V loňském jubilejním roce bylo o Druhém vatikánském koncilu napsáno skutečně mnoho. Přesto se stále objevují určité pochybnosti o tom, zda bylo jeho svolání na místě, zda řešil skutečně vážné problémy a zda reformy, které přinesl, ať již z pohledu ekumenismu nebo liturgie, nebyly nasměrovány špatným směrem. Rádi bychom ukázali, že manipulační prostor koncilu byl podstatně užší, než se běžně míní, tedy že většina závěrů je svým způsobem kompromisním maximem možného.

Osobnost papeže Jana Pavla I. dodnes budí dojem spíše prázdného místa dějin Svatého stolce, než představu o konkrétní osobnosti v historii diplomacie či církve. Je přitom nesporné, že právě mezi ním a současným papežem Františkem lze najít velké množství společných témat.

Velký třesk je dnes pro víru zcela bezproblematickou událostí a dokonce se lze setkat s názorem, že jej Georges Lemaître propagoval proto, aby do fyziky a kosmologie implementoval prostor pro Boha, což je zřejmý nesmysl. Otázkou nicméně je, proč jsou fyzikální veličiny ve vesmíru nastavené tak, že dnes můžeme na Zemi pozorovat život a inteligentního tvora, který o tom všem může racionálně přemýšlet?

Svatý rok milosrdenství je spojen s otevíráním svatých bran, nabízí řadu podnětů. Především eklesiologického charakteru, které ve většinovém diskursu nejsou zatím příliš reflektovány. Totiž, jaká je role biskupa v dnešní církvi.

Nejméně od roku 1576 lze hovořit o systematickém astronomickém pozorování, které probíhá pod záštitou a s podporou papežství. Jeho nemalá část se přitom pojí s prací jezuitského řádu. Jestliže bychom měli identifikovat nějakou vědní disciplínu, kterou papežství podporovalo a rozvíjelo více než jinou, pak by zřejmě astronomie zaujímala první místo, i když to pro mnohé může být (například kvůli Galileimu) poněkud překvapivé.