Seznamka
Katolický kněz a teolog Ctirad Václav Pospíšil
Autor: Akreditacnikomise.cz
Ctirad Václav Pospíšil patřil nepochybně mezi teology, kteří jsou těžko zařaditelní. Nikdy neměl zástupy následovníků ani vlastní školu. Relativně často měnil fakulty i témata. A přesto, nebo právě proto, velká část z českých mladších teologů z něj buď přímo vychází, nebo se proti němu vymezují. Byl teologem angažovaným, nonkonformním, odvážným, geniálním i slabým. Teologem ambivalence a svobody, která ale vášnivě touží po pravdě.
Psát nekrolog na Ctirada Václava Pospíšila tak, že se bude snažit charakterizovat jeho autorský přístup k teologii nebo pedagogické aktivity, se jeví jako úkol nerealizovatelný v rozsahu krátkého textu. Jde spíše o projekt monografický (část jeho teologické tvorby charakterizuje Michal Altrichter v monografii O českých teologických současnících). Jde nesporně o osobnost české teologie, která byla natolik výrazná a nekonformní, že by si monografické, kritické a systematické zpracování zasloužila. Rád bych v tomto krátkém reflektivním textu poodstoupil od jednotlivin a charakterizoval spíše Pospíšilův teologický styl a přístup, protože právě v něm je jedinečný. Nejde o text psaný s odstupem; patřím mezi mnoho těch, kteří vzdělání v oblasti dogmatické teologie získali právě od něj.
Možná nejvýraznější charakteristikou jeho myšlení je radikální odvaha tázání. Byl teologem, který si kladl otázky, u nichž nikdy nemohl vědět, kam se domyslí. Byl autentický a přímý v tom, že po svém myšlení nevyžadoval souhlas s většinou, nebo dokonce ani se sebou samým. Dožadoval se (sám na sobě i na druhých) poctivého hledání pravdy. Pokud Heidegger říká, že filosof musí být otevřený k tomu, že se může domyslet někam, kde se závěry nesouhlasí, pak Pospíšil tento myšlenkový požadavek dokonale splňoval. Na rozdíl od filosofie, která je v určitém ohledu životně intaktní, on sám se jako teolog neustále dotýkal vlastní existenciální roviny.
Myslím, že česká teologie neměla a nemá nikoho, kdo by měl ochotu ptát se s takovou upřímností a současně se držet linie racionálního myšlení. Kdo by byl ochoten skutečně radikálně položit otázku a teprve poté se vydat na cestu myšlení. V tomto ohledu bude jeho přístup k řešení otázek jako „budou spaseni také mimozemšťané?“ českému prostředí chybět. To, co mohlo zvenčí působit jako intelektuální výstřednost, byla pro Pospíšila otázka autentické povinnosti.
Druhým důležitým rysem Pospíšilovy tvorby je spor. Byl schopen být ve při se studujícími, s kolegy a kolegyněmi, ale i s Hospodinem. Zatímco Mojžíš s Hospodinem smlouvá, Ctirad Václav vášnivě křičí. Jako ve svých modlitbách uspořádaných Martinem C. Putnou Ivan Jirous – básník, k jehož stylu vztahování se k Bohu měl typologicky blízko.
Jeho výklad dějin dogmatu na analýzách jednotlivých herezí není originální co do tématu, ale co do dramatu konfliktu. Byl teologem vášnivým, člověkem, pro nějž Bůh byl natolik závažným tématem, že mělo smysl se o něm přít. Volil témata, která rezonovala, zneklidňovala, byla radikální, budila vášně, nebyla útěšná, milá ani příjemná. Teologie podle něj nemůže být unylá a bez pneumatu, znělo jedno z jeho hesel. Teologie byla pro něj bytostným sporem, protože Boha nelze ovládnout definicemi, a přesto jsme povoláni k tomu, abychom se k němu vztahovali. Zatímco velká část českých teologů jsou lidé mírní, uměření, uhlazení, svatí, snad až příliš blížící se určité ideální formě „dobrého člověka“, Pospíšil byl vždy spíše „Ježíšem vášnivě převracejícím stoly směnárníků“.
Tento cit pro spor a vášnivost myšlení byl pro něj podstatný. V teologii nejde o drobnosti a ozdoby, ale o vše: o spásu, smysl, pravdu, lásku. Nelze ji provozovat neangažovaně. Jeho mimořádná pracovitost byla pravděpodobně rámována právě tímto hlubokým vzplanutím, které vyvěralo z nitra jeho bytí. Nikdy nešel s proudem. Nebál se kritizovat papeže Benedikta, že píše teologická pojednání a současně sedí na Petrově stolci, protože to není fér. Věnoval se zednářství nebo křesťanství u Masaryka – tématům společensky třaskavým, která ale žádné „společenské body“ nepřinášejí. Byl dogmatickým teologem, který měl v úctě Tomáše Akvinského, ale zásadně přemýšlel zcela jinak než on. Měl jiný slovník, perspektivu, neotřelost. Odmítal zapadnout do očekávaných škatulek nebo kategorií, protože v nich nebyl život. Byl teologem okraje, protože z něj je možné růst. Člověk principiálně neplnící očekávání, buřič, intelektuál.
Nebylo snadné s ním vyjít, ale to neznamená, že by nebyl milujícím. Jeho biblickou metaforou, osobností, ke které se vztahoval, byl král David – smilník, zbabělec, slaboch, který ale měl rád Pána Boha. A tento rozměr pro něj byl trumfem spásy, kartou, na kterou vsadil vše. Vnímal na jedné straně svoji nespornou genialitu a intelektuální převahu, ale současně dokázal do své osobnosti integrovat reflektovaný osten slabosti a selhání.
Byl člověkem sečtělým, schopným náročné abstrakce, překvapivých modelů (často především průměrnými teology kritizovanými jako příliš abstraktní nebo složité) a především charismatickým vypravěčem. Jeho dogmatická teologie byla vždy dramatickým příběhem, ve kterém šlo o člověka a jeho vztah k Bohu. Byl hercem, bavičem, vypravěčem, protože vnímal, že jinak se z jeho práce stane formální intelektuální cvičení. Dogmatika u něj formovala spiritualitu, a to velice důsledně. Pokud by jen trochu chtěl, měl všechny předpoklady pro to, aby se stal mediálně známou a televizně zvanou osobností. Nikdy o takovou slávu, zdá se, nestál. To mu umožnilo být důsledně nezávislým, autentickým, nesystematicky pracovitým, nadchávajícím se, svým.
Rád bych zmínil ještě dva podstatné rysy jeho teologického počínání. Tím prvním je, že střední průmyslová škola, kterou vystudoval, mu dala schopnost specifické abstrakce, tvorby konceptů a překvapivých řešení, a především určitou metodologii práce. Pozoruhodné na Pospíšilově teologii je právě důsledná práce s metodou, kterou nadřazoval výsledku. Věřil ve způsob argumentace a práci s rozumem jako s něčím, čím byl člověk obdařen (Ježíš měl lidský intelekt!) k tomu, aby ho využíval. To, co pro některé bylo nepraktickým teoretizováním, mělo pro něj existenciální a spirituální význam, který současně dokázal ve svých textech a přednáškách komunikovat.
Druhým rysem bylo, že ho lze označit za teologa jirousovského typu. Ctirad Václav nikdy nešel daleko pro vulgarismus nebo jadrné vyjadřování, nikdy neměl potřebu vypadat a chovat se tak, jak se to očekávalo. Nešlo z jeho strany o buranství nebo nekultivovanost. Když jsem měl nedávno v rukou Magorovy modlitby, silně jsem si uvědomil, že ona vulgarita je otázkou manifestace zakoušení hlubokého vztahu pokory a blízkosti, dotyku přesahujícího tajemna transcendence, o které není možné vypovídat uhlazeně. Protože v uhlazenosti je diskurs moci a vyprázdněnosti. Jde o cestu přímé vztahové autenticity, vulgarita je zde krokem k blízkosti, procesem zbavení se předsudků a prekoncepcí vylučujících vztah s Tím, kdo nás přesahuje. Jirous to krásně zachycuje v první básni z tohoto Putnova výběru:
Pročpak mu říkáš vole
ontologické pole?
Tolik jsi zblbnul z láhve,
že se bojíš říct Jahve?
Bůh pro Pospíšila nikdy nebyl ontologickým polem. Přes všechny své lidské slabosti byl tím Davidem, který má rád Boha, který nikdy nezapadá do žádných kategorií a představ, ale přesto se vášnivě, odvážně, nepřetržitě táže, jakýže to vztah vlastně s Bohem má. Byl teologem pře, konfliktu, vášně, nesmlouvavosti. Nedělal kompromisy, nesnášel průměrnost ani banalitu. Svojí prací přetvářel svět, protože cítil, že musí. Taková radikálně teologická postava bude české krajině nesporně chybět.
