Články – Lukáš Bujna:

Dříve než věci samé se můj příspěvek dotkne nešťastného způsobu, jakým do veřejné debaty zasahují některé hlasy z křesťanské části naší společnosti. Dochází totiž ke zbytečnému směšování různých úrovní, na nichž lze o problematice manželství a přístupu k sexuálním menšinám uvažovat. Debata se pak vede ve stylu babylónského zmatení jazyků a hádání hluchých, kteří si neumí naslouchat.

V nynějších sychravých a větrných dnech s obavami sledujeme dění na hranicích mezi Ukrajinou a Ruskem. Nad Evropou se opět vznáší stín války. Vidíme v celé nahotě, čeho jsou schopni lidé, kteří odsuzují, zavrhují, neodpouštějí a nesoucítí. Netýká se to jen "velké" politiky, ale i mnohých jednotlivých "malých" osudů. Snad ale také na počátku postní doby uvidíme, že svět a dějiny je možné spoluutvářet úplně jinak.

Pandemie koronaviru představuje skutečný dějinný přeryv. Důsledky nouzového stavu, sociální izolaci a redukci občanských práv a svobod mnozí z nás vnímali jako nezbytnou daň a dočasná omezení, než se opět vrátíme „k normálu“. Jenže návrat k minulému už není myslitelný ani proveditelný. Starý řád – a s ním i nepsaná společenská smlouva – se rozpadá. Rodí se něco nového.

8. ledna oslavila 101. narozeniny Církev československá husitská, která je mým duchovním přístavem. Přístav je místem, odkud vyplouvají vystrojené lodě s odpočatou a připravenou posádkou a kam se pak lodě zas vracejí s potrhanými plachtami a s námořníky ošlehanými od mořských bouří.