Seznamka
Carlo Maria Martini v roce 2006
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
31. srpna si připomínáme den, kdy k sobě Pán povolal milánského arcibiskupa, teologa, biblistu, spisovatele, jezuitu, kardinála Carla Maria Martiniho. Martini, jak mi říkal česko-římský teolog Karel Skalický, který se s ním několikrát v Římě sešel, byl nepřehlédnutelný. Měl vysokou štíhlou postavu, na níž uměl nosit obyčejnou kleriku jezuitského kněze, stejně jako biskupské a kardinálské oblečení. Slušelo mu to i v civilu, který začal nosit po své rezignaci na arcibiskupský post a když se odstěhoval do svého milovaného Jeruzaléma, aby tam studoval, četl, psal a podle svých úmyslů také zemřel. Bůh však měl jiné plány.
Martini (narozený v roce 1927) byl krásný, vzpřímený člověk, který se neohýbal pod těžkostmi života ani pod tíhou své služby, která nebyla tak docela po chuti všem. Jeho přítel Umberto Eco, s nímž vedl mnoho rozhovorů (ten knižní vyšel pod názvem V co věří ten, kdo nevěří?), řekl, že Martini měl tvář hollywoodské hvězdy a hluboké, jasné myšlení, které nebylo v křesťanském světě úplně běžné, rádi si spolu dali sklenici whiskey. U Martiniho podivuhodně ladilo to, co se mu zračilo ve tváři, s tím, co a jak myslel a co a jak říkal, přednášel, kázal a psal. Byl uměřený v projevování emocí (v tom mu jistě pomohla ignaciánská spiritualita), nešetřil však jemným, někdy téměř neznatelným úsměvem. Nejen jeho přednášky a homilie, ale dokonce i běžné rozhovory byly charakteristické jeho láskou ke slovu, k jazyku, k řeči. Byl si vědom síly lidského slova a toho, jak, komu a při jaké příležitosti je sdělováno (v tom mu zase pomohla četba sv. Augustina).
Milánská arcidiecéze je největší diecézí v Evropě, kterou navíc prošly rané křesťanské dějiny. Když byl na konci roku 1979 Martini jmenován Janem Pavlem II. arcibiskupem, aby byl měsíc nato vysvěcen v Římě na biskupa a ujal se služby, byl si moc dobře vědom, na které své předchůdce navazuje, a to nejen na svatého Ambrože, který se dodnes těší v Milánu velké úctě. V jeho osobě však dostal sv. Ambrož dobrého následovníka. Martini se podle svých slov v deseti či jedenácti letech zamiloval do Bible. Když se odhodlal stát se knězem a vstoupil k jezuitům, soustředil svá teologická studia právě na reflexi biblického textu. Po studiu na Gregoriáně a krátké epizodě na teologické fakultě v Chieri poblíž Turína se vrátil do Říma a zaměřil se v Papežském biblickém institutu na studium Písma, zvláště pak Nového zákona. Jeho mimořádné schopnosti ho přivedly až k postu rektora této instituce, a díky svým biblickým studiím pravidelně navštěvoval Jeruzalém, který se mu stal druhým domovem. Podílel se např. na řecko-latinském a řeckém vydání Nového zákona, jakož i na dalších překladech Písma. Byl členem Mezinárodní papežské biblické komise (Pontificia commissione biblica internazionale) a vedle jiných postů a získaných hodností byl v r. 1978 jmenován rektorem Papežské Gregoriánské univerzity. V r. 1983 ho Jan Pavel II. kreoval kardinálem. Z rektorského postu mimo jiné podporoval teologické vzdělávání žen a jejich účast na životě církve. Už rok po jmenování rektorem byl uveden do úřadu milánského arcibiskupa, což ho sice na dlouhý čas vyřadilo z akademického života, ale nebyl by to Martini, kdyby si i jako milánský biskup neporadil.
V roce 1987 se rozhodl založit při arcibiskupství, a tedy ne při univerzitě, takzvanou Katedru nevěřících. Šlo vlastně o starobylý koncept teologických rozprav, společných modliteb, čtení Písma a meditací, ke kterému pozval nejen katolíky, ale všechny, kteří o takové setkání stáli. A opravdu, bylo o co stát. Mezi lety 1987 až 2002 se uskutečnilo symbolických 12 setkání. Většina jich byla dvoudenních a vícedenních a konala se jednak v proslulé aule Sala dei Congressi a v aule Milánské univerzity, ale také přímo v milánském Domu čili v Metropolitní katedrále Narození Blahoslavené Panny Marie. Z řady setkání existují fotografie, dokumentující pestrost účastníků, mezi nimiž nechyběli ani mladí lidé. Každé z témat reagovalo na potřeby lidí své doby, kteří přicházeli k církvi s otázkami, na které chtěli, či přímo potřebovali znát odpověď. Témata těchto setkání byla tato: 1) Důvody víry; 2) Smysl utrpení; 3) Duch dětství; 4) Vyjádřeme důvod naší naděje; 5) Řád citů na cestě věřícího; 6) Kdo je jako ty mezi němými? Člověk tváří v tvář Božímu mlčení; 7) Modlitba toho, kdo nevěří; 8) Tohle naše požehnané prokleté město; 9) Vyznání a násilí; 10) Horizonty a limity vědy; 11) Děti času Kronos se ptají samy sebe; 12) Otázka spravedlnosti. Mám za to, že takovou Katedru věřících-nevěřících bychom dnes potřebovali v každé diecézi, a možná ne jednu. Jestli se Martini opravdu něčím v církevním prostředí vymykal, bylo to pochopení jeho biskupské služby tak, jak o ní hovoří církev a církevní právo – být biskupem věřících i nevěřících, být biskupem všech lidí své diecéze bez výjimky. Věc, která je v českém katolickém prostředí téměř zapomenuta.
Co se týče teologických a filosofických názorů, ty Martini shrnul do řady svých knih a rozhovorů. Většina je jich však ukryta v bezpočtu jeho kázání a projevů, o něž dnes pečuje jeho Nadace. Mohu-li si dovolit určitou zkratku, pak bych řekl, že Martini patřil v oblasti teologie do jistého středu, ovšem s otevřeností, kterou známe z posledních desetiletí jen od svatého papeže Františka z Buenos Aires. Martini opíral své myšlenky o Písmo, které znal – i díky svým kontaktům s židovským prostředím a jeho studiem – výtečně. Ani mnozí jeho protivníci, kteří toužili vrátit církev do časů pozdního středověku, nedokázali smysluplně a věcně reagovat na to, s čím u Martiniho nesouhlasili. Biblická linka jeho myšlenek byla natolik silná, autentická a správná, že se averze vůči Martinimu týkala v tomtéž okamžiku vlastně i averze vůči Písmu, Tradici, církvi a vůči Bohu. Jeho proslulý výrok z rozhovoru, který vyšel až posmrtně, že církev je 200 let pozadu, sice šokoval řadu jeho současníků, ale ti, kteří sledovali jeho dílo a život pod drobnohledem, věděli, jaká intelektuální a spirituální hloubka v těchto slovech je. Když se po smrti Jana Pavla II. konalo konkláve, byl již Martini nemocný, a tak v průběhu volby poprosil své bratry kardinály, aby byl z možné volby vyřazen. Tak se i stalo, a na papežský stolec usedl v něčem jeho antipod, v něčem člověk podobného ražení, Joseph Ratzinger.
Carlo Maria Martini patřil do generací lidí, která se nazývá „lidé práce“. Jako milánský arcibiskup byl detailně obeznámen s tím, jak a čím jeho diecéze žije, jaké mají lidé ekonomické a sociální postavení, čím trpí a po čem – v průmyslovém a obchodním regionu, do něhož přicházela řada emigrantů z celého světa – touží. V období levicového terorismu působil jako smírčí duch, chodil do věznic, byl tím, kdo odpouštěl zločincům a křtil jejich děti. Sám pracoval bez přestání, a to i v letech svého emeritování, kdy se z vlastní vůle odstěhoval do Jeruzaléma. Postupující nemoc, Parkinsonova choroba, jej však přiměla k návratu do vlasti. Vybral si jezuitský dům Aloisianum v Gallarate, v tom Gallarate, které je důležité také pro dějiny římské Křesťanské akademie. Zde koncem srpna r. 2012 zemřel. Zanechal za sebou obrovské dílo a inspiraci a zároveň i určitou bolest, že se právě on nestal papežem. Lidí, jako je Carlo Maria Martini, není v církvi mnoho. Popravdě, jen těžko by mohli existovat v rigidním katolickém prostředí, a stěží by se vyrovnávali s nostalgickými pokusy o návrat církve do 16. století. Myslím si, že by Carlo Maria Martini byl velkým příznivcem svého jezuitského kolegy, papeže Františka. Já sám jsem z jeho duchovního a teologického díla mnoho vyzískal a jsem mu za mnoho vděčný.
Nabízím čtenářům několik Martiniho myšlenek z jeho původních prací, které se v českém křesťanském prostředí neobjevují:
„Jak jsem již řekl, mnohé terapie mohou pomoci tělu a psychice, ale nemohou být označovány jako pravé a typické formy spirituality, tím méně formy víry. Mohou pomoci nést v prostých situacích všední tíhu života, ale nemají účinná slova na velké existenciální výzvy.“
„Nacházím se v celé své křehkosti, ubohý jednoduchý bezbranný člověk. Ano, jsem sám v sobě rozdělen, rozštěpen, mnohostranný, a mé úsilí o syntézu se každý den tříští o komplikovanost reality, jako se vlny tříští o útesy.“
„Pro koho jsou svátosti? Svátosti nejsou nástrojem kázně, nýbrž posilou lidem na cestě a ve slabostech života. Přinášíme svátosti lidem, kteří potřebují novou energii?“
„Neptejme se, jestli jsme věřící, nebo ne, ale jestli přemýšlíme, nebo nepřemýšlíme.“
„Lidský život je povolán k účasti na životě samotného Boha. … Je něčím, co není pouze „já“ nebo „můj“ či „uvnitř mne“, ale tím, co je přede mnou.“
„V chudobě slova se zjevuje chudoba našeho bytí.“
„Kdybych měl na konci svého života upřímně říci, jaký je racionální základ modlitby, neuměl bych to povědět. Modlím se, protože se modlil Ježíš, modlím se, protože Pán nás zve k modlitbě, modlím se, protože modlitba je tajemství, které se zdá být rozumově nevysvětlitelné.“
„Církev je dvě stě let pozadu. Naše kultura se změnila, naše kostely jsou velké a prázdné a církevní byrokracie vzrůstá. Církev musí doznat svoje chyby a započít radikální proměnu, začínající u papeže a biskupů.“
„Chlubit se majetkem, mocí, zajištěností, zdravím, aktivismem, to jsou prostředky pro zahnání obav z času, který nám protéká rukama.“
„Písmo nám umožňuje pochopit smysl všech neobyčejných událostí, které se staly na této zemi, které se musí stát a které se ve světě stanou.“
„Naše příslušnost k Božímu lidu není privilegium, které nás odděluje od druhých, ale pramen odpovědnosti vůči všem lidem, které musíme bez rozdílu přijímat jako bratry.“
„Domnívám se, že každý z nás má v sobě nevěřícího a věřícího, kteří uvnitř hovoří, ptají se sebe navzájem, stále jeden druhému vrací jízlivé a zneklidňující otázky. Nevěřící, který je ve mně, zneklidňuje věřícího, jenž je ve mně, a naopak.“
„Neexistují hloupé otázky, ale jen nevhodné odpovědi.“
„Nestačí nebýt antisemity. Je třeba milovat Izrael s upřímnou láskou ke všemu a ke všem.“
„Kdysi jsem měl sny o církvi. Církev, jež se vydává na cestu v chudobě a pokoře, církev, jež není závislá na moci tohoto světa. Církev, jež dává prostor lidem, kteří jsou schopni myslet otevřeným způsobem. Církev, jež vzbuzuje odvahu především u těch, kteří se cítí malí a hříšní. Snil jsem o mladé církvi. Dnes už tyto sny nemám. Po sedmdesáti pěti letech jsem se rozhodl za církev modlit.“
„Naše církev je dnes trochu bojácná v pomoci tomu, kdo se vzdaluje. Je přesná ve vymezování hranic, ale ne dost odvážná, aby podala ruku tomu, kdo je mimo hranice.“
„Věřím, že také v církvi se má a musí poskytnout svobodnější prostor pro veřejné mínění. Je nezbytná zásadní, svobodná diskuse, aniž bychom si mysleli, že taková diskuse je nějakou kritikou nebo sporem... Nemůžeme přetvořit texty křesťanské víry v něco, co se podobá artefaktům v muzeích. Žít víru také znamená být bez přestání účastníky tradice a její obnovy.“
„Láskou nazývám onen silný, nezapomenutelný a nezaměnitelný prožitek, který se může dít pouze v setkání s druhou osobou. Neexistuje tedy láska k nějaké abstraktní věci, ke ctnosti. Neexistuje láska samotářská. Láska vždycky předpokládá někoho druhého a uskutečňuje se v hmatatelném setkání. Z tohoto důvodu láska potřebuje setkání, výměny, skutky, slova a dary, které, i když jsou dílčí, jsou přece jen symbolem plného darování se jedné osoby druhé.“
„Ježíš je a vždycky byl Žid, a tak jeho dějinná cesta, jeho činy, stejně jako jeho slova mají být čteny v židovském kontextu.“
„Z modliteb všech náboženství se můžeme mnoho naučit... specifikum křesťanské modlitby ale je, že je oproti nim darem přímo od Boha, jenž posílá svého Ducha, který nám umožňuje modlit se v pravdě, to jest ve zjevení, které o sobě Otec sám činí v Ježíši.“
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
