Seznamka
božský Kája
Autor: Wikimedia Commons / František Ortmann
Vyprodaný sál dotleskal, když se mistr dozvěděl, že jeho řidič onemocněl. Pro svou slávu se však bál jít domů ulicemi, kde by jej zdrželi lidé.
A stalo se něco zvláštního. Přímo ze sálu proklouzl bez povšimnutí do potemnělé Prahy. Zatoulal se, aby si dopřál klid. Malíř, zpěvák a básník.
Spěchal uličkami staré Prahy a také sál Lucerny potemněl. Odezněl potlesk a do očí už se nezarývaly blesky fotografa.
Odvážil se utrhnout si chvilku sám pro sebe. V zamyšlení se podíval na osvětlenou oblohu.
Ten jedinečný večer tak pohlédl přímo do tváře Jupitera.
Hvězdy září a zvěstují Boží slávu. Tak jako jí planety strhávají na sebe. Tak jako bohémové na prknech divadla svět.
Žebrák byl první, koho cestou potkal. Mistr prohledal kapsy saka, kabátu i kalhot.
"Mám jenom kreditní karty," omluvil se postiženému muži. Zvedl hlavu a pokračoval v cestě.
Svědomí jej ale obrátilo zpět. Žebrák mezitím odešel.
V další uličce byl potom zloděj. Karel sáhl po telefonu.
"Ani to nezkoušej!"
Zatím co žebrák mlčel, zloděj křičel. Žebrák byl bezbranný, ale zloděj měl nůž.
"Svlékni se!"
Z romantické vycházky se stává realistická scéna. Karel odevzdal dva mobilní telefony, osm kreditních a jiných karet, oblečení, kabát, kalhoty a zůstal v nedbalkách. Mistr potkal zločince.
V obavách o svůj život se snažil zakrýt tvář. Nechtěl být poznán, aby se stal terčem únosu. V nedbalkách, se zakrytou tváří, v duchu volal o pomoc k Bohu.
Zloděj se tedy spokojil jen s věcmi a oblečením. Karel zoufale hledal telefonní budku, recepci hotelu, ale zabloudil v samotném srdci Prahy.
V další uličce se zastyděl, téměř nahý potkal pohlednou ženu, která venčila psa. Spěchal k ní.
"Omlouvám se, jsem v trapné situaci, musím Vás poprosit o pomoc. Jedinkrát jsem si dovolil projít se sám. Okradli mě a nemůžu si ani zatelefonovat."
Pes ale začal vrčet, vypadalo to, že chce mistra sežrat. Žena měla co dělat, aby ho udržela. Než stačila cokoliv říci, Karel musel znovu utíkat. Naslepo, ulicemi prázdného města. Narazil znovu do žebráka a tentokrát ho srazil na zem.
"Omlouvám se, neměl jsem hotovost. Nestalo se Vám něco?"
Zvedl muže. Žebrák se tiše zeptal.
"Musel si mě nejprve srazit, aby si mi mohl pomoci tím, že mě zvedneš? Zdá se Ti, že mám málo trápení?"
Vyhrnul si nohavice a ukázal mu zjizvené vředy od nemoci. Tak Karel potkal anděla.
Neměl nic, co by mu mohl dát. Rozhodl se, že mu zazpívá. Hlavou mu běžely texty písní, až našel tu vhodnou:
"Ty vypadáš jako anděl, procházíš se jako anděl, mluvíš jako anděl, ale teď už vím, jsi Ďábel v přestrojení."
KarEl ani nedozpíval píseň Elvise, přezdívaného El (což znamená bůh), když zahřmělo a tmavou oblohu prozářil jasný blesk. Pak ulička ještě více potemněla.
"Nemáte tam něco pomalejšího?" Prosil žebrák.
Přezdívaný Božský vzpomněl na modlitbu, kterou zpíval s Martou. Tak se do podivné noci nesla modlitba jeho krásným hlasem.
"Buď vůle Tvá." Žebrákovy vešly slzy do očí a s dojetím naslouchal. Poděkoval a spěšně odcházel.
"Proč utíkáte?" Zeptal se zpěvák.
Odpověď zůstala dlouhé minuty v tichu noci.
"Jdu za Tím, který rozdává radost, utírá slzy, za Tím, který skutečně miluje a skutečně odpouští."
Žebrák odešel, utichla také melodie a mistr zůstal sám. Protože si uvědomil, že neobdaroval toho muže ničím jiným, než pláčem. Ještě ale nevěděl, že ten muž plakal nad ním.
Zesmutněl. Ulička, kterou kráčí se rychle rozdělovala na dvě. Z levé přiběhla kartářka, kterou dobře znal. Pevně ho chytila za ruku a slíbila mu ukázat budoucnost. Souhlasil.
Vedla ho do levé ulice. Unavený a zmatený tím snem zahlédl štít s názvem "Ulice Karla Gotta". Byla osvětlená krásnými, zdobenými lampami. Dlažba byla vyložena platinovými, zlatými a stříbrnými kostkami.
Nikde ale nebyl žádný potlesk a domy, lemující v krásných tvarech, neměly dveře. Kartářka mu stiskla ruku pevněji: "Pozor, šlapeš po vlastních dětech!"
Nerozuměl, než mu došlo, že ulice je dlážděna jeho vlastní slávou. Proto mu vyšla naproti žena s malým chlapcem. Poklekla před ním a prosila:
"Mistře, pokřtěte ho prosím. Je nemocný a lékaři si stále neví rady."
"Jsem Bůh, abych pomazával, nebo kněz, abych křtil?" Snažil se té dotírající ženy zbavit. Tak se musela rozezvučet dlažba, po které kráčel.
Obrátil se na kartářku: "Za co Ti platím? Co je tohle, obraz budoucnosti?"
Zestárla před jeho očima, změnila se jakoby na opilou a křičela do těch domů, co nemají dveře, ale jenom okna:
"Křtí vínem, Pánovou krví a diví se kam ho vedu?"
Dlažba se rozlétla a všude kolem létaly plastové desky, všechny, které pokřtil k pláči toho žebráka. A v mysli mu dozníval hluk nevázaných večerů po všech těch křtech.
Tak mistr rychle utíkal zpět, kde se ulice dělí a tentokrát zabočil do prava. A rozednilo se. Kdosi ho objal kolem ramen. "Kartářky živí smrt a klam, můžeš jít se mnou. Jestli se nebojíš pravdy?"
Ulice byla plná lidí. Kolem projížděl policejní vůz. Ti lidé jej znali, ale odvraceli tváře. Nikdo nechtěl podpis a lidé tleskali malé cikánce, která zpívala jako anděl. Mistr byl náhle znovu oblečen, ale začal se za své šaty stydět. Se zvědavostí vešel do malého domku s nápisem "Muzeum", přímo ke starým obrazům. Pouze v jednom rámu bylo zrcadlo.
Průvodce, který se ho ujal, byl bodrý muž. Spustil jako gramofonová deska:
"Obraz potopy. Někteří Boží synové, andělé, místo aby pečovali o lidi, jak bylo nařízeno, se vtělovali do lidských těl. Zakoukali se do lidských dcer pro jejich krásu. Uchvacovali je ve velkém a ženy byly nuceny plodit v nepřirozeném vztahu.
Tak vznikla násilná, promiskuitní, krvelačná rasa obrů, Nefilim. Neuposlechli mnohá varování a neobrátili se zpět od svých ničemných cest. Proto potopa, zbytek lidí Bůh zachránil s Noem. Andělé byli vyhnáni zničením hybridních těl. Odříznuti k trestu a uzamčeni v temnotě. Jako dnes. Jak smutné, jak prosté."
Další byl obraz zahrady: "Ráj, zaslíbená země. Tam pozval kajícího zločince Boží Syn Ježíš, když vlastním citem, láskou a utrpením vyplatil hříchy světa. Umožnil pokání, smíření s Láskou, stal se dveřmi do Ráje pro mnohé. Jak smutné, jak prosté."
Potom přešli k dalšímu obrazu: "To je Kain, bratr Ábela. I jemu Bůh kázal Dobrou Zprávu. Nebude povýšení, když se obrátíš? Kain neposlechl a zabil. Jak smutné, jak prosté."
Vstoupili do místnosti, kde byla socha krásného muže. Průvodce opět zpustil monotónním hlasem:
"To je Jupiter, údajný bůh Římanů, pro řeky Zeus. Mnoho jmen má i v dalších jazycích. Prý svedl téměř šedesát žen, také příbuzné, které okouzlil a zneužil. Nazývají ho podle planety Jupiter, kterou Bůh stvořil a používá jako filtr pro nebeská tělesa, která by mohla poškodit zemi a k dalším účelům."
Mistr už byl unaven, ale zvědavost ho vedla dál, zvlášť, když mu průvodce řekl, že v galerii najde i vlastní obraz. Mistr jich namaloval mnoho, nebo snad portrét? Tak pokračoval cestou toho jitra.
Dostal hlad, tak vyšel z Muzea a hledal dobrou restauraci. Na ulici si všiml ženy se psem, kterou potkal dříve. Znovu jí chtěl oslovit, ale pes už to nevydržel a utrhl se z obojku. Karel se zachránil na pouliční lucerně, kam ve strachu vyšplhal.
"Zavolejte si toho psa, copak jsem zloděj, že se do mě znovu pouští?"
Naštěstí přišel muž té ženy. Pískl a pes se lísal u jeho nohou. Ten muž vodítko nepotřeboval. Konečně mistr našel pěknou hospůdku. Čistou a upravenou. Šel rovnou k baru, aby si objednal čaj. Vrchní ale mlčel, pouze ukázal na ceduli přilepenou k výčepu. "Zlodějům nenaléváme".
A to už se mistr opravdu rozčílil. Jak se rozpálil, začal v té ulici potkávat všechny své bývalé lásky. Některé už si ani nepamatoval, ale průvod byl dlouhý a všechny ty ženy plakaly.
"Děkujeme ti za tvé dary."
Tak si vzpomněl na žebráka, který mu také děkoval za slzy. Nikde ale neviděl vlastní ženu, ani své děti. V tom za ním vyběhl vrchní z té hospody a křičel: "Nezaplatil a utíká!"
Rozběhl se mistr, protože dav, který ho pronásledoval, narůstal. Každý sebral, co měl po ruce a vypadalo to, že mu chtějí ublížit. Schoval jej park, kde si ulevil skrytý pod velkým stromem.
