Seznamka
Albert-Peter Rethmann a Jaroslav Brož
Autor: FB / Wikipedia
Po čtvrteční diskusi kandidátů na děkana Katolické teologické fakulty UK lze odhadnout, co fakultu čeká dál. Samozřejmě podle toho, koho akademický senát na svém dalším zasedání 15. února zvolí. A také podle toho, jestli se zvolenému podaří naplnit jím prezentovanou představu. Předpokládejme, že ano.
Kandidáti
Je skvělé, že fakulta umožnila sledovat dvouhodinovou diskusi online. K tomu, co na ní zaznělo, doplňuji několik osobních postřehů.
Oba kandidáti jsou úctyhodné osoby. Jaroslav Brož je příkladem velké otevřenosti církve vůči všem, především slabým, zraněným a lidem zcela na okraji. Inspirován Matkou Terezou chodí i do těch míst, kam se mnozí z nás raději nedívají. Je to jeho služba, jeho dobrovolnictví. Slouží jako kněz bezdomovcům, kterým se věnují Misionářky lásky (sestry Matky Terezy). Těm, co se nechali ovládnout zlem, nabízí modlitbu exorcismu. Milovníkům konspirací přednáší o teologii a nerozpakuje se dávat rozhovory do jejich médií. Ač je sám akademik, ve všech těchto místech mluví jazykem, kterému cílová skupina zjevně rozumí. Jsem přesvědčen, že jeho ochota stát se děkanem je výrazem této otevřenosti vstupovat do problematických míst.
Albert Rethmann se narodil v Německu, s češtinou se seznámil více méně náhodou. Jak popisuje v dřívějším rozhovoru na Českém rozhlase, stalo se tak během jeho studií v Pasově. Zaujal ho jazyk blízkých sousedů. Poté co se ho naučil, chtěl ho využít a nabídl se jako kněz pro službu v budějovické diecézi. Pomáhal jako duchovní ve Volarech. Když katolická teologická fakulta v Praze v letech své první krize hledala nové vyučující s příslušnými akademickými tituly, hodil se jí cizí profesor se znalostí češtiny. Rethmann výzvu přijal.
Nyní zhruba s odstupem patnácti let chce udělat něco podobného. Katolická teologická fakulta je v problémech a Rethmann jí nabízí znovu svou pomoc. Nikoliv jako kněz, kněžskou službu mezitím opustil a oženil se, ale jako zkušený manažer velkých katolických organizací. Uvědomuje si, že jeho osobní historie může představovat problém především pro konzervativnější křesťany. Zaznělo to během diskuse. Jakub Kříž upřesnil, že pro výkon funkce děkana je v tomto případě zapotřebí zvláštního souhlasu (dispens) z Říma, o nějž musí požádat místní biskup. Rethmann uvedl, že by do kandidatury vůbec nešel, kdyby nevěděl, že je to z právního hlediska možné. Odkazoval se na souhlas Jana Graubnera, který takovou žádost do Říma bude adresovat. Arcibiskup Graubner podobnou situaci už dříve řešil v případě děkana fakulty v Olomouci a posoudil ji tak, že o překážku nejde.
Budova KTF v Thákurově ulici
Autor: Wikipedia.org / Creative commnons
Zvláštní souhlas z Říma může být i pomoc v nejistotě, kterou pro některé přináší otázka, do jaké míry je správné, aby v čele fakulty (mimo jiné také vyučující budoucí kněze) stál někdo, kdo kněžskou službu opustil. Formální proces (žádost do Říma) umožňuje tuto nejistotu svěřit rozhodnutí církve. Jinak vyjádřeno – není nezbytné být v této věci „papežštější než papež“.
Oba kandidáti tedy vstupují do volby s ochotou pomoci, chtějí nabídnout to nejlepší a oba tuto misi chápou jako službu i jako práci na plný úvazek. Albert Rethmann je ochoten se kvůli tomu přestěhovat z Německa do Prahy, Jaroslav Brož opustit či utlumit svoji duchovní službu v mnoha výše zmíněných oblastech.
Prezentace
Osobně se mi více líbilo vystoupení Alberta Rethmanna. Bylo doplněno stručnou promítanou prezentací, a působilo daleko dynamičtějším dojmem. Vím, že Jaroslav Brož umí výborně mluvit o tématech, která jsou blízká jeho srdci (např. o Matce Tereze), v prezentaci jeho vlastního programu se to bohužel neprojevilo. Z Rethmanna bylo cítit odhodlání něco na fakultě změnit, zkušenosti konzultanta i manažera.
Odlišnosti
Kauza Petráček je něco jako viditelná část ledovce. Těch podstatných devět desetin leží pod hladinou. Ukážu na té viditelné části hlavní rozdíl v přístupu obou kandidátů. Vím, že tak nechávám ve skrytosti to, co je pro fakultu mnohem důležitější: studenty, bohoslovce, vyučující, financování, granty, akreditace, vědu, vztah s místní církví, dodržování právních a etických norem a vnitřních pravidel, spolupráci s odbory, motivaci všech pracovníků, duchovní zaměření a mnoho dalších věcí. Podle mého názoru se však v přístupu ke kauze Petráček nějak odráží přístup i k těm ostatním tématům.
Pro Jaroslava Brože to je víceméně okrajová záležitost. K právní povaze probíhajícího soudního sporu o neplatnost Petráčkovy výpovědi se odmítl vyjádřit s tím, že není právník. Na otázku po etické rovině odpověděl vyhýbavě tak, že když má někdo pocit, že byla zkrácena jeho práva, má možnost se obrátit na soud. Zaujal postoj, že se ho to vlastně netýká. „Napětí vzniklo tím, že profesor Novotný konal určité personální změny, propustil dr. Petráčka…. Já jsem osobně nebyl v tom procesu rozhodování.“ Na další otázku, jak to tedy bude jako děkan řešit, odpověděl neurčitě: „Až se s tím seznámím, tak podle stavu věcí…“
Brož situaci na fakultě nevnímá jako krizi, popisuje ji slovem „napětí“ a konstatuje, že napětí nelze odstranit, patří k životu, podle sociologů je zdravé. Kde není napětí, tam je mrtvo. Působí na fakultě už 34 let a nějaké tenze na ní vnímá stále. Volba nového děkana je pro něj „moment, kdy je třeba předat vedení“.
Domnívám se, že tento pohled není zcela přesný. Mnozí lidé z fakulty situaci popisují jinak. Jakub Jinek v říjnovém rozhovoru pro Katolické noviny použil v souvislosti s kauzou Petráček válečnou terminologii: „vyhloubené zákopy“, „defenziva“, „útoky“, „paralýza“, „dřívější konflikty“, „nejzuřivější bouře“, „časová koordinace tlaku“, „anihilace protivníka“. Článek „O chronických nepsavcích“ sdílený facebookovým profilem Katedry filosofie a práva tvrdí:
„Jak asi mnozí vědí, na Katolické teologické fakultě UK probíhá malá česká ukázka moderního kulturního boje.“
Hovoří-li Brož pouze o „napětí“, může jít o snahu mírnit konflikt samotným způsobem, jak o něm mluvíme. Může se ale také jednat o chybné vnímání reality, což by pro řešení tohoto problému mohlo být fatální.
Albert Rethmann vidí případ Petráček úplně opačně. Říká: „Situace už je nesnesitelná. To musí skončit – je to odpovědnost budoucího děkana to řešit, aby soudní spor netrval dva roky a nemluvilo se jen o tom.“ Rethmann chce, aby tohle téma zmizelo z veřejného prostoru, aby přestalo poškozovat fakultu. Chce toho dosáhnout tím, že využije svého osobního přátelství s Petráčkem ke sjednání „kompromisního řešení“.
Situaci na fakultě vnímá jako konflikt, za svoji výhodu považuje to, že není jeho součástí. Cítí, že pro některé lidi na fakultě je to nesnesitelné, pro mnoho lidí je to krize. Chce ji řešit nasloucháním a hledáním win-win řešení. Vyřešení krize přitom vnímá jako důležitý krok pro všechny ostatní oblasti. Je to krok pro obnovení důvěry a dobrého jména fakulty, tedy nutný předpoklad nejen pro získávání dalších studentů, ale i pro získávání peněz pro fakultu. Rethmann zmínil, že už oslovil některé nadace v Německu, ale dostalo se mu jasné odpovědi: „Pomůžeme vám, ale ne do rozhádané fakulty.“
Co bude dál?
Kandidát, který bude zvolen, dostává čas několika týdnů až měsíců, než jeho volba bude potvrzena z Říma, v případě Alberta Rethmanna společně s příslušným dispensem.
Albert Rethmann chce tento čas využít k rozhovorům a naslouchání jednotlivým stranám konfliktu. Až bude jmenován děkanem, může jej začít okamžitě řešit.
Jaroslav Brož už na fakultě je, doufejme, že když si nasadí brýle budoucího děkana, uvidí jasněji situaci, která před ním stojí. V případě, že ne, lze očekávat, že nepřiznaný a nepojmenovaný konflikt bude fakultu poškozovat dál. Bude pak už jen otázkou času, kdy „katolický papiňák“ znovu bouchne.
Autor je absolventem bakalářského studia teologie.
