Kardinála Vlka jsem poznal v devadesátých letech, kdy byl pražským arcibiskupem a předsedou České biskupské konference (1993-2000). Jako primas římskokatolické církve v ČR se čas od času objevoval na setkáních Ekumenické rady církví. Po nějaké době jsem si všiml, že jeho vztah k ekumenické spolupráci s jinými denominacemi je velmi pozitivní a vřelý.

Teolog Oto Mádr a kardinál Miloslav Vlk patřili k lidem, se kterými jsme se setkali my, co jsme po roce 1990 nějak vstoupili do veřejného prostoru. Tehdy jako mladí dravečkové, co neuznávali zásluhy starců, přičemž stařec byl každý, kdo byl o dvacet let starší, než jsme byli my sami. My byli liberální (někdy jen zdánlivě) dravečkové, dnes jsou dravečkové tridentští.

Může být smíření založeno na nečestném jednání nebo dokonce na podvodu? Není vzájemná důvěra a férové jednání základním předpokladem ekumenického dialogu? Takové otázky jsem si kladl v závěru Týdne modliteb za jednotu křesťanů poté, co jsem zjišťoval okolnosti současné snahy o obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.

Na podzim se v Praze sešli delegáti pěti církví, které se v České republice hlásí ke Společenství protestantských církví v Evropě (CPCE). Církve sdružené v tomto společenství se hlásí k tzv. Leuenberské konkordii. Významným bodem konkordie je přitom vyhlášení tzv. společenství kazatelny a stolu Páně napříč církvemi různých protestantských konfesí a v různých zemích. V praxi tato domluva znamená, že křesťané členských církví mohou společně slavit bohoslužbu včetně svátostí, vzájemně si uznávají svátosti i službu ordinovaných služebníků.

V loňském roce vydalo nakladatelství Eman pozoruhodnou knihu „Nejpokrokovější církevní pracovník“ s podtitulem Protestantské církve a Josef Lukl Hromádka v letech 1945 – 1969. Knihu jsem přečetl s velkým zájmem. Při čtení knihy se mi stále vracela myšlenka, co bylo Hromádkovou motivací. Nebylo mu divné, že dostal od režimu letní sídlo v Krkonoších?