S čím jsem šel do politiky

Dan Drápal
Autor: archiv autora

Na úvod musím předestřít, že nezastávám žádnou významnou pozici a při mém přístupu k politice není ani příliš pravděpodobné, že bych ji kdy zastával. Mou motivací bylo nezůstat u plané kritiky zvenčí, ale pokusit se nějak přispět k obecnému blahu. Z mnoha stran jsem slyšel, že angažovat se v politice nemá cenu, že člověk stejně nemůže nic změnit. Já takové defétistické řeči nemám rád. Nepovažoval bych za poctivé těmto kritickým hlasům přizvukovat, pokud bych si neověřil, že jsme skutečně takto bezmocní.

Současně jsem nepotřeboval se v politice nějak „realizovat“. Možná si toho o sobě myslím hodně, ale byl jsem celkem spokojen s tím, čeho jsem dosáhl prací na vinici Boží a v psaní knížek a publicistice. Věděl jsem tedy, že můj osobní svět se mi nezhroutí, pokud v politice ničeho významného nedosáhnu.

Do politiky jsem vstupoval s přesvědčením, že své křesťanství nemusím odložit v šatně, než se pustím do politického boje. Nevěřím na oddělení sakrální a sekulární sféry v tom smyslu, že nezbývá, než se v politice chovat jinak než v církvi, tj. že v politice není možné chovat se slušně, být čitelný a „nepolitikařit“. (Věřím ovšem pevně na odluku státu a církve, ale to je jiná tématika.)

Politici mají dnes mizerný kredit a špatnou pověst. Tak úplně se tomu nedivím. Nepovažuji to ale za důvod, proč by se křesťané měli politice vyhýbat – právě naopak. Možná by věci vypadaly jinak, kdyby se v politice angažovalo více slušných a poctivých lidí.

Nedávno jsem se (jako divák) zúčastnil jednání zastupitelstva městské části, kde mám trvalé bydliště. Zastupitelstvo sedalo v krásných a příjemných prostorách libeňského „Bílého domu“, v němž jsme v devadesátých letech pořádali asi dva roky biblické hodiny. Pohodlné sedačky, k dispozici skvělé hlasovací zařízení propojené s monitory, takže člověk mohl on-line sledovat výsledky hlasování po jménech. Skvělé vnější podmínky pro dělání politiky.

Jelikož jsem se po značnou část svého života věnoval, mimo jiné, smiřování rozhádaných lidí, poslouchal jsem výstupy jednotlivých řečníků a registroval jsem, kolik je v nich osobních „šťouchů“. Mnohé problémy, které se řešily, byly čistě technické, a ty „šťouchy“ měly zřejmě jediný význam: dokázat, že opozice nebude koalici šetřit a koalice opozici také ne. Pro samotné řešení problémů žádný praktický význam neměly. Obávám se ale, že jejich, možná někdy nezamýšleným, ale často zřejmě zamýšleným účinkem, bylo vztyčit bariéry. Jako kdyby bylo nějakou slabostí nad konkrétním problémem přiznat, že opačná strana to neudělala špatně. Je ale nezbytně nutné, aby byla druhá strana vždycky zhanobena, a to i tam, kde vlastně o moc nejde? Přiznat, že druhá strana udělala něco dobře, je zřejmě považováno za nemístnou slabost.

Prostředí tedy bylo vnějšně příjemné, nastříkaného jedu ale bylo víc než dost. Z obou stran.

Možná jsem naivní, ale myslím si, že se politika dá dělat i jinak. Že člověk může projevit určitou velkorysost a dokonce svého oponenta někdy i pochválit. A vůbec to neznamená, že přejímáme jeho názory a východiska. Jsem přesvědčen, že křesťan, který vstupuje do politiky, si tyto osobní „šťouchy“ může odpustit. Slušné a věcné vztahy s opozičními politiky se možná budou hodit v příštím volebním období, kdy budou karty možná rozdány jinak, a kdy ten, na kterého jsme tak srdnatě a někdy i drsně útočili, bude naším potenciálním koaličním partnerem. Věřím, že si člověk může zásadově stát na svém a přitom nevztyčovat zbytečné bariéry.

V místní i ve „vysoké“ politice se také často stává, že se s určitými postoji politicky obchoduje. V jistém smyslu to ani nejde jinak – demokratická politika vyžaduje časté uzavírání kompromisů. Zdá se mi ale, že někteří lidé jsou ochotni toho zobchodovat až příliš. Od politiků z různých pražských městských částí vím, že pro mnohé je předmětem takového obchodování podpora či nepodpora hazardu. A že strana, která před minulými volbami volala po nulové toleranci, v nové koalici bojuje za herny, nebo naopak, pokud je to pro ni právě koaličně výhodné. Znovu říkám, kompromisy jsou potřeba, ale každý z nás by měl mít jisté meze. Pokud politik nemá žádné pevné názory a je ochoten zobchodovat takřka vše, jen tím všechny diváky přesvědčuje, že mu jde především o osobní vliv, nikoli o věc samotnou. A právě přítomnost příliš velkého množství těchto politických matadorů přispívá ke špatné pověsti politiky jako takové. Já v tom ovšem vidím důvod, proč by zásadoví lidé měli do politiky vstupovat a nikoli se jí vyhýbat.

Domnívám se rovněž, že každý by si měl dobře rozmyslet, co je pro něj klíčové a co podružné. Jsou věci, pro které bych nehlasoval nikdy, i kdybych byl ve vlastní straně proti všem. Není jich ale moc (a nepředpokládám, že by k tomu kdy došlo). Na druhé straně jsou věci, na které nemám hotový názor. Když se před několika lety zkusmo jednalo o tom, zda by měla být v Praze olympiáda, byl jsem mírně proti, ale neměl jsem na věc silný názor. Doporučoval jsem, aby se k tomu naše strana raději nevyjadřovala. Zkrátka to, dle mého názoru, nebyla otázka, kvůli které stálo jít na barikády. Nadto mi po krátké sondáži bylo jasné, že tato otázka by mohla naši stranu rozdělit, protože část byla pro a část proti. Proč se štěpit v otázce, která pro nás nemá klíčový význam?

Po nějaké době v politice zjišťuji, že když nikoho neurážíte, získáte si určitý kredit a lidé vám budou naslouchat. Ověřil jsem si, že biblický verš: „Měkký jazyk láme kosti“ (Přísloví 25,15), platí i v politice. A jen jsem se utvrdil v názoru, že máme-li jako výbor stranické organizace něčeho dosáhnout, musíme být především dobří kamarádi. Ne ve smyslu, že všechno vidíme stejně, nýbrž v tom smyslu, že důvěřujeme motivům našich kolegů a jsme ochotni se dohodnout na prioritách i politických postupech. Vždyť jak bychom se mohli dohodnout s koaličními partnery, nebudeme-li schopni se dohodnout mezi sebou?

Někomu patrně připadám naivní. Ale možná je bezpečnější být raději trochu naivní než zbytečně podezřívavý a konfrontační.

Dan Drápal je teolog, překladatel a publicista.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.