Víme, co jsou naše zájmy?

Biskup Václav Malý
Autor: Archiv sekretariátu V. Malého

Biskup Václav Malý, kdysi mluvčí Charty 77, dnes mluvčí svědomí české společnosti, poskytl interview pro letní vydání časopisu Universum. Rozhovor o odvaze přijmout odpovědnost, o obavách českých voličů, národní identitě a křesťanských hodnotách a o roli české církve.

Podepsal jsi prohlášení nazvané Myšlenky pro demokracii, v němž mimo jiné stojí věta: „Je pro nás nepřípustné, aby lidé aktivně se podílející na bezpráví komunistického režimu nyní zastávali vládní a parlamentní funkce.“ Vybavuješ si kontext, v němž jsi tento dokument podepsal?

Byl bych schopen volit i člověka, který si zadal s StB, pokud by se poctivě přiznal k tomu, že pochybil. Díky takovému přiznání by pro mne byl věrohodný, tedy pokud by to nebyl jen alibismus zlehčování vlastního selhání v minulosti. Pro mne je důležité čitelné znamení, zda si takový člověk nechce sám sobě nic nalhávat a je upřímný sám k sobě. Nejde o pomstu nebo o připomínání něčeho špatného, ale o to, že někdo něco nalhává sám sobě. Jak mu máme věřit, že bude usilovat o to, co právě říká, když sám škrtá některé momenty svého života?

Měl jsi možnost se v poslední době setkat s vrcholnými politiky, zabrousit na tato témata?

V poslední době jsem neměl příležitost setkat se s vrcholnými politiky. Nevyhledávám je, ani oni mne. Pokud se letmo s někým vidím na společenské akci, pozdravíme se, ale nic víc. Tam není prostor k diskusi.

Není zvláštní, že to lidem nevadí, stejně jako lidem nevadí lhaní či nepravdivé výroky?

Bylo by osvobozující, kdyby politik uměl říci: tady jsem selhal. Netýká se to jen bývalé spolupráce s StB, ale třeba i špatného politického rozhodnutí. A to neslyšíme, jako by si ti lidé ani neuvědomovali svoji odpovědnost. Jak jim pak máme důvěřovat? Odvaha přijmout osobní odpovědnost, odvaha říci, měl jsem špatný odhad, dal jsem na poradce, kteří mně poskytli jednostranné informace, a nesu za to odpovědnost. To by bylo pro naši společnost ohromně očistné. Nejde o to, pořád se omlouvat, ale pečovat o svoji důvěryhodnost.

Nejsem politik, ale jako biskup jsem také někdy udělal špatné rozhodnutí a musel jsem to přiznat. Je to nepříjemné, ale je to osvobozující…

Vadí tedy, nebo ani nevadí lidem lhaní a tak dále?

Těžko říci, zda to lidem nevadí. Co lidem ale určitě vadí, je neustálá hašteřivá konfrontace. Možná to v médiích na chvilku zaujme, ale média by tomuto vábení měla odolat. O Evropské unii, o hybridní válce, o všeobecném referendu potřebujeme vědět víc než nějaké výkřiky z protilehlých táborů.

Řekl bych, že si mnohdy média „nelámou hlavu“ tím, jak vysvětlit složité společenské otázky, ale spíš podléhají tlaku očekávání politiků. I upozorňování na nekalé praktiky politiků mají spíš charakter „senzace“ a brzy ze zřetele redakcí zmizí. Něco se odhalí, ale po pár dnech se nad tím tématem zavře voda. Odpovědnost za chyby se nevyjasní. Média nejsou bohužel ve své většině policajtem demokracie. Nelze ovšem všechna házet do jednoho pytle.

Z řady výzkumů médií vyplývá, že recipienti, tedy čtenáři, diváci, posluchači v posledku upřednostňují média, která je utvrzují v jejich pohledu na svět. Zároveň se ukazuje, že ruské dezinformační kampaně nacházejí v České republice odezvu. Co z toho můžeme vyvodit? Je za tím obdiv k Rusku navzdory naší historické zkušenosti? Nebo spíš neurčité obavy z budoucnosti?

 O obdivu k Rusku pochybuji. Spíše se za tím skrývá strach, že nelze zvládnout tolik nepřehledných situací, na něž není jednoduchá a rychlá odpověď. Strach přijmout jinakost druhých a zvykat si na pluralitu zájmů a pohledů. Strach klást si nové otázky a opustit pohodlí myšlenkového zjednodušování.

Myslíš si, že je u nás dnes demokracie ohrožena?

Nevidím to tak černě. Máme v parlamentu celé spektrum politických stran, jako občané máme možnost se vyjádřit. Je zde stále řada médií, v nichž se dozvíme důležité informace.

Nicméně hledím s určitou nedůvěrou na tendence prosazování tzv. manažerské politiky, tedy stylu, kdy ten, kdo je v čele, určuje směr a nedbá příliš na názory druhých, protože se sám cítí povolán rozhodovat. K demokracii ovšem patří neustálá konfrontace, neustálá výměna náhledů. Zdržuje to, ale z takového tříbení názorů, z hledání společného kompromisu vycházejí řešení, která jsou stabilnější než ta, jež jsou založena na líbivých slovech a populismu. Demokracie není ohrožena nějakou novou totalitou, ale manažerskou autoritativní politikou.

Když jsi komentoval parlamentní volby, říkal jsi, že výsledky odrážejí strach lidí z nejistoty a rozpaky, koho volit. Není paradoxní, že výsledkem volby proti nejistotě je vleklá vláda v demisi s premiérem, která neví pořádně, s kým chce vládnout, a znovuzvolený prezident, který mění názory ze dne na den?

Pan prezident je ideolog moci. Jde mu jen a jen o vliv a moc. Chybí mu jakákoliv zásadovost. Jeho oblíbený bonmot, že je prezidentem dolních deseti milionů lidí… Neměl by však být prezidentem všech občanů? To neznamená názorovou beztvarost, ale schopnost reprezentovat občany a náš stát. Prezident má podporovat dialog politických subjektů, a to nedělá. Demokratický deficit nemají instituce, ale lidé, kteří je vedou.

Možná i proto někteří pošilhávají po tzv. přímé demokracii.

To je naivní představa. V demokracii je zachována soutěž, v přímé demokracii ne. Je naivní myslet si, že důležitým otázkám rozumějí všichni bez rozdílu. Proto přece svěřuji důvěru konkrétní straně nebo konkrétním lidem. Demokracie stojí na důvěře a na občanské odpovědnosti, na tom, že lidé sledují veřejné dění a nepodléhají zjednodušujícímu pohledu z pozice osobního prospěchu, vlastních aktivit či ambicí.

Co bys řekl na názory lidí, kteří říkají, že skuteční demokraté respektují výsledky voleb a nechodí demonstrovat na náměstí?

To je hezké, ale není v tom kus alibismu, totiž pohodlné představy, že demokracie spočívá v tom, že jednou za čtyři roky jdu volit? Co můžeme dělat, když zvolení představitelé neplní to, co ještě nedávno nazývali svými prioritami? Když se politika stává handlem vzájemných zájmů, jsme už hodně daleko od smyslu demokracie jako takové a je třeba se ozvat. A také mít výdrž.

Nejde o násilné vyžadování změny, ale o občanský odpor. Myslím, že Slováci nám v minulých dnech ukázali, že lze dát nenásilně najevo názor natolik zřetelně, že vláda odstoupí. Podobný tlak u nás neznáme. Chybí nám osobnost, která by zaštítila úsilí o transparentní řešení, která by měla „tah na branku“. Přitom taková důvěryhodná osobnost ani nemusí aspirovat na politickou funkci.

Podporuješ ty různé protestní podpisové akce a shromáždění?

Myslím, že je dobře, když lidé dávají najevo, že nechtějí „manažerskou demokracii”. Nelze se slepě spoléhat na osvíceného vládce. – Zatím to ovšem vypadá, že by volby dopadly stejně jako před rokem.

Znamená to, že se během posledních let proměnila atmosféra ve společnosti?

Společnost je v poslední době především hecována strachem. Otázka migrantů či utečenců sice není dnes tak aktuální, ale pořád je kdesi v pozadí. Podobně je stále ve hře názor, že nás Evropská unie připraví o naši národní identitu.

A není na tom hodně pravdy?

Národní identita spočívá v tom, že znám dobře naši kulturu a historii, že dobře používám svůj jazyk. Na tom má být založena národní hrdost, k níž patří i schopnost sebereflexe.

Uvědomme si, že dnes nemáme jako malý stát šanci obstát ani ekonomicky, ani politicky v globalizovaném světě, tudíž je nutné aktivně spolupracovat na formě soužití s ostatními a vytvářet společně koncept a vizi společné budoucnosti. Je to chyba, když se naši představitelé neustále vůči ostatním vymezují.

Nepozoruješ také ale zřetelnou emancipaci Evropy od křesťanských kořenů či bezprecedentní vstřícnost vůči islámu a přistěhovalcům tohoto vyznání?

Hrozbou je nízká natalita Evropanů, vytlačování náboženství do soukromé sféry, rozvolňování rodinných svazků, experimentování s darem života, generační nesoudržnost, upřednostňování ekonomického blahobytu před osobnostním rozvojem, dogmatizace svobody slova aj. V lecčems nám muslimové nastavují zrcadlo, čímž nechci říci, že mají ovládnout náš civilizační okruh.

A přitom se v Čechách argumentuje národní identitou, našimi zájmy a třeba křesťanskými hodnotami...

Prosím tě, vždyť o nich velká část naší společnosti neví vůbec nic. Co jsou křesťanské hodnoty? Respekt k důstojnosti druhého, porozumění tomu, že nejsme na světě sami pro sebe, ale s druhými a pro druhé, přijetí jinakosti, která není a priori ohrožením, ale spíš obohacením mého pohledu, otevřená komunikace, rovnost všech, láska k nepřátelům, která neznamená ustupovat před zlem aj. To jsou pro mne křesťanstvím odůvodněné základní hodnoty, které může přijmout každý. Tyto hodnoty by měly být v každém z nás.

Dnes se spíš zdůrazňuje uplatnění v životě, v tom vidíme záruky úspěchu a spokojenosti spíš než v těch zmíněných hodnotách.

No ovšem, tady je prostor pro výchovu, pro vzdělávání v hlubším slova smyslu.

Nabízí se otázka, co v tomto ohledu dělá církev?

Musím přiznat, že někteří z našich souvěrců volí strany, které jsou pro mne nepřijatelné. Žasnu nad takovou slepotou. Vždyť křesťan má v rukou jako kompas evangelium. Nelze volit strany, které šíří programově nedůvěru, podezřívavost, nebo dokonce nenávist. Které vylučují ze společného života určitou část obyvatel. To je nepřijatelné.

Ježíš přišel pro všechny. Setkával se s mocnými, s duchovně silnými i s duchovně slabými a rozhodně dával šanci každému. Ježíš přece nehlásal děs ani naivní naděje. Neumím si představit, že bych žil den za dnem ve strachu, co se stane. Ano, také zažívám obavy, ale programově šířit strach je proti duchu evangelia.

Přesto někteří věřící a možná i členové hierarchie takové strany či politiky volí.

Je to šokující...

Víc k tomu neřekneš?

Křesťan by měl být politicky odpovědný. Sledovat politickou scénu. To chybí některým kněžím i části Božího lidu.

Čím to je?

Zjednodušení života. Podléhání duchu tohoto světa. Absence naděje. Ale ta přece spočívá v tom, jak to hezky formuloval Václav Havel, že mohu mít naději, že to, co dělám, má smysl. Naděje je v tom, že svým postojem mohu v druhých zažehnout jiskřičku dobrého. Naděje pro mne jako křesťana znamená, že mi Bůh důvěřuje.

Kážu o tom často. Vím, že se opakuji. Avšak není ta Boží velkorysost neuvěřitelná? Když se v někom zklamu, jsem pak hodně opatrný, zatímco Bůh mi stále důvěřuje, že mohu povstat. To je pro mne obzor víry, který se promítá do mého života. – Aspoň se o to snažím.

Ty důvody slepoty vůči populismu nejrůznějšího druhu jsi pojmenoval hodně otevřeně. Nemůže hrát roli i to, že my v katolické církvi jsme zvyklí na hierarchické, a nikoli demokratické uspořádání?

Ano, církev je uspořádána hierarchicky a záleží na tom, jak služebníci církve chápou svoji roli a nakolik dávají prostor ostatním. To platí na úrovni farnosti i na úrovni diecézí. Podle církevního práva mají být zřizována na úrovni farností i diecézí grémia, kde se mají vytvářet a formulovat postoje, programové body a podobně. Je-li vedení chápáno s pokorou, lze společně dosáhnout dobrých rozhodnutí pro další život.

Velkou roli – podobně jako ve společnosti – hraje otázka, nakolik se kdo chce podílet na životě církve či společnosti.

Hodně lidí se takříkajíc veze.

Ano. Jednou to hezky řekl kardinál Martini: Je třeba přijmout, že menšina táhne většinu. Nečekejme, že všichni budou aktivní.

Dobře, ale možná že právě v církevních společenstvích podobně jako v různých spolcích by se lidé mohli učit, jak se dohodnout, jak něco tvořit společně… a díky tomu méně podléhat svodům rychlých a snadných politických řešení.

To je pravda. Jistě to hodně záleží na pastýřích, na kněžích, na lidech, kteří spolky vedou, zda dokážou dát druhým důvěru. A také zda dokážou moderovat kultivovanou debatu, umění komunikovat není samozřejmé. Bylo by také chybou spoléhat jen na individuální zbožnost a svátostný život a přivírat oči před konkrétním životem v dané ekonomické a společenské situaci.

Jak říkal Tomáš G. Masaryk, demokracie je praktická podoba lásky k bližnímu...

Ano, politika je každodenní zájem o věci veřejné. Žijeme v konkrétních čtvrtích, v konkrétních obcích a městech. Copak nám nezáleží na tom, aby to kolem nás fungovalo lépe? Rozdvojenost mezi životem v církvi a společenským či politickým životem je chybou.

Chápu, že leckomu není vysoká politika blízká, rád bych ale vyzval ke vstupu do místní, komunální politiky. Bude-li dobrá atmosféra v obci a bude-li takových obcí víc, bude nám v Česku lépe.

V minulých dnech jsme si připomínali výročí Bonaventury Boušeho, kterého jsi nazval prorokem. Co by nám v dnešní situaci asi řekl?

Ten by nám dal! Byl to prorok zaujatý Pánem Ježíšem. Ten by nám vyčetl mnohé. Tepal by každou nedůslednost, dvojakost, lavírování, politikaření. Nezodpovědnost při hlásání Božího slova. Vyčetl by nám určitou sebespasitelnost a nedostatek pokání. Vnějškovost. To všechno byla jeho velká témata, živá tehdy jako dnes. Mnohokrát si na něj vzpomenu, když něco udělám tak napůl.

A co by řekl k roli církve ve společnosti?

Řekl by, aby církev říkala, ano, ano, ne, ne. Aby se nesnažila lacině přežít. Aby se nestarala především o sebe, o svoji budoucnost. Tuto starost můžeme přenechat Pánu.