Duka dal Halíkovi písemnou důtku, ten reagoval prohlášením

Prohlášení Arcibiskupství pražského 

Vzhledem k článkům, které se objevují v tisku, Arcibiskupství pražské by rádo uvedlo na pravou míru fakta o tzv. napomenutí, kterého se dostalo Mons. Prof. Tomáši Halíkovi:

Toto „napomenutí“ je v souladu se stanoviskem celé biskupské konference (ČBK), tedy všech diecézích biskupů, ačkoli podle CIC (Kodex církevního práva) je může dát pouze diecézní biskup (Kánon 1339). Napomenutí je datováno 12. listopadu 2018. Napomenutí mj. zmiňuje, že prof. Halík „ve svých mediálních vystoupeních napadá stanoviska vydaná k různým aspektům veřejného života jeho biskupem, popřípadě  Českou biskupskou konferencí.“ Toto „napomenutí se netýká žádné diskuse na kněžském dnu“, jak je vidět z jeho datace. Napomenutí je třeba chápat v širších souvislostech, nejen  v otázce tzv. Istanbulské úmluvy a debaty o ní. Platnosti nabývá po uveřejnění v Actech curie, v tomto případě kolem poloviny ledna.

Arcibiskupství pražské

Naše různé pohledy s panem kardinálem na společensko-politické otázky, v nichž ovšem panuje ve společnosti i v církvi oprávněná pluralita názorů (nejde naštěstí o různosti v záležitostech víry, kde samozřejmě respektuji autoritu svého biskupa), vyvrcholily kolem politického proslovu kolegy Piťhy v katedrále 28. 9. Ten jsem považoval a považuji za formou i obsahem krajně nevhodný, hodící se spíše do bulváru než do katedrály na velký církevní svátek. Považoval jsem za svou povinnost ukázat i veřejně, že takové proslovy (démonizující názorové oponenty a přičítající jim zločinné úmysly, včetně „zakládání vyhlazovacích koncentračních táborů“), vyvolávající paniku místo naděje a předem diskreditující svou úrovní církev pro potřebnou seriózní debatu o vážných otázkách kolem sociologických teorií genderu, nejsou jediným hlasem v církvi. Velmi mne nepříjemně překvapilo, že se za Piťhova slova postavil pan kardinál. Petr Piťha následně v MF Dnes uvedl zdroje, z nichž svá tvrzení čerpal, a poté proděkan FF UK Daniel Soukup jasně prokázal, že tyto zdroje byly jednak neseriózní, jednak nekorektně interpretované, jednak obsahově irelevantní, že tedy Piťhova tvrzení stála na vodě.

Vždycky jsem chápal různost našich společensko-politických stanovisek s Dominikem Dukou jako příležitost, aby církev jako taková oslovila širší názorové spektrum společnosti, a jako příležitost ukázat, že církev se řídí evangeliem lásky a svobody a nejedná jako totalitní organizace. Po reakcích pana kardinála kolem posledního Kněžského dne, o nichž jste patrně informováni, vidím, že naše pohledy na kulturu dialogu v církvi a výzvu papeže Františka, abychom se vyjadřovali svobodně a otevřeně, jsou odlišné. Na emotivní reakci pana kardinála samozřejmě reagovat budu, rozhodně, klidně a věcně, ale prozatím věc konzultuji s několika právníky a nechci pochopitelně v médiích o tom mluvit dříve, než pan kardinál dostane úředně mé stanovisko. Nepředpokládám, že by pan kardinál chtěl spor dále vyostřovat a chtěl končit své působení na pražském stolci tím, že Tomáše Halíka vyštval z církve nebo že rozbil jednu z nejživějších farností v naší zemi.

S Dominikem Dukou jsme byli 50 let přátelé (a s Petrem Piťhou ještě déle), spolupracovali jsme v „podzemní církvi“, ale nynější doba (včetně celosvětové krize a názorového rozdělení církve), mnohé věci prověřuje; doufám, že po blížícím se Dominikově penzionování (patrně v řádu několika měsíců) zas konečně najdeme chvíli na vyjasňující osobní rozhovor, o nějž jsem ho dlouho marně žádal, a zas k sobě najdeme cestu. Celosvětovou situaci proměn církve sleduji při svých mnoha studijních a přednáškových cestách po několika kontinentech, připravuji o tom – jakožto vicepresident Council for Research in Values and Philosophy (CRVP) ve Washingtonu – mezinárodní výzkumné úkoly a konference a svou novou knihu.

(11. prosince 2018)