Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Mám v ruce dvě apoštolské konstituce sv. Jana Pavla II.: Sapientia Christiana (1979) a Ex Corde Ecclesiae (1990). Oba texty vyšly v českém překladu s předmluvou filosofa a katolického kněze Karla Vrány (1925–2004) a byly určeny dovnitř i vně českého teologického a církevního prostředí. Ve svém úvodu Karel Vrána napsal: „Aby teologické fakulty mohly plnit odpovědně a plodně své náročné poslání, nemohou být ponechány osamoceny. Potřebují se opírat o chápající přátele a odvážné spojence.“ Oba dokumenty jsou shrnutím nadějí církve v teologické vzdělávání členů Božího lidu a vyjadřují to, co po teologických fakultách katolické tradice a orientace požadoval Druhý vatikánský koncil. Papežovy úvahy, resp. úvahy církve se netýkají jen formálního provozu fakult, ale promlouvají i k těm, kteří tyto fakulty obývají. Je nasnadě říct, že podstatou jakékoliv školy jsou primárně její studenti, bez nichž by se fakulta stala pouze ryzí badatelskou institucí.
Profesor Vrána dobře věděl, proč by teologická a církevní obec u nás měla tyto a jim podobné texty číst, uvažovat o nich, reflektovat je a uskutečňovat. Ani jedna z papežových konstitucí nezdůrazňuje toliko historickou velikost starobylých evropských fakult, ale obrací se do přítomnosti a do budoucnosti. To se týká též Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, která – zdá se mi – prožívá v období po r. 1990 zvláštní čas, v němž ty nejtěžší a neveselé okamžiky nesouvisí ani tak s problémy a výzvami, které provoz této fakulty přirozeně provázejí, jako spíš s lidskými vztahy. Když papež František nedávno blahopřál Teologické fakultě Jagellonské univerzity k jejímu 625. výročí, mimo jiné řekl: „A tak, věrni po staletí tradici, čtěte znamení doby, s odvahou zvedněte nové výzvy, abyste mohli účinně nést pravdu evangelia k současnému člověku a světu. Ať je vaše univerzita místem formace nových generací křesťanů, nejen prostřednictvím vědeckého studia a hledání pravdy, ale také prostřednictvím společenského svědectví života z víry.“ Tak jako v obou dokumentech sv. Jana Pavla jde o vážná slova, v nichž papež znovu zdůraznil to, co dělá celý svůj pontifikát: budoucnost začíná teď, teď je třeba se postarat o cestu, po níž se jde k cíli, který má svůj věčný, univerzální smysl.
O současných i minulých krizích KTF UK toho bylo napsáno dost a napsáno ještě bude. Vzedmutí vlny solidarity s těmi, kteří se ve svém domovském pracovišti a mnozí také na své alma mater, necítí dobře, bezpečni a doma, je potěšující. Ani teologická fakulta veřejné vysoké školy, která si zachovala svoje pouto s místní i obecnou církví, ani malá křesťanská škola kdesi v horách, nemůže pustit ze zřetele ona „znamení doby“, o nichž mluví papež František. Nemyslím si – a říkám to po tisící a řeknu to i po milionté – že bolestné problémy církevních a pro-církev orientovaných institucí, a to nejen v zemích za bývalou železnou oponou, nejsou problémy vyplývající ani tak z teologické či filosofické různosti, z důrazů teologické tradice proti teologii dneška, z odlišného pojetí teologického vzdělávání jako takového. Bylo by smutné (a je smutné), kdyby vedle sebe nedovedli žít, koexistovat a spolupracovat vědci a učitelé, z nichž jeden vykládá z tři sta let starého vydání Summy Andělského doktora jednotlivé teze, zatímco druhý se ve vedlejší místnosti zabývá feministickou teologií nebo teologií pohybu a sportu. Napětí, animozity, nepřátelství a neporozumění neplynou z teologických rozdílů. Plynou z polámaných lidských vztahů, z odlišné míry a potřeby duchovní a duševní hygieny, z osobních preferencí, které si z výše zmíněných dokumentů hlavou příliš nelámou a k profétické osobnosti současného papeže a jeho okruhu se staví s vlažností, která je pro náš region spíš typická.
Mám to štěstí (někdo by mohl říct, že smůlu), že mám mezi lidmi, kterých se jednotlivé vlny nesnází na KTF UK dotkly a zásadním způsobem poznamenaly jejich následný život, přátele. Je zvláštní (a v lecčems to kopíruje i západní teologické prostředí), že většina teologů, kteří teologicky myslí, pracují a zároveň v inspiraci papežských a církevních dokumentů vstupují do dialogu veřejného prostoru, působí mimo teologické fakulty. Mnohokrát se mě lidé z Čech i zahraničí ptali, proč veřejně známé osobnosti teologického světa, za nimiž je i dobrý díl odvedené teologické práce ve prospěch studentů, čtenářů, hledajících i lidí mimo církevní prostředí, působí úplně někde jinde, anebo se z nezbytí věnují něčemu jinému. Nešťastné, uzavřené, nekomunikující a manažerské prostředí kopírující komerční sféru dříve nebo později semele i povahy vyloženě optimistické, otevřené a tvůrčí. Zvláštní temná provázanost arbitrů teologické správnosti a tzv. pravověří je veřejným tajemstvím, takže se není co divit, když se s tím, o čem se zmiňují některé články, setkáte i daleko od míst, kde byste to vůbec nečekali.
Věřte, že osudy těch, kteří si v této tradiční instituci, a nejen v ní, za posledních pár let vylámali zuby, nejsou k popukání. V zemi, kterou za pár hodin přejedete autem od severu k jihu, od západu k východu, je možností, jak teologicky působit, poskrovnu. A na otázky, proč na místech, kde bych je nejen já rád viděl, nesedí ti nejlepší z nejlepších, jejichž vztah k lidem, kolegům i studentům, je navíc přátelský, laskavý a křesťanský, se již dávno neptám.
Vzpomínám si na někdejšího rektora Univerzity Karlovy prof. Ivana Wilhelma, který se právě jako rektor díval na jednu z mnoha personálních krizí této fakulty střízlivýma a věcnýma očima. Nikdy nezapomenu na jeho zdánlivě banální a pro někoho nesmyslnou, heretickou otázku, proč má tak malé město jako Praha tři teologické fakulty (republika pět). Chtěl se v racionální debatě a svých zkušenostech ze světa odpoutat od historicky podmíněného charakteru vzniku všech tří fakult, aby pochopil, proč mají křesťané, žijící, bádající a volající po Bohu – jednotě a lásce – potřebu mít tři velká (tehdy příliš nespolupracující) teologická pracoviště. Ze svého oboru byl zvyklý na provázanost jednotlivých institucí, na spolupráci, na otevřenost, na transparentnost, na odbornost, na to primární, o co fakultám jedné univerzity má jít – in unum vertere, činit jedním, integrovat, sjednocovat. Universitas.
Mohu-li srovnat své zkušenosti s teologickým prostředím u nás a v zahraničí, vím, že v jednotlivcích různých teologických tradic (katolíci, evangelíci, husiti, ortodoxní) si nestojíme vůbec špatně. Pokud jde ale o síť lidských vztahů, které se zakládají mimo jiné také na tom, co deklarujeme jako věc společnou – víru a křesťanství – cítím se vždycky tak trochu jako na trní. Nevím totiž, co už příští týden zase nepůjde, co nejde, proč to nejde, kdo je ještě kolega a kdo už ne, kde byl ještě včera kamarád a dnes už není, s kým je dobré být zadobře a na koho si dát pozor, proč si člověk, tam i onde, připadá jako v onom pověstném Kafkově zámku, k němuž lopotně stoupá, ač by k němu mohl za jiných okolností lehce běžet a vstoupit bez zaklepání.
Symbolem teologického a křesťansko-filosofického terciálního vzdělávání vždycky byla touha jít studovat k někomu, k nějaké osobnosti, která na dané škole působí. Student tak byl ochotný leccos snést, v lecčem se uskrovnit, leccos překročit, přimhouřit oči, být pokorný. Jenže ty velké osobnosti, z nichž někteří se vrátili z desítky let trvající exilu, se do českého akademického teologického prostoru spíš neintegrovaly, a ti, kterým se to s nemalými problémy podařilo, už nejsou mezi námi. Lakmusovým papírkem je mi dílo teologů a teologizujících myslitelů, o nichž je známo, že nedobrovolně nebo dobrovolně působí jinde než v centru teologického myšlení. Ne, nechci psát ta jména, která znáte stejně dobře jako já. Doufám ale (a velká vlna zájmu o to, co se na KTF UK děje, mi dává naději), že tentokrát dojde k osvobozujícímu posunu v tom, jaká bude budoucnost jedné teologické fakulty státní univerzity.
Přál bych jí, aby si vzala příklad z působení papeže Františka, aby byla nad jiné otevřená, transparentní, bezpečná, pro posluchače i učitele domácká, abyste se už u vchodu tak trochu ze zvyku poohlíželi po papučích, protože – ať už k fakultě přicházíte z jakéhokoliv směru – jdete taky tak trochu domů. Těším se třeba, až teolog a kněz, kterého potkáte spíš na ulici a hudebním festivalu, vejde dveřmi KTF UK a jakoby zdáli odněkud zazní hlas: „Tak pojď, čekám na tebe dvacet let, máš před sebou moře práce.“ Těším se, až si v místnostech vedle sebe otevřou kolegyně a kolegové tu seminář o českém křesťanském exilu, o Lutherovi, o Alexandru Meňovi, o Trojici v díle Piera Cody, o teologii těla sv. Jana Pavla II., o teologii osvobození v současném světě, o Eugenu Drewermannovi či prof. Václavu Wolfovi, o hudbě jako teologickém jazyku, o teologii mladých, o otevřenosti teologických fakult vůči světu, seminář o přátelství v díle církevních otců, o ekumenismu tady a teď, seminář o tom, co sv. Tomáš Akvinský nikdy neřekl a co by za nic neřekl, seminář o tom, proč je dobré číst souborné dílo Edith Stein – sv. Terezie Benedikty od Kříže, či velký projekt teologie kultury.
Já vím, že je nadto ještě třeba žít všednodenní život a že tlačit dopředu něco, co část teologické a církevní obce vůbec nechce, není snadné. Důkazem je přece i preferenční volba akademického senátu, který zvolil současného děkana. Volil-li dobrovolně, bez nátlaku a odpovědně, určil pro sebe i pro všechny ostatní budoucí směřování instituce, s nímž již v bodě nula řada zúčastněných nesouhlasí. Jenže i přitom, jaké úkoly vytkla církev teologickým fakultám celého světa, by mělo být prostředí, které formuje náš život, místem radosti, úsměvu a smíchu, velkorysosti a klidu, nutnosti veřejně prezentovaného dialogu – pro studenty, pro učitele, pro proděkany, pro uklízeče, pro správce budovy, pro příchozí. Lidé přirozeně čekají – někdy ovšem s příliš velkými nadějemi – že křesťanské prostředí, hlásící se ke Kristu, bude jiné než to sekulární. Ne snad o mnoho lepší, ne nepodobné, ale přece jen v řadě velkých věcí i maličkostí – jiné. Zkuste si cvičně pozvat právě papeže Františka, jak by se na KTF UK cítil a jak by se mu jako emeritnímu profesorovi přednášelo a bádalo. Pokud by náhodou papež nemohl, zeptejte se těch, co by mohli, ale nechtějí nebo nesmí. Jde nám všem, v čele s papežem a církví, přece o totéž: o péči o duši, o Boží slávu, o napomáhání růstu Božího království v nás.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
