Christnet.eu už 25 let přináší nezávislý a ekumenický pohled na víru, církev a společnost. Bez paywallů a bez závislosti na jakékoli instituci. Takových míst mnoho není. Fungujeme díky čtenářům, kteří se rozhodli přispět. Váš pravidelný příspěvek nám pomůže pokračovat.
Používáme cookies. Nezbytné cookies zajišťují chod webu. Bez vašeho souhlasu
měříme návštěvnost jen anonymně a bez cookies. S vaším souhlasem navíc použijeme
podrobnější analytické nástroje, které nám pomáhají web zlepšovat.
Více v zásadách ochrany osobních údajů.
Při prosazování restitucí církevního majetku se argumentovalo spravedlností, tím, aby se zcizený majetek vrátil, komu má patřit. Měl-li však být brán úmysl někdejších donátorů doslova, musely by církevní subjekty, které by držely vrácený majetek, akceptovat omezení, která byla v minulosti na něj navázána. Na prvním místě stojí patronátní právo: patron, zpravidla panovník, vrchnost či město za udělený majetek získaly právo navrhovat kněze na příslušná obročí, zatímco biskupství takové obsazení místa pouze schvalovalo. Co by stát dnes s patronátem dělal? Třeba nic, třeba by tvrdošíjně na farářská místa navrhoval ženaté muže nebo dokonce ženy. Třeba by patronátní práva zprivatizoval. Koupili byste si patronát svého kostela? 
Kauza bývalého výkonného ředitele pražského arcibiskupství Antonína Jurigy vyvolala během jediného měsíce čtyři veřejná vyjádření. Ačkoli se jejich tón i autoři liší, všechna spojuje stejný princip, instituce chce problém vyřešit uvnitř.
Nevidím to v jiném kulturním a civilizačním prostoru tak silně jako v Česku a sám sebe se ptám: Proč a co k tomu lidi vede? V politicky a názorově zdevastované zemi, kde církve hrají minimální roli, rozděleny do několika málo klanů, rodin a part, a kde se občané dívají na existenci církví asi jako na existenci nějaké románové divnozemě, mi to přijde přinejmenším zvláštní.