V souvislosti s čerstvě odmítnutým trestním zákoníkem se diskutuje i o hrozící legalizaci eutanázie. Není mým záměrem ani v mé kompetenci vysvětlovat nebo upřesňovat tento složitý a různě definovaný pojem, pod nímž si každý často představuje něco jiného. Vadí mi však, že o nemocech, utrpení a umírání mluví a píší převážně ti zdraví, kteří nemají osobní zkušenost ani s nemocí, ani s bolestmi, úzkostmi a depresemi s ní spojenými. A také se ptám, s jakým alternativním návrhem přišli náboženští představitelé, kteří proti novému trestnímu zákonu pohotově vystoupili.

Samozřejmě, že proti euthanasii, zvláště když je provedená s přímým úmyslem, je třeba bojovat, protože se jedná o zvrácenost a ohavnost v řádu nadpřirozeném i přirozeném. Někdy se mi však zdá, že některá vystoupení proti eutanázii, zvláště ta nejokázaleji proklamovaná, jsou projevem farizejství a může se za nimi skrývat touha po zviditelnění vlastní zbožnosti a ušlechtilosti. Lidé v těžkých situacích prožívají nepochopení a nezájem, jsou odsouváni na okraj, a když začnou uvažovat o dobrovolném odchodu, vytýká se jim morální slabost. Spíše je třeba se ptát, jestli morálně neselhalo jejich okolí. Není možné jen opakovaně křičet eutanásie ne, aniž navrhneme a hlavně začneme realizovat nějaké lepší, pozitivnější řešení. Otázka, co si má počít v nemoci, nouzi nebo jiné krizi obyčejný člověk, zůstává uprostřed těchto plamenných diskuzích stále nezodpovězená. Sekulární společnost se snaží najít východisko, v tomto případě však nelze očekávat nějaké konstruktivní a duchovní nabídky.

Většina církevních představitelů, kteří na toto téma rádi kážou, nemůže tušit, co je to opuštěnost a bezmoc v nemoci, protože jsou pro tento případ zabezpečeni - když ne materiálně, tak aspoň duchovně a morálně. Nemají tedy důvod dělat si nějaké starosti nebo dokonce uvažovat o krajním řešení. Kněží ve větších městech mají vybudované společenství spolupracovníků, kteří jim v případě nějaké nemoci, nouze nebo krize podají pomocnou ruku nebo poskytnou aspoň povzbuzení. Jsou tací, kteří své kříže a zápasy hlásají z kazatelny, což jim zajišťuje soucit, obdiv a potlesk ze strany farníků. Potom se ale nemohou vcítit do situace nemocných a opuštěných, kteří tyto výhody nemají a svou nemoc prožívají mezi čtyřmi stěnami.

Nabídl jim už někdo kromě několika frází a pěkných řečí něco konkrétního? Vytváříme pro ně dostatečně lidské, bratrské a přátelské prostředí? Několik obětavých jednotlivců se sice snaží, ale nějaká systematická a individuální péče v tomto směru neexistuje. Vzniklo sice hospicové hnutí, to je však určeno nemocným v závěru života. Mnozí však mají před sebou spoustu let vyplněných bolestmi, zhoršenou pohyblivostí, fyzickým a psychickým strádáním a sociálními kontakty omezenými na minimum. Jejich utrpení se bagatelizuje, přehlíží a odsouvá ze zorného úhlu, zvláště těmi, kteří nic podobného neprožili ani neprožívají. Málokdo je ochoten a schopen s nimi mluvit a vyslechnout pozorně nejen jejich stesky a potíže, ale také postřehy, názory a zkušenosti, které nemusí být pro posluchače jen vyčerpávající, ale mohou být i podnětné, obohacující a inspirující. Místo bratrského dialogu se jen povrchně konverzuje o ničem - témata nouze, krize, nemoci a utrpení zůstávají i v tzv. křesťanských kruzích nadále tabu. To mi přijde stejně zvrácené a patologické jako propagace euthanasie. Člověk procházející životní krizí spotřebuje veškerou energii k boji o přežití a nemá sílu ze sebe ždímat nějaké společenské fráze. Tak se dostane na okraj automaticky. Ještě dlouho před skutečnou smrtí nastává umírání zaživa, tzv. sociální smrt. Postižený vypadne postupně nebo náhle z mnoha aktivit, nemůže rozvíjet své nadání, všechny jeho cíle se mu rozplynou. Ztrácí jeden lidský kontakt za druhým, na navazování nových nemá sílu. Voda se nad ním zavře, klesá hlouběji pod hladinu, končí jako ponorka na dně moře. Přestal existovat nejen pro okolí, ani on sám neprožívá subjektivně vlastní existenci. Lze to nazvat stavem snížené, omezené a utlumené existence, lépe řečeno stavem jakési neexistence. Kniha Job a mnohé žalmy vyjadřují tuto situaci výstižně.

Pokud byl nemocný praktikujícím křesťanem, jeho kontakt s liturgií a farností končí. Bývá vyškrtnut ze seznamu živých ještě dřív, než ho napadne první pokušení se sebou skoncovat. Farnost si žije dál svým životem jako rychlík řítící se bez zastávky stanicemi. Někteří se vezou v pohodlných kupé, avšak ti, kdo nestihli naskočit nebo během jízdy vypadli, mají smůlu. Zůstanou ležet pohození u kolejí, podobni Lazarovi u domu boháče, kde se vesele hoduje, zatímco jeho rány chodí olizovat psi, nebo přepadenému pocestnému. Zmíněná podobenství se v kostele občas čtou, avšak skutečné Lazary u svých prahů, raněné pocestné podél cest a Ježíše klopýtajícího křížovou cestou vidí málokdo.

Církev se orientuje po vzoru světa na mladé, zdravé a fyzicky zdatné, zatímco nemocní nebo jedinci v nestandardní životní situaci mají jen minimum možností, kam se obrátit. Nikdo nepůjde poslouchat nějakou přednášku a diskutovat učeně na teologická, filozofická či intelektuální témata zrovna v období, kdy mu zjistili zhoubný nádor nebo mu zemřel někdo blízký. A nikdo nevyrazí s rozjásanou tváří a báglem na zádech na výlet nebo sportovat, pokud je v důsledku vážné nemoci nebo vyčerpání fyzicky a psychicky na dně. Farní systémy jsou založeny na výkonech a aktivitách, a tak z nich právě nemocní, postižení, lidé v krizi, ale i zaměstnanci náročných profesích vypadávají. Někdy se snaží z posledních sil zapojit, protože jako většina normálních lidí chtějí být užiteční. Některé z nich dokonce trápí výčitky, že pro farnost nebo společnost nic nedělají. Často se jedná o poslední zoufalý pokus tonoucího, který se chytá každého stébla, jen aby unikl z izolace, do níž se v důsledku zhoršeného zdravotního stavu beznadějně propadá. Samozřejmě, že v této situaci nestačí tempu těch zdravých a výkonnějších, kteří ho postupně odevšad vytlačí. Někdy to připomíná boj o pozice ve firmě než bratrské společenství. Když nemocný ze sebe vydá poslední síly, hrozí mu zhroucení a ještě horší izolace než na začátku. Málokdy někdo zaregistruje, že jeden člověk zmizel, byť před svým zmizením vykonal pro farnost mimořádné oběti. Pak není divu, že takto postižený a zároveň zapomenutý začne zapomínat na liturgii a svátosti, v horším případě i na křesťanskou víru.

Ovšem ani případné uzdravení nebo zlepšení stavu neznamená tlustou čáru za prožitými strastmi. Návrat do normálního života, tzv. resocializace, bývá často obtížnější a bolestnější než samotná nemoc. Sama jsem takových návratů prožila několik. Vždy se podobaly opakované a zoufalé snaze naskočit do jedoucího vlaku bez jistoty, že z něho zase nevypadnu a že si toho spolucestující všimnou. Člověk po dlouhé nemoci zjišťuje, že se nemá kam vrátit - nikdo na něj nečeká, nikdo s ním nepočítá. Karty jsou dávno rozdané, role obsazené, vztahy navázané."...bude sice zachráněn, ale projde ohněm" (1 Kor 3,16).

Když někdy na nějakém setkání výjimečně přišla řeč na krize, utrpení a smrt a já se pokusila přispět vlastními postřehy nebo zkušenostmi, radši jsem hned po prvních slovech zmlkla. Poněkud mě zarazily nechápavé, nezúčastněné a nepřítomné pohledy, jako kdybych líčila jakousi virtuální realitu.

 Autorka vystudovala farmacii a teologii, v současnosti učí na Střední a vyšší zdravotnické škole odborné předměty.