Články – Věra Tydlitátová:

Tato slova píšu s váháním, nikoliv s radostí. Již proto, že profesor Halík byl mým učitelem a moje tradice káže mít učitele v trvalé úctě. Se vší úctou však musím napsat, že se pan profesor Halík v několika ohledech mýlí. Již nadpis jeho příspěvku „Politika „zub za zub“ odporuje evangeliu i zdravému rozumu“ sugeruje zavádějící úvahy.

Již velmi dlouho se ptám, co vlastně křesťané slaví. Velikonoční příběh je veliký, silný. Proč se vytrácí ze života a proč se Velikonoce, nejen mezi pohany, smrskly na barvení vajíček, pečení piškotů, bití žen a bujné večírky? Také Židé mají svůj silný příběh, když o Pesachu připomínají osvobození z otroctví. Je to událost nejen nadčasová, ale i univerzální.

Asi bych se do tématu theodicee nepouštěla, ale zaznamenala jsem, že v diskusích toto téma rezonuje. Není divu, málokterá otázka tak znepokojuje teology, filosofy a vůbec lidi včetně těch nejprostších. A kupodivu je to otázka zřejmě stejně stará jako lidstvo samo. Proto se chci podělit se čtenáři Christnetu o úvahu, která bude zajisté pro teology i filosofy obnošenou vestou.

V diskusích občas slýchávám variace na jakýsi zásadní rozpor mezi Bohem Starého zákona a Bohem Nového zákona. Anebo, chcete-li, mezi zákonem a milostí, krutými pravidly a láskou. Mezi přemýšlivými laiky je to dost rozšířený dualismus, kterým se pokoušejí učinit Bibli stravitelnější. V posledních měsících pak tyto argumenty zaznívají při srovnávání Bible s Koránem.

Cítíme to asi všichni – společnost se radikalizuje, štěpí minimálně na dva tábory a pociťuje v různé míře krizi. Nicméně nyní již nejde o obvyklé sezónní strašení, jde o tak hlubokou krizi, že rozděluje i bývalé přátele, a dokonce rodiny. Aktuálně se Evropa vypořádává s jednou z největších humanitárních katastrof po válce, s přílivem zoufalých běženců.