Christnet.eu už 25 let přináší nezávislý a ekumenický pohled na víru, církev a společnost. Bez paywallů a bez závislosti na jakékoli instituci. Takových míst mnoho není. Fungujeme díky čtenářům, kteří se rozhodli přispět. Váš pravidelný příspěvek nám pomůže pokračovat.
Používáme cookies. Nezbytné cookies zajišťují chod webu. Bez vašeho souhlasu
měříme návštěvnost jen anonymně a bez cookies. S vaším souhlasem navíc použijeme
podrobnější analytické nástroje, které nám pomáhají web zlepšovat.
Více v zásadách ochrany osobních údajů.
Z péče o obrácení hříšníka se v církvi vyvinula praxe pokání s odlišnou přísností. Již prvotní obec znala exkomunikaci, vyloučení hříšníka na určitou dobu. V případě těžkých hříchu mohla doba pokání trvat i roky. Ke znovupřijetí do obce, usmíření (reconciliatio), došlo vzkládáním rukou biskupa. Od 6. století došlo pod vlivem iroskotských misií k tzv. tarifnímu pokání: člověk vyznal hříchy nějakému knězi, který mu uložil odpovídající pokání; po jeho vykonání, později také ihned, dostal člověk rozhřešení. Z toho se vyvinula soukromá zpověď. Jinou formou je společné slavení smíření (bohoslužba slova) s vyznáním a rozhřešením jednotlivců nebo generální absolucí, kdy je rozhřešení uděleno všem společně. 
Poslední srpnovou sobotu letošního roku se na zahradě u Smyčků v Semaníně konal Ekumenický den se společnou modlitbou, kterou jsme z nedostatku fantazie nazvali „Bohoslužba podle žen“. Snad se nám časem podaří vymyslet příhodnější název nebo ani žádné genderové označení nebude třeba. Jde o bohoslužbu s účastí členů různých církví, v jejíž přípravě mají přednostní místo ženy. 
V prvních minutách nastal chaos a šok, pak se rozhostilo hluboké ticho. Václav ležel u dveří kostela, družiníci se rozprchli a Boleslav se psychicky zhroutil. Staroslověnská legenda říká, že „zůstal jako bez duše“, „stál jako zkamenělý“, „nemohl mluvit“, „zachvátil ho strach.“ Jednalo se o posttraumatickou paralýzu – typickou reakci člověka, který neunesl vlastní čin.