„Nenáviděná postava“ – historička varuje před svatořečením kardinála Stepinace

Kardinal Alojzije Stepinac
Autor: Wikipedia.org / Wikimedia Commons

Svatořečení a blahořečení v katolické církvi nemá vždycky ideální průběh. Kolem svatého papeže Jana Pavla II. (1920–2005) se zvedla kritika, protože jmenoval Theodore McCarricka arcibiskupem ve Washingtonu a později kardinálem, ačkoliv už tehdy v souvislosti s tímto Američanem kolovaly pověsti o jeho nevhodném sexuálním chování. Už během beatifikačního procesu by mohl skončit zakladatel Schönstattského hnutí p. Joseph Kentenich (1885–1968). Jsou mu vytýkány přešlapy a zneužívání moci. Zvláštním případem je kardinál Alojzije Stepinac (1898–1960). Proces jeho svatořečení se pozastavil. Mnichovská historička Marie-Janine Calic (58) v rozhovoru vysvětluje, proč je tento církevní představitel tak kontroverzní.

Paní profesorko, Alojzije Stepinac byl od r. 1937 až do své smrti v roce 1960 arcibiskupem v Záhřebu. Kritici mu vytýkají, že se paktoval s fašistickým ustašovským režimem, který byl v Chorvatsku u moci v letech 1941–1945. Co je na tom pravdy?

Stepinac nebyl fašista ani přesvědčený stoupenec ustašovského režimu. Katolická církev a tento režim měly ovšem společné zájmy. Patří k nim ultranacionalismus, rozhodné nepřátelství vůči bolševismu, odmítání spojenectví jihoslovanských národů ve společném jugoslávském státě a zásadní protisrbský postoj.

Jak se ustašovské hnutí dívalo na církev?

Ustašovský režim považoval katolicismus za národní náboženství ve velkochorvatském státě a přiznával církvi privilegované postavení, podobně jako Franco ve Španělsku. Pro mnoho katolíků to bylo významné v tom smyslu, že v Království Jugoslávie[1] se vůči srbským pravoslavným cítili znevýhodněni. To může i vysvětlovat, proč Stepinac Ustaši blahopřál k založení Nezávislého státu Chorvatska[2] a v dubnu 1941, dva týdny po nástupu Ante Paveliće k moci, poslal kléru okružní list, v němž vyzval k podpoře nového režimu.

Ustašovci se podíleli na vyhlazování evropských Židů německými nacionálními socialisty a pronásledovali národnostní menšiny žijící v Chorvatsku, jako byli Srbové nebo Romové. Jak byste vzhledem k těmto zločinům popsala Stepinacův postoj?  

Jako přinejmenším ambivalentní. Tu a tam protestoval proti neudržitelným podmínkám při deportacích Srbů a Židů, ale nikdy se proti nim zásadně nevyslovil.

Právnička Claudia Stahl píše v biografii vydané r. 2017, že Stepinac podporoval trpící nouzí a pronásledované.

Ojediněle se zasazoval o záchranu katolicky pokřtěných Židů, především dětí. Ale nikdy nezvedl hlas proti plánovitému vyhlazování Židů a dalších národnostních skupin, ani se nikdy veřejně nedistancoval od ustašovského režimu.

Bylo by to něco platné?

Stepinac byl záhřebským arcibiskupem, předsedou biskupské konference a měl vrchní dohled nad katolickou vojenskou duchovní správou. Jako nejvyšší představitel církve v Chorvatsku mohl minimálně zabránit systematickému pronásledování Srbů členy katolické církve.

Kde například?

Z řad kléru zaznívala přímo nenávistná kázání proti náboženským menšinám nebo vycházely podobné příspěvky v katolickém tisku – proti tomu mohl Stepinac zakročit. Zvlášť závažné je jeho mlčení vůči vynucené konverzi 250 000 ortodoxních Srbů ke katolicismu. On o všem věděl, ale nepřipouštěl si jakoukoliv odpovědnost.   

Změnil Stepinac kurs, když se rýsoval konec války?

Ještě krátce před pádem fašistického státu napsal v pastýřském listu v březnu 1945, že církev bude nadále vystupovat za nezávislé Chorvatsko. Církev navíc pomáhala válečným zločincům opustit zemi. Takový Ante Pavelić se nikdy nemusel zodpovídat před soudem.  

Ale Stepinac ano. Už 1946 ho noví komunističtí mocipáni předvedli před soud. Byl snad exemplární obětí ve zinscenovaném procesu?

Ten proces měl samozřejmě politický podtext. Záměrem bylo dokázat zkaženost církve a morální převahu komunismu. Neboť církev byla tehdy jedinou ještě fungující opozicí proti Titovu režimu. Ale v onom procesu šlo i o vyrovnání se s masovými zločiny, na nichž se představitelé katolické církve podíleli.

Papež Jan Pavel II. v roce 1998 Stepinace blahořečil – mimo jiné s poukazem na šestiletý žalář po procesu a následné domácí vězení až do jeho smrti v roce 1960. Jaké motivy v tom podle vašeho názoru hrály roli?

Stepinac je symbolem národně myslícího, katolického Chorvatska, a k tomu platí jako rozhodný odpůrce komunismu.

Co prozrazuje postoj vůči Stepinacovi o katolické církvi v Chorvatsku?

Chorvatská církev nikdy důkladně nezpracovala svoji minulost a nikdy se neomluvila za svoje chyby. Místo toho až dodnes pěstuje nebezpečný vztah k výsostným právům a národnímu nacionalismu. Tak např. prosazuje, aby chorvatská armáda přijala heslo „Pro vlast připraven!“, které zpopularizovala Ustaša.

Papež František proces Stepinacova svatořečení prozatím zastavil. Co by se stalo, kdyby se chorvatský kardinál svatým nakonec přece jen stal?

Stepinac je pro mnoho Srbů nenáviděnou postavou. Utvrdili by se v tom, že srbský národ je stále pronásledován a je třeba se proti tomu bránit. Současně by svatořečení mohlo způsobit obrovskou frustraci těm, kteří chtějí dosáhnout společenského vyrovnání mezi Srby a Chorvaty. Volání po Stepinacově svatořečení vyšlo zprvu především z kruhů ustašovských sympatizantů. Za náboženským požadavkem – a toho si musíme být vědomi – se skrývají silné politické záměry.