mu stále visel na rtech, dnes nejvíc mává kladivem.“
„Práci v domově důchodců nelituji. Tehdy mne ani nenapadlo, že tam jednou skončím taky,“ ozval se bratr, který potom přednesl dlouhý seznam svých nemocí.
„V té sestavě, jak jsme tam byli, jsme se navzájem nesnášeli. I na to jídlo chodil každý z páterů sám.“
„Ale říkali nám, že chyba je v nás. Že máme mít více pokory.“
„A možná měli pravdu, třeba to byla naše vina. Můžeš to vyloučit?“
„Den před odchodem mi převor řekl, ať mu ukážu kterékoli místo na mapě světa, kde máme nějaký klášter, že mne tam zítra odveze, jenom ať neodcházím. Stejně jsem odešel.“
„A litoval jsi toho někdy?“
„Hledat duchovní povolání, to je jako jít v zimě do lesa na jahody,“ prohodil do ticha bratr Leden v čele stolu a odklepal doutník. „Můžeš při tom zmrznout, ale může se stát i zázrak.“
Opět chvíle mlčení.
Tu povstal nejmladší z nich, bratr Červen, a pronesl před pozornými pohledy svých druhů několik souvislých vět, zcela upřímných:
„Bratři. Ptáte se mně, proč jsem do řádu vstoupil, co mi to dalo, a proč jsem odešel. I já jsem se sám sebe na to mnohokrát ptal. Celou dobu, co tu sedím, přemýšlím, jak na to ve vší pravdě odpovědět. A říkám vám, zcela upřímně: Nevím. Prostě nevím, proč jsem tam šel, nevím, proč jsem po několika letech odešel, a nevím ani, co mi to dalo, přineslo nebo vzalo. Často jsem o tom přemýšlel, ale tu odpověď jsem zatím nikdy nenašel. A tak znovu opakuji to jediné: Nevím! Možná se to někdy v životě, nebo až po něm, dozvím, ale v tuto chvíli vám nemohu říci nic jiného.“ Odmlčel se a usedl.
Večer pokročil. Hovor počal váznout. Dvanáct mužů dokouřilo, a objednalo si na závěr symbolicky panák rumu, slivovice nebo vodky. Následoval přípitek na zdraví. Tu a tam někdo pohlédl na hodinky, jiný zakašlal. „No, bratři, budu muset... ráno vstávám na mši,“ pronesl nejstarší bratr Leden. „To já vstávám mnohem dřív,“ usmál se šedesátník po jeho pravici, „mám ranní směnu. Jezdím ještě s autobusem.“
„Tak zase, třeba někdy, na viděnou.“ Dvanáct mužů povstalo a podalo si ruce. Každý sám za sebe zaplatil hostinskému svou útratu. Rozcházeli se po jednom, tak jak přišli, v podzimním temném večeru do hlučných ulic jednoho moravského města. Každý sám se sebou, se schýlenou hlavou, plnou různých myšlenek. Štamgasti se opět obrátili k obrazovce, na které už jiný běžel zábavný pořad, protože sportovní přenos mezitím skončil. Na útržky příběhů, které si vyslechli, brzy zapomněli. Pes dále ležel před krbovými kamny a spal.
Každý z dvanácti mužů, bývalých spolubratrů, si uvědomil jedinou věc: Že už se v této sestavě na tomto světě nikdy více nesetkají.
(poznámka autora: Jakákoli podobnost se skutečnými osobami je v této povídce čistě náhodná, neboť se jedná o uměleckou fikci. Zároveň však nelze vyloučit, že se podobné příběhy kdysi opravdu staly.)
