Seznamka
Ilustrační foto: kněží anglikánské církve
Autor: Wikipedia.org / Richard Gillin / Creative Commons
Narodila jsem se jako holčička. Hrála jsem si s panenkami, ale mohla jsem si hrát i s autíčky. Chodila jsem na balet, ale mohla jsem chodit i na fotbal. Stala jsem se novinářkou, ale mohla jsem se stát i političkou, strojní inženýrkou, řidičkou náklaďáku, programátorkou, soudkyní, podnikatelkou, lékařkou, ředitelkou školy nebo popelářkou. Jedním se ale stát nemůžu: katolickým knězem.
Největší náboženská organizace na světě totiž pověřuje službou duchovních výhradně muže. Mohla bych tady fňukat, že nějaké právo je mi v jednadvacátém století upíráno kvůli pohlaví. Místo toho chci ale vysvětlit, že nejde o právo, ale o důležitou hodnotu, před kterou katolická církev nějak záhadně zavírá oči. A že je to velký průšvih, i když jsme si na něj už po staletí zvykli a těžko si to teď připouštíme.
Počkáme, až přijde čas
Argumentů, proč žena nemůže být knězem, už jsem slyšela hodně. Ježíš byl muž. Apoštolové byli muži. Vždycky to tak bylo. Prohlásil to papež. Kněz zastupuje Ženicha. Kněz říká: Toto je moje tělo. Kněz má mužské boty. Ženy by neměly autoritu. Ženy by nezachovávaly zpovědní tajemství…Setkala jsem se dokonce i s názorem, že ženy by při bohoslužbě rozptylovaly pozornost mužů, protože jsou krásné (A já už jsem viděla u oltáře tolik krásných mužů!). Ptala jsem se moudrých teologů a dostala jsem vždycky nakonec stejnou odpověď: skutečný teologicky podložený důvod proti svěcení žen žádný není. Na podstatě kněžství není nic mužského – nic, co by žena nemohla vykonávat, protože není mužem.
Jediný opravdu závažný problém spočívá v tom, že katolická církev není na ženy v roli duchovních připravená. Neumí si odpovědět na otázku, proč to dva tisíce let nešlo a teď by to mělo jít. Není moc připravená ani o tom mluvit. V češtině marně hledáme vhodné slovo pro kněze-ženu. Tohle věčně opomíjené téma si v našem prostředí nevysloužilo zatím ani přijatelný termín.
Někteří lidé tvrdí, že tak radikální změna, jakou by pro katolickou církev znamenalo svěcení žen, by v současné situaci způsobila schizma. Že bychom to zkrátka neunesli a církev by se rozsypala. Odpůrci svěcení žen (kterých je snad i víc než zastánců, ale v církvi se na většiny nehraje) by nezůstali na jedné lodi s těmi, kdo přijmou tak kontroverzní krok. A tak, i když uznáme, že svěcení žen je vlastně správná věc, raději to odložíme na později, protože teď ještě nenastal vhodný čas. Maximálně pro to můžeme začít připravovat půdu a přibližovat se k tomu mravenčími krůčky, například tím, že holkám občas dovolíme ministrovat.
Tyto mravenčí krůčky ale musí pokorně dělat i ženy, které si uvědomují, že svůj život zasvětí něčemu, čeho se samy nejspíš nedočkají. Že umřou při stavbě katedrály, kterou snad v budoucnu dostaví jiní stavitelé a jiné stavitelky.
Šlapat na brzdu i na plyn
Je tu ovšem podstatná část katolické církve, kterou směr těchto mravenčích krůčků děsí. Podpora postavení žen v katolické církvi jim až příliš smrdí progresivismem, ze kterého mají strach. V rámci probíhající kulturní války mají tuto otázku v jednom názorovém šuplíku s genderovou ideologií, manželstvím pro všechny, ekologickým aktivismem, obhajobou potratů a dalšími nesouvisejícími tématy. A debatu o svěcení žen považují za jeden z „trendů doby,“ kterým by církev neměla podléhat, protože je věčná.
Ilustrační foto
Autor: americamagazine.org
Nebo se obávají toho, že angažované ženy takzvaně „převálcují“ muže, když se jim svěří služba, která dosud byla výhradně pánskou doménou. Těžko říct, co bychom si pod takovým válcováním měli představit. A těžko uvěřit, že by Bůh stvořil muže a ženu k tomu, aby se navzájem přetlačovali a vystrkovali z různorodých služeb a poslání, ve kterých se naopak mohou doplňovat. V církvích, kde už ženy běžně kněžskou službu vykonávají, se nezdá, že by někdo někoho převálcoval. Faráři a farářky tam celkem konstruktivně spolupracují.
Synoda o synodalitě možná přispěla k tomu, že je toto téma poslední dobou nebývale aktuální. Diskutuje se o něm spíše neformálně, ale o to peprněji a podle mého názoru občas trochu nešťastně. Katolická církev se (mimo jiné) potýká s nedostatkem kněží a s klerikalismem. Nemyslím si, že by svěcení žen tyto problémy pomohlo vyřešit. Ani jeden, ani druhý. Tak jako před současnými kněžskými semináři nestojí dlouhé fronty uchazečů, nestály by tam zřejmě ani dlouhé fronty uchazeček. Navíc to není fér přistupovat ke svěcení žen jako k nouzovému řešení, které by doplnilo počty kněží.
Zároveň pochybuji, že by ženy – tím, že jsou ženy – měly speciální odolnost vůči pokušení moci. Nebo nějakou tajnou ženskou vlastnost, která v současném kléru chybí. Vůbec ne. Ženy jsou různé, jako i muži jsou různí. Klerikalismus, zneužívání moci, povýšenost, chamtivost, pýcha a další neřesti hrozí oběma pohlavím. A stejně tak obě pohlaví mohou přinášet velkorysost, kreativitu, pokoru, laskavost a inovace.
Když někdo tvrdí, že by ženy změnily charakter kněžského úřadu a vnesly do něj například něhu nebo citlivost, tak se mi zdá, že tím křivdí jednak něžným a citlivým mužům a jednak racionálně zaměřeným, cílevědomým a vůdčím ženám. Ne, není to o tom, že by u oltáře chyběla „ženskost,“ chybí tam zkrátka ty ženy. Modlíme se za nová kněžská povolání, a přitom polovině lidstva nedovolujeme je uskutečnit. Je to, jako bychom jednou nohou šlapali na plyn a druhou na brzdu.
Pošli ženy na svou žeň
Někdy se celá diskuze redukuje na feministický boj za rovnoprávnost žen. Mluví se o diskriminaci, jako by se tu ženám upírala nějaká pravomoc. Přirovnává se to třeba k volebnímu právu, které také ženy v historii neměly, a dnes považujeme za spravedlivé jim ho dopřát. To je ale zavádějící. Vidím v tom velký rozdíl. Kněžství totiž není primárně privilegiem pro toho, kdo ho vykonává. Není to výsada, která by se ženám měla taky dopřát. Kněžství je služba, povolání. A povolání pochází od Boha. Je to dar a zároveň úkol, souhra Božího pozvání ke službě a ochotného přijetí tohoto pozvání ze strany člověka.
Jistě, může to přinášet i požehnání knězi samotnému, jeho odměnou může být pocit naplněného života nebo radost z plodů své práce. Především je to ale hodnota pro církev a pro společnost. Kněz je tu proto, aby doprovázel lidi v jejich duchovním životě a zprostředkovával jim Boží milosti. Nemůžeme vyloučit, že Bůh k takové službě zve i ženy. Nikdo nemá „razítko“ na kněžské povolání. V modlitbě a v poctivém dialogu se svým svědomím ho ve svém životě mohou rozpoznat nejen muži, ale i ženy.
Když kněžství chápeme tímto způsobem, a přitom bezdůvodně bráníme ženám, aby na Boží volání odpovídaly, máme před sebou možná hluboký a zatím nepojmenovaný strukturální hřích. Stojíme Božímu působení v cestě. A to i v případě, že tu otázku stále jen tak rozpačitě odkládáme na později. Co když dobrý Bůh už celá desetiletí či staletí povolává ženy ke kněžské službě, zatímco církevní autority to rozvážně ignorují? Tím, že od toho dáváme ruce pryč, se proviňujeme nejen proti ženám, které se svého kněžského svěcení třeba už nedožijí, ale také proti Bohu, který jim to povolání dal. A zároveň tím škodíme církvi, protože ji ochuzujeme o duchovní pastýře, tedy vlastně pastýřky.
Vyzývám nás k odpovědnosti za tuhle věc. Nejen muže na vysokých postech církevní hierarchie, ale nás všechny, včetně sebe, protože se všichni svou lhostejností podílíme na tomto zbytečném ochuzení. Okrádáme svou vlastní duchovní rodinu o bohatství, které jí Bůh svěřil. Neujel nám vlak, ujelo nám už hodně vlaků. Biblicky řečeno, zakopali jsme hřivnu, kterou nám Pán dal, protože se bojíme něco změnit, bojíme se tvořit, riskovat, investovat, bojíme se pustit polovinu lidstva ke službě, ve které už dávno mohla růst, kvést a přinášet plody. Katolická církev zoufale potřebuje ženy, které budou kázat, křtít, zpovídat, pohřbívat, žehnat, doprovázet nemocné, děti, snoubence, seniory a slavit s nimi eucharistii. Jestli nám v tom brání propast, kterou stále nějak vnímáme mezi klérem a laiky, zasypme ji. Je mnoho způsobů, jak se muži i ženy mohou v duchovní sféře angažovat. Někdo má vzdělání a moudrost, aby vykládal Písmo, někdo má empatii pro doprovázení, někdo má trpělivost navštěvovat nemocné a tak dále. Samozřejmě, že potřebujeme také více akolytů a akolytek, více jáhnů a jáhenek, více lidí v pastoraci a v animaci farností. Potřebujeme podpořit celé to spektrum rozmanitých povolání. Snad nám v té mozaice pak role kněze nebude připadat tak výsostně nedotknutelná a uvědomíme si, že „jsou různé služby, ale tentýž Pán (…) a že to vše působí jeden a tentýž Duch, který obdarovává každého jednotlivě, jak sám chce.“ Přála bych si, aby ženy, které tento Duch obdaroval povoláním ke kněžství, měly brzy možnost svobodně a odvážně odpovědět „ano.“ Není pravdou, že takové ženy nejsou. Já vím, že jsou.
Autorka pracuje jako novinářka, vystudovala mediální studia na Papežské salesiánské univerzitě v Římě.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů.
