Seznamka
Vincent van Gogh: Milosrdný Samaritán (výřez)
Autor: repro Wikipedia.org / Ralf Roletschek / Wikimedia Commons
Svatý rok milosrdenství je spojen s otevíráním svatých bran, nabízí řadu podnětů. Především eklesiologického charakteru, které ve většinovém diskursu nejsou zatím příliš reflektovány. Totiž, jaká je role biskupa v dnešní církvi.
Svaté roky v církvi
Letošní Svatý rok milosrdenství není fenoménem sám o sobě novým. V minulosti se slavila Svatá léta dvojího druhu, totiž tzv. řádná, odpovídající kulatým výročím Kristova narození, kterých bylo dosud 26 (slaví se od roku 1300, původně každý sto let (to se nikdy nedodrželo), později každých 50 respektive 25 let), a tak zvaná mimořádná, při jiných příležitostech, kterých bylo více než 90. Před Františkem poslední mimořádný Svatý rok vyhlásil Jan Pavel II. v roce 1983. Nejde tedy o žádnou novinku nebo mimořádnost samu o sobě.
Židovské kořeny
Je třeba říci, že tradice Svatého roku se vztahuje k tzv. milostivému létu, které slavili židé. Šlo o každý padesátý rok, kdy půda ležela ladem a vracela se původním majitelům, kteří vycházeli z Jakubových rodů. Půda izraelitům nepatřila osobně, ale rodově, neprodávala se, ale pronajímala. Šlo také o rok, kdy byli propouštěni otroci, odpouštěly se dluhy atp. Milostivé léto tak mělo ekonomický a především sociální rozměr – ukazovalo lidskou hodnotu každého jednotlivce a alespoň jednou za padesát let bylo možné začít s čistým štítem.
Dvě roviny slavení - Řím a celá církev
Svaté roky, které byly dříve vyhlašovány, měly dvojí rovinu slavení. Tou první byla rovina Římská – brány byly pouze v papežských bazilikách, a pokud chtěl člověk plně konzumovat všech výhod a milostí, které s touto událostí byly spojené, musel se vydat na pouť. Postupem času ale tato aktivita přestala mít rozměr zásadního životního obrácení, ale kontext sociální a ekonomický. Tedy, zda člověk má nebo nemá prostředky na letenku a ubytování ve věčném městě. Druhá rovina byla celocírkevní, často v podobě nějakého teologického nebo pastorálního programu.
Papež František nabízí zásadní změnu v tom, že Svatá brána má být zřízena v každé katedrále v každé diecési a případně na dalších významných poutních místech. Zůstává zde rozměr pouti, ale pouti pro každého. Navštívit katedrální kostel může každý, nebo téměř každý. Tím padá určitý primát Římského slavení a papež tak ukazuje, že svůj osobní program církve jako nízkoprahové instituce bere skutečně vážně. Veškeré milosti jsou tak dostupné každému, i tomu nejpohlednějšímu.
Důraz na roli biskupa
Dochází také k výraznému akcentu na roli biskupa, která byla po koncilu zásadně posílena a teologicky znovu reflektována. Biskup otevírá Svatou bránu, určuje další místa, kde bude umístěna. Věřící chodí do katedrály, neboť kde je biskup, tam je církev, jak zdůrazňoval svatý Řehoř Veliký. Biskup je tak postaven do vlastní role, přejímá zodpovědnost v oblastech, které si dříve reservoval pro sebe papež.
Je známou věcí, že právě teologická reflexe role biskupa je jednou z nejproblematičtějších částí reforem. Biskupové nejsou zvyklí svoji roli hlavy místní církve plnit a ani k tomu nejsou připravování. Jak zdůrazňoval Benedikt XVI., listy podepsané Vaši čeští a moravští (nebo němečtí) biskupové jsou problematické. List své diecési píše vždy její biskup nebo formou encykliky papež. Není důvod, aby jiný biskup, nebo všichni biskupové anonymně, psali společně, snad mimo zcela mimořádné situace, většinou spojené s pronásledováním a totalitou. Tento problém není zdaleka jen český, byť je u nás umocněn (stejně jako ve zbytku Východního bloku) myšlenkovou izolací z doby komunistické vlády.
Biskup je katecheta diecése, on plně zodpovídá, za přípravu všech dospělých věřících na křest, on je tím, kdo pečuje o vzdělávání božího lidu. Krok papeže Františka je snahou posílit význam a roli biskupů v čele místní církve, což se promítá také na právních změnách souvisejících se zkoumáním platnosti uzavření manželství, kde se významně posiluje kompetence biskupa jako soudce.
Ne triumfalismu
Současně je třeba zdůraznit, že jde o rok milosrdenství, tedy aktu skutečné pokory. Jestliže má být oslabena nějaká role biskupa, pak jde právě o její triumfalistickou či monarchistickou rovinu. Rok, který papež vyhlásil tak může zásadním způsobem pomoci biskupům, aby ve svých katedrálách nebyly izolování (velká část katedrálních kostelů není spojená s velkou farností) a aby mohli začít s reformou celého pojetí biskupského úřadu. Ostatně i širší analýza role katedrály a katedrálního společenství v celém životě církve je následně na spadnutí.
František: Církev se má změnit
Církev se má podle Františka změnit, otevřít se chudým a raněným, osobám na okraji společnosti, vyloučeným ze života církve. Rok milosrdenství lze tak číst ve dvou rovinách – první se týká právě oněch řadových věřících, kteří se mohou do společenství církve vrátit a druhá právě biskupů, kteří toto navrácení se mají podporovat. Pokud se této rok skutečně podaří uskutečnit, může dojít k významnému posunu v reflexi II. Vatikánského koncilu, k čemuž je vzhledem k půlstoletí od jeho ukončení ideální příležitost. Jde o ono otevření a posílení role místní církve. Právě vztah koncilu a roku je téma, které na jedné straně zdůrazňuje František, ale v českém diskursu se mu věnuje málo pozornosti. Samotné soustředění se na milosrdenství, ovšem bez širšího kontextu celocírkevního aspektu tohoto roku, by znamenalo zásadně promarněnou příležitost.
Současně bude zajímavé počínání biskupů (zdaleka ne jen u nás) sledovat s ohledem na ekumenismus. Propast mezi (schématicky řekněme) katolickým a autokefálním modelem církve nemusí být tak hluboký, jak by se na první pohled mohlo zdát.
