Seznamka
Z divadelní hry Olivera Frljiće – Naše násilí a vaše násilí
Autor: Divadelnisvet.cz
Uplynulou sezonu pražské Národní divadlo uvedlo nové nastudování Janáčkovy opery „Výlety páně Broučkovy“. A to v inscenačním pojetí, které vzbudilo mezi kritiky rozpaky. Nikoli však kvůli nějaké domnělé či skutečné skandálnosti, nýbrž kvůli komplikované uchopitelnosti a nekoncepčnosti. Kromě jiných nápadů slovenská režisérka zakomponovala do své interpretace tohoto díla řadu zcela nahých žen. Na jevišti se různě pohybovaly, případně stály jako jakési antické sochy. Problematickou pro návštěvníky divadla a operní kritiky však rozhodně nebyla jejich nahota. Spíše neurčitá a místy samoúčelná role, jakou tyto postavy sehrávaly.
Před pár lety zas jiné pražské divadlo nastudovalo činohru, jejíž jádro spočívalo v zamýšlení se nad sadomasochistickými praktikami v současné společnosti. Ty se – nikoli však sexuálně explicitně – provozovaly na komorním jevišti. Nouze nebyla ani o ostré výrazy.
Dalším příkladem, opět z pražského „Národního“, je jiná Janáčkova opera: „Z mrtvého domu“. Tu známý český režisér před časem pojal jako ryze homosexuální vyprávění. Zobrazení pohlavního chtíče zde hrálo klíčovou roli. Kritika i diváci toto provokativní vyprávění uvítali s nadšením. Část pravidelných divadelních návštěvníků, včetně autora tohoto textu, ji nějakou dobu vnitřně zpracovávalo, než ji akceptovalo.
Ani jedna z uvedených inscenací nevzbudila žádné větší společenské pozdvižení. Politika se jich nedotkla. Žádní „Slušní lidé“ neprotestovali. Možná proto, že politiků z nejvyšších pater do divadla moc nechodí. Žel. O „Slušných lidech“ ani nemluvě. Naštěstí.
Tzv. vysoké umění klade na člověka nároky. Zejména intelektuální. Nikdy nebylo zvlášť masovou záležitostí. Nehledě na to, zda se jedná o činohru, operu nebo výstavu klasického či moderního umění.
Kontroverze do umění prostě patří. A to od nepaměti. Umění ve všech možných formách vždy reflektovalo soudobou společnost. A také provokovalo. Není, vlastně nesmí být, pouhým muzeem. Od toho jsou přece skutečná muzea, abychom se kochali artefakty minulosti. A dokonce velmi podobný stylem, tentokrát o církvi, uvažuje i papež František. Třeba ve své exhortaci „Evangelii gaudium“.
Možná by někdy stačilo začít umění takzvaně „konzumovat“ častěji. Nebo alespoň občas. Prostě na něj chodit, zabývat se jím, uvažovat nad ním, diskutovat o něm. Vyvarovali bychom se pak toho, abychom „zahořeli spravedlivým hněvem“ vůči dílům, které jsme vlastně ani nikdy neviděli. Místo soudních žalob by pak mohl nastoupit „na scénu“ civilní a kultivovaný dialog o estetice a krásnu. A nepožadovali bychom, aby soudní moc rozhodovala o tom, co se má nebo nemá lidem líbit. To by byla fascinující společnost! V takové by byla radost žít.
Autor je politolog.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
