Římský papež tento krok následoval již v roce 1555, kdy papežskou bulou ustanovil, že židovské obyvatelstvo Říma má být soustředěno do jediné čtvrti. Příslušná oblast byla izolována a dalo se do ní vstoupit a opustit ji pouze na dvou místech; brány hlídaly stráže, za soumraku se přes ně spouštěla mříž, která se za rozbřesku zase zvedala.
Záhy začaly vznikat další ghetta v mnoha jiných místech v Evropě. Nejvýznamnější české ghetto bylo Židovské město v Praze, až po jeho zrušení nazvané Josefov. Oddělená ghetta byla rušena v 19. století v důsledku sekularizace a rozvoje občanské společnosti. Znovu byla uzavřená ghetta zavedena ve 20. století německými nacisty za druhé světové války v rámci plánu na konečné řešení židovské otázky, kdy sloužila jako shromaždiště Židů před jejich transportem do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Mezi největší a nejvýznamnější patřila ghetta na polském území, ghetto ve Varšavě, v Krakově, v Lodži, ale také například ghetto v Terezíně.