K působení Miloslava Vlka jsem se v předchozích dvaceti letech vyjadřoval poměrně často. Mezi roky 1993 až 2001 jsme spolu pro Český rozhlas natočili víc než dvě stovky rozhovorů, k výročí jeho pětašedesátin jsme vydali knihu rozhovorů – dávno již rozebranou, na jeho internetových stránkách www.kardinal.czje též několik našich velkých rozhovorů, včetně toho posledního – bilančního. V tom všem – a spoustě dalších mých příspěvků – je mnohé z toho, co jsem vždy pokládal za jeho nezpochybnitelný přínos: smysl pro spolupráci s laiky, upřímný zájem o ekumenu i mezináboženský dialog, službu českému národu a naší zemi v zahraničí. Častokrát jsem upozorňoval, že je skvělým vypravěčem, který ovšem na tradiční ploše televizních příspěvků nemá šanci tuhle svou přednost uplatnit – a naopak vynikne jeho jistá neobratnost, když se má vyjádřit v několika málo větách, z nichž ještě média mnohdy vyberou tu nejslabší pasáž. To všechno bych mohl tak či onak zopakovat i teď. Ale já se pokusím využít nabídku (i požadavek) Christnetu k tomu, abych na Miloslavu Vlkovi – a právě na něm – ukázal na hlubší a současně univerzálnější rovinu jeho působení posledních dvaceti let. Totiž na to, v jaké reálné pozici je dnes u nás biskup – tedy „pontifex“ – ten, který má být mostem uvnitř církve i mezi církví a ostatní společností. Myslím, že tady je klíč k tomu, proč působení tohoto muže provázené tolikerými očekáváními je dnes spojeno i s rozpaky a zklamáními. Jsem totiž přesvědčený, že na Miloslavu Vlkovi se nevýrazněji projevila vnitřní rozpornost role biskupa v moderní sekulární společnosti – a té české zvlášť.

Vím přitom, že by se hned dalo namítnout: když takový Jan Graubner může být opakovaně jedním z nejpopulárnějších občanů Olomoucka a Vlkův nástupce Dominik Duka byl v Hradci Králové nesporně úspěšným reprezentantem církve, jehož odchodu do Prahy mnozí upřímně želí, tak být i dnes dobře působícím biskupem – to zase nemůže být takový problém. Háček je v tom, že podobně jako krajští politikové jsou z praktického hlediska sice velmi důležití, ale celostátně jsou pokládáni za 2. ligu, byl na pražského arcibiskupa od počátku uplatňován jiný metr než na ostatní biskupy. To ostatně dosvědčuje i neustálé omílání toho, že kardinál Miloslav Vlk (coby pražský arcibiskup) byl „hlavou českých katolíků“. Podobně jako veřejnost chce mít jednoho prezidenta a jednoho předsedu vlády, chce mít i jasnou tvář, kterou může ztotožnit s katolickou církví. 14 biskupů – to je nepřehledný chumel – k němuž ovšem najít jednoznačný vztah je nemožné.

A tím jsem se dostal k první potíži: Jak řešit to, že veřejnost „přirozeně“ očekává, že pražský arcibiskup „je víc“ ,a tedy i má větší odpovědnost než biskupové ostatní, když on ve skutečnosti „víc“ není. Ostatním biskupů „nevelí“, má právě jen takovou pravomoc jako oni. A vliv mimo „svou“ diecézi má jen takový, jaký mu místní diecézní biskup povolí. Samozřejmě, že mediálně může být ten vliv zprostředkovaně větší. Ale nemůže být úspěšně prosazený proti vůli místních biskupů. To je ovšem jen začátek. Dokonce i v rámci své pražské diecéze se Miloslav Vlk dostal do situace, kdy jeho reálné rozhodování bylo zásadně devalvováno jinými biskupy a zejména kněžími. To byl případ pražské teologické fakulty, kde to bylo křiklavé, a v určitém přeneseném smyslu i v souvislosti s plenárním sněmem. Mnozí lidé vně i uvnitř církve si přitom představují, že biskup rozhoduje téměř jako feudální pán. Nejenže Miloslavu Vlkovi byl takový styl řízení a rozhodování značně cizí, ale i kdyby si tak chtěl počínat, mnohdy by narazil na nepřekročitelné bariéry nemožnosti prosadit svou vůli pro nedostatek „účinných pák“ k jejímu prosazení. Například už jen proto, že pouze u kněží lze vyžadovat poslušnost s vazbou k určitým „vynucovacím možnostem“ – ale v situaci, kdy jich chybí polovina oproti potřebnému stavu, je každá rada, jak řešit jejich nespolupráci, drahá. Jelikož jsem sám po významnou část své pracovní dráhy řídil nějaké skupiny lidí, vím, že účinnější je pozitivní motivace než motivace obavami ze sankcí. Ale pokud pro pozitivní motivaci zůstává mnohdy jen dobré slovo a sankce v podstatě nejsou žádné, je nesmírně obtížné určitý typ lidí přimět k tomu, aby odváděli skutečně kvalitní činnost. A v případě kněží cokoliv jiného než kvalitní činnost je průšvih (podobně jako u lékařů nebo učitelů). Zkrátka biskup by měl být velmi schopným manažerem. Jenomže – kdy a kde se to má naučit? Ve farnosti rozhodně ne. Diecéze – a natož celostátní úroveň – je něco podstatně jiného.

Zdaleka ovšem nejsme u konce. Jak být mostem mezi břehy, které se od sebe spíš vzdalují. Myslím, že tohle zvlášť vyniká právě v Praze a okolí. Jistěže i Brno nebo Ostrava mají své různé míjející se skupiny uvnitř církve, ale v Praze je toho nejvíc. Od těch, kteří obdivují americkou „pravici“, jež je v tvrdé opozici vůči západní společnosti a neváhá k tomu využívat i metod násilných, až k těm, kteří pokládají prakticky všechno, co zavání nějakou disciplínou či omezením, za nepřijatelné a farizejské. A mezi tím je spousta všelijakých jiných skupin, které „nemusí“ tamty nebo ony, a když je rovnou nepokládají za „ujeté“ či „ohrožující církev“, tak rozhodně si jich nijak neváží a o nějakou jednotu s nimi nestojí. A každá z nich by měla ráda arcibiskupa na své straně – nebo aspoň aby nebyl příznivcem „těch druhých“. Apoštol Pavel o sobě říká: „Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé.“ Nu – zajímalo by mě, jak to opravdu dělal, protože celkově to vypadá, že byl úspěšný. V našich poměrech by nejspíš dost narazil. Každopádně tohle byla jedna z největších těžkostí služby Miloslava Vlka na pražském biskupském stolci: Snažil se vyhovět prakticky každému – a výsledkem bylo, že téměř všichni byli časem nespokojení.

Druhou část článku Jiřího Zajíce přineseme do konce týdne.

Foto: www.kardinal.cz_