Seznamka
Areál kláštera v Drastech - podzim 2023
Autor: Člověk a vira / Jakub Šerých
Sestry karmelitky budují na troskách zdevastovaného zemědělského dvora nový klášter. Stálo se tak po odvážném rozhodnutí opustit historické budovy v Praze na Hradčanech, kde žily s přestávkou v dobách pronásledování komunisty téměř 200 let. Při budování jim pomáhají i stovky brigádníků, kteří zde zažívají i radost ze společenství v modlitbě a práci. Stavba je ale náročná, proto se sestry těší, že až utichnou všechny hlasy lidské, bude o to výrazněji slyšet hlas Boží.
Už nějaký čas se zabydlujete v Drastech u Klecan. Jaké to je přesouvat se z centra Prahy na venkov?
Asi každá z nás to díky své osobní historii prožívala trochu jinak… Skoro polovina z nás jsou Pražačky, tak pro ně to znamenalo opouštět i město, kde třeba žily celý dosavadní život. Taky je rozdíl, když v klášteře jste 4 roky nebo 30 let.
Ale nový pozemek a náš nový domov jsme hledaly dlouho, přes 10 let. Takže za tu dobu se k tomu disponujete, nastavíte se na to. Taky jsme o tom rozhodnutí opakovaně hlasovaly, protože nám to bylo z různých stran zpochybňováno, a tak jsme opakovaně rozlišovaly, jestli vnímáme, že je za tím Boží Duch, a ne naše třeba sobecké zájmy. A stále jsme to vnímaly jako takové nové komunitní „povolání k životu“, protože i když hradčanský klášter je, co se týče architektury a zasazení v centru Prahy, překrásný, kvůli malé zahrádce, hluku a naší papežské klauzuře to pro nás moc k životu nebylo.
Dostali jste se do značně jiného prostředí...
I když to bylo stěhování z města na vesnici, paradoxně blíže k lidem se cítíme právě zde. V Praze, byť jsme bydlely v centru hlavního města – i proto, že jsme tam neměly možnosti ubytování, kostel byl skoro stále zavřený atd. –, jsme byly hodně uzavřené a tím anonymní.
Samotné stěhování byl pro nás asi zážitek na celý život. Jedna sestra spočítala, že trvalo přesně 40 dní, byla to opravdu „doba přechodu“. I kvůli nedostatku financí jsme si vše přestěhovávaly samy a s pomocí známých, až na nějaké atypicky velké předměty, kdy jsme jednou pozvaly stěhováky. A přestěhovat a vyklidit klášter, který je po 30 let zabydlený, rozmyslet, kam vše přijde, když nový nemáte zatím postavený… - ale zvládly jsme to...
Původní klášter na Hradčanském náměstí jste zanechali bosým karmelitánům. Jaké máte vzpomínky na život tam?
Asi je to zase hodně individuální. Mnohé z nás tam prožily zásadní okamžiky svého řeholního života, obláčku, sliby. Doopatrovaly jsme tam všechny staré sestry, které přežily komunistickou dobu…
V určitém smyslu jsou to možná vzpomínky trochu paradoxní: bosé karmelitky tam žily 200 let, ale vlastně to původně jejich klášter nebyl, ten byl na Malé Straně. Takže to bylo určité provizorium, které se protáhlo na takto dlouhou dobu. To, že se tam naše sestry takto dlouhou dobu modlily, jsme vnímaly jako velký závazek, proto jsme velmi rozlišovaly, komu klášter prodáme, zvlášť když kostel sv. Benedikta je klášterem obklopen. Nechtěly jsme, aby byl odsvěcen nebo aby se z kláštera stal nějaký nedůstojný nebo komerční prostor. Proto jsme jeho využití povýšily nad cenu, kterou jsme za něj mohly dostat.
Modlitby tedy byly významné?
To, že se tam sestry modlily, bylo v těch prostorech znát. Když jsme odjížděly a klášter zpřístupnily, mnozí hovořili o neopakovatelné atmosféře, kterou tam zakoušeli. Ale na začátku 90. let tomu tak nebylo. Z našeho kláštera byl dlouhou dobu hotel ÚV KSČ, později jsme se dozvěděly, že ho tam jezdili opravovat političtí vězni, slyšely jsme, že se tam děly ne příliš dobré věci… A to jsme tam po revoluci také zakoušely, určitou tíživou atmosféru. Proto jsme musely klášter mnohokrát žehnat svěcenou vodou a modlit se za odpuštění toho, co se tam dělo… Teprve po několika letech se nám tam žilo lépe.
I když klášter byl komunisty opraven krásně, mnohdy na náš způsob života až honosně, když naše staré internované sestry přijely z Jiřetína v r. 1991 na Hradčany poprvé, plakaly nad změnami, které tam komunisté provedli, protože svůj původní klášter v mnohém nepoznávaly...
Z terasy, která je v nejvyšším patře kláštera, je nádherný výhled na Prahu, kterou jsme tam měly jako na dlani, žily jsme v sousedství Pražského hradu a arcibiskupství… Přesto kvůli malé zahradě jsme zakoušely stísněnost a z města byl často slyšet hluk, který také našemu způsobu života úplně nenapomáhal. To jsou ty protikladné paradoxy, který život v Praze přinášel.
Co Marie Elekta od Ježíše? Zanechali jste ji na původním místě?
Prozatím ano. Ale již letos za pár měsíců její neporušené tělo přeneseme do Drast. Matka Elekta byla vždy tam, kde byla její komunita. Když byly sestry za Josefa II. na konci 18. století poprvé internovány, vzaly ji s sebou z kostela na Malé Straně do Pohledu u Německého Brodu. Pak se s nimi vrátila do Prahy a sestry pro ni připravily prostor po pravé straně presbytáře kostela sv. Benedikta na Hradčanech. Pouze v době komunistické internace s nimi nešla, nebylo to ani možné. Převorka se tehdy tázala kardinála Berana a ten pronesl prorockou větu: „Nechte ji zde, je-li svatá, zachová sebe i vás.“ Sestry se musely z kláštera vystěhovat po dvou dnech od oznámení o vystěhování v srpnu roku 1950, byl pro ně připraven autobus k vratům kláštera a mohly si vzít jen to nejnutnější. Jezdily ji však pravidelně jednou za rok či dva z Jiřetína převlékat, měnit jí hábit.
My jsme v současnosti obdržely díky zprostředkování arcibiskupa Graubnera povolení z Říma, že matčino tělo můžeme do Drast přenést; podmínkou také bylo, že zde pro ni bude již připravený definitivní prostor. Na jaře by měla být kaple s kryptou, kde by naše zakladatelka měla spočinout, hotová. Plánujeme tam také udělat malé muzeum, kde by byly všechny informace o ní a předměty s ní související.
Jste v Drastech v kontaktu s vyšehradskou kapitulou. Máte nějaké zvláštní spojení? Pomáhají vám i hospodářsky?
Společenství při modlitbě s brigádníky v Drastech
Autor: Člověk a víra / Jakub Šerých
Vyšehradská kapitula nám v Drastech prodala tzv. velký zemědělský dvůr, sama si nechala tzv. malý dvůr, který je na protější straně silnice. Tyto dva dvory jsou v podstatě, až na pár domů na začátku Drast, celá vesnice. Někdy se proto trochu smějeme, že zde máme „církevní vesnici“. Jsme tomu rády, protože kapitula restituovala i přilehlé pozemky polí a to je pro nás zárukou, že zde v budoucnosti nevznikne nějaká rušivá výstavba, jak se to u mnohých nových klášterů ve světě děje.
Kapitula nám velmi pomohla hned na začátku, když nám nabídla tento pozemek za poměrně velkodušnou cenu. Jinak teď každý jednáme samostatně, až na to, že se snažíme spolupracovat co se týče vodního hospodářství. Do Drast totiž dosud nebyla přivedena městská voda, a tak celé Drasty jsou závislé na vodě ze studny, která je na našem dvoře. Máme tedy s kapitulou pachtovní smlouvu na dodávku vody ze studny na jejich dvůr. V budoucnosti asi budeme společně postupovat při projednávání zavedení městské vody.
Jak venkov pomůže provozu kláštera a životu sester? Nebude to jenom čerstvým vzduchem…
Jestli provoz kláštera bude na venkově levnější než ve městě, zatím nedokážeme posoudit, protože zatím se klášter staví a bydlíme provizorně. Patrně bude ale asi o něco dražší. Jednak proto, že zdejší dvůr je bohužel stejně jako hradčanský klášter památkově chráněný, a tak údržba domů stojí daleko více financí než u běžných budov; a pak také že se zde budeme starat nejen o klášter, ale o celý areál.
Také zde např. musíme mít své vlastní vodní hospodářství, což také něco stojí; voda ze studny není zcela pitná, takže vyžaduje úpravnu vody, musíme mít vlastní čističku odpadních vod. Na rozdíl od Hradčan ale v nových budovách klášterní kvadratury budeme mít podlahové vytápění, v rekreační místnosti máme nově krbová kamna na dřevo, kterého máme spoustu, jak jsme čistily zanedbaný les, chtěly bychom mít fotovoltaiku a tepelná čerpadla.
Díky restitučním příspěvkům jsme zde mohly opravit nájemní dům s 11 byty, takže zde s námi mohou bydlet někteří naši známí, kteří jsou nám ochotni do budoucnosti s areálem pomoci a nájemné je pro nás nově krokem k finanční samostatnosti. Zároveň nevíme, zda a kolik areál bude vyžadovat zaměstnanců. Oproti Praze budeme muset hodně věcí nastavit nově, až si vše „sedne“ a poběží.
Ale jinak určitě vidíme přínos v místním společenství, město je vždy anonymní. Vznikají zde blízké vztahy, vazby, lidé se znají, pomáhají si. Život je zde daleko přirozenější. Není to jen vzduch, ale i ticho, práce v přírodě – až když jsme sem začaly jezdit na brigády a pracovat na pozemku, zjistily jsme, jak až moc nám toto v Praze chybělo.
Jaké všechny budovy v areálu máte? Co je interní a co stavíte pro možné návštěvníky?
Interní je vlastně jen klášter a poustevna, kterou máme na klauzurní zahradě. Dále je tu veřejná kaple sv. Terezie z Avily, která bude sloužit jak nám, tak lidem. Chtěly bychom ji mít otevřenou celý den, aby se lidé mohli do ní chodit podle potřeby ztišit a modlit.
Pak zde jsou dva bytové domy – jeden je již opravený, ten má 11 bytů, a pak je to menší dům u horní brány, který by měl mít 2 bytové jednotky. Ten bychom měly začít opravovat letos nebo příští rok.
V současnosti provizorně bydlíme v tzv. Panském domě, to byl dříve dům, kde bydlel majitel či správce dvora. My jsme ho přejmenovaly na Dům Navštívení a po našem přestěhování do kláštera by se z něj měl stát dům pro hosty. Kromě společných místností má 16 jedno až třílůžkových pokojů s vlastním sociálním zařízením.
Co ještě patří do vašeho nového domova?
Poslední je ovčín na dolním dvoře. Pro něj jsme dlouhou dobu neměly uplatnění. Teď se ho ujaly dva manželské páry, které zde s námi bydlí, těm bychom chtěly dům pronajmout. Ty by ho chtěly opravit a měla by v něm vzniknout kavárna (okolo jezdí poměrně velké množství cyklistů), dílna a velký multifunkční sál. Tak by měl vzniknout „Dům setkávání“ jak pro místní obyvatele, tak pro ty, kdo sem budou jezdit na pobyty do Domu Navštívení. Tyto manželské páry by jim chtěly nabídnout různé typy setkávání a aktivit.
Samy bychom si asi nikdy takové množství budov nevybraly, není to ani v našem charismatu. Ale rozhodly jsme se pro tento pozemek, a jak je dvůr památkově chráněný, bylo nám dovoleno zbourat pouze ty budovy, které byly už opravdu v dezolátním stavu. Pro ostatní jsme musely hledat uplatnění. Ale nakonec věříme, že areál poslouží nejen nám, ale i všem, kteří sem budou moci přijíždět.
Lidi za vámi jezdí na brigády. Jaká je to pro vás pomoc? Asi to bylo i vaše nadšení, které lákalo…
Pomoc je to pro nás obrovská. Jak jsme od začátku věděly, že nebudeme mít dostatek financí, rozhodly jsme se v komunitě pro to, že co půjde, pokusíme si udělat samy, nebo, jestli se to podaří, za pomoci brigádníků. Byla za tím také naše snaha zblízka poznat prostředí, do kterého se budeme stěhovat, dříve, než se zase za námi zavře klauzura. První dva roky, než jsme se do Drast nastěhovaly, byla práce jasná – likvidování skládek a náletových dřevin, kterých bylo na pozemku tolik, že mnohdy jimi nešlo ani projít. To ani nevím, kdo jiný by toto dělal… Bylo zde asi přes tisíc pneumatik ze dvou autodílen, zbytky karosérií, odvezly jsme desítky kontejnerů odpadu… Někdy to vypadalo, jako kdyby si někdo chtěl udělat z Drast jednu velikou skládku.
Zpočátku jsme to zkoušely samy, abychom viděly, co zvládneme, nebo s pomocí příbuzných či nejbližších známých, později jsme se osmělily a začaly zvát na brigády větší skupiny.
Ohlas to mělo, protože vidět klauzurované mnišky venku při práci asi muselo být zážitek :-). Myslím, že mnozí lidé přišli i ze zvědavosti, což nám pak sami přiznávali. Asi bylo dobré, že jsme tím odbourávaly mnohé předporozumění a předsudky. Lidé mysleli, že jsme „z jiného světa“. Pak myslím, že byli potěšeni, že jsme zcela normální, smějeme se, jíme, pracujeme s nimi, bavíme se o jejich problémech a starostech. Bylo a je pro nás velmi dojemné, když lidé po celodenní dřině za námi přijdou, a ještě nám poděkují, že zde s námi mohli být a že to pro ně bylo obohacením.
Stavba kostela v Drastech - jaro 2023
Autor: Jan Kirschner / Christnet.eu
Musím říct, že od počátku jsme se rozhodly denně za všechny naše spolupracovníky a dobrodince modlit a svěřovaly jsme Bohu i celý pozemek. Jak byl bezútěšný navenek, tak byl asi také temný duchovně – mnozí tomuto místu říkali středočeské Sudety. Byly jsme moc potěšeny, když nám lidé začali říkat, že zde zakoušejí pokoj a že je jim zde moc hezky. To bylo a je naším cílem – aby se zde lidé mohli setkat s živým Bohem.
Co všechno vám lidé pomáhali upravit, pracovali jste i s těžkou technikou?
Brigádně jsme se snažili dělat vše, co šlo, co jsme věděli, že zvládneme sami bez pomoci firmy. První roky to byl hlavně úklid od skládek a kultivace pozemku. Pak mohlo přijít i něco tvořivějšího – spolu s brigádníky jsme dali do pořádku prakticky celý veřejný lesopark před domem pro hosty – sázení stromů a keřů, budování cest atd. Upravili jsme i náš klauzurní pozemek – louku s alejí a novým ovocným sadem, obnovili les. Dělali jsme i přípravné práce, než přišla stavební firma – sbíječkou v sýpce (která je součástí klášterní kvadratury) rozbili všechny žlaby, betonové podlahy, otloukli omítky, vybudovali vnitřní odvětrávací kanály atd. Bylo toho mnoho. Některé z našich šikovných sester se naučily ovládat křovinořez, motorovou pilu, traktor, bobcat atd. Vše, co bylo nutné. Když přišli nějací zruční chlapi, také ti dělali nějaké specifičtější práce i s pomocí techniky.
Co by měl klášter přinášet svému okolí? Přivítáte lidi i na duchovní setkání?
Myslím si, že každý klášter, a zvlášť kontemplativní, by měl přinášet zkušenost živého Boha. Lidé s otevřeným srdcem by se zde měli dotknout jakéhosi „přesahu“, toho, že důležitější je „být“ než „mít“. Tedy že podstatnější je to, jakým se stanu člověkem než to, kolik toho za svůj život nahromadím. V tomto, jak nemáme navenek žádnou „prospěšnou činnost“, jsme pro lidi určitou provokací.
Lidé sem budou moci přijíždět do domu pro hosty jak na své soukromé ztišení, tak na programy organizované laiky. My jim budeme poskytovat modlitební zázemí a možnost se s námi modlit v naší veřejné kapli.
Karmelitánky potřebují dost klidu v klauzuře pro meditace…
Ano. Toto je jeden asi z největších sebezáporů, který v současnosti kvůli stavbě podstupujeme, nedostatek samoty a ticha. Víme, že Hospodin to vynahrazuje jinak. Přesto se už hodně těšíme, až to bude zase tak, jak má být… Mnozí se ticha bojí. Ono může být a ze začátku i je hodně náročné. Ale když ztichnou všechny hlasy lidské, je o to výrazněji slyšet hlas Boží...
Působíte jako praví hospodáři. Chcete i něco pěstovat a chovat, pracovat na zahradě?
Jedna sestra by chtěla mít slepice, uvažujeme o včelách, máme zde kočky, možná budeme mít nějaké psy. Příští rok budeme dokončovat pěstební zahradu se skleníkem, co v ní všechno budeme pěstovat, ukáže čas. Musíme si to zkusit, abychom vše zvládly časově. Asi začneme s málem a pak uvidíme. Už teď jsme zde poněkolikáté měly vysázená rajčata, máme obnovený ovocný sad, kde jsou nejen ovocné stromy, ale i angrešty, rybíz, maliny, kanadské borůvky. Jedna sestra rozumí bylinkám, tak i ty máme vysázené a používáme je do čajů.
Čemu se hlavně bosé karmelitky věnují kromě duchovního života? Klášter se jen tak neotevírá...
Každá karmelitánská komunita ve světě si určí, čemu se bude věnovat, čím si bude vydělávat na živobytí. U nás po revoluci padla volba na výrobu uměleckých předmětů. Máme zde keramickou dílnu, zdobíme svíčky, malujeme hedvábí, vážeme růžence, šijeme liturgické oděvy, vytváříme ručně zdobená přání atd. Sestry jsou docela manuálně zručné a šikovné. Tomu se věnujeme v době práce. Pak máme ještě tzv. úřady v domě, někdo musí vařit, prát, dělat ekonomiku atd. Dvakrát denně se scházíme na tzv. rekreaci, hodinu po obědě a hodinu po večeři, kdy jsme spolu, povídáme si a přitom děláme nějakou ruční nenáročnou práci. Pak míváme návštěvy příbuzných a známých, hodně čteme (máme hodinu četby denně), zajímáme se o to, co se děje ve světě, zveme si kněze nebo laiky na přednášky, někdy míváme tzv. slavnostní dny, kdy třeba hrajeme i nějaké stolní hry nebo si pustíme hodnotný film. Myslím, že žijeme celkem jako normální ženy… :-)
Vaší patronkou je i sv. Terezie z Avily. Čím hlavně na vás svým charismatem působí?
Na ženu v 16. století byla hodně odvážná. Co poznala jako pravdu, za tím si šla, i když jí to v jednu dobu přineslo pronásledování ze strany církevních představených… Byla to velká mystička, a přitom zároveň jako člověk byla velmi lidská a přátelská, měla smysl pro humor. To spojení božského a lidského v ní je nesmírně inspirující a je na ní vidět, že ten, kdo žije pravdivě s Bohem, stává se i pravým člověkem.
Zároveň to byla žena velké „žízně“, měla ráda Samaritánku a celý život se modlila: „Domine, da mihi aquam!“ (Pane, dej mi tu vodu!), stupně modlitby pro ni byly různými způsoby zavlažování duše vodou milosti – je na ní vidět, jak podstatným motorem v duchovním životě je naše touha po Bohu.
Jak si představujete budoucnost? Čeho byste rádi dosáhli? Jaký bude život v Karmelu sv. Josefa?
To ví Hospodin… :-) Jestli něčeho dosáhnout – tak uchovat si a prohlubovat otevřenost pro působení Ducha Svatého, abychom se jím nechaly vést. Pak bude náš život autentický a budeme schopné být pravdivými svědky živého Boha v dnešním světě.
