Nejen česká církev (nebo přesněji řečeno katolická církev v Česku), ale obecně minimálně evropská církev (opět rozuměj katolická církev v Evropě) poslední desetiletí stojí na důležité křižovatce, zda se bude dál ubírat cestou upevňování organizační struktury a vědomě ze svých řad (ať už dočasně anebo natrvalo) odstraňovat všechny, kdo nenaplňují jasnou představu (podtrhuji slovo představu) nositelů moci v církvi o správné Ježíšově nauce, anebo se vydá riskantní cestou samotného Krista.

Milí farníci, „příslušnost k církvi s vnitřní distancí se nedědí“. Tímto výrokem zaujal jasné stanovisko Dominik Meiering, farář v centru Kolína nad Rýnem. A každý, kdo nad tímto prohlášením zapřemýšlí, je v pokušení souhlasit: Takzvaná kriticko-loajální nebo (levicově) liberální příslušnost k církvi, pokud přetrvává dlouho, nabývá tíživé, často až kyselé příchutě.

Velice vítám a oceňuji stanovisko Velkého kancléře arcibiskupa Graubnera, který vyzval děkana KTF Novotného k statečnosti při odolávání vnějším tlakům na fakultu. Byly to  zřejmě právě vnější tlaky, které vedly děkana ke skandálnímu rozhodnutí propustit předního odborníka fakulty prof. Petráčka pod záminkou „nadbytečnosti“ a nutnosti šetření. 

V církvi máme mnoho svatých, které jsme sami umučili. Ničíme své nejlepší lidi. I ve 20. století byly v církvi pronásledovány desítky skvělých teologů. Nesnášíme-li ty, kteří nás převyšují a mluví o Bohu jinak než my, nejsme učedníci Ježíše.

Vyhazov předního českého historika, teologa, pedagoga a římskokatolického kněze Tomáše Petráčka z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy je obrazem mnohem hlubších a bolestnějších skutečností. Ježíšův učedník Vojtěch Novotný není sám, kdo v prostředí teologických fakult spjatých s mojí církví propustil člověka, o jehož domácím a mezinárodním renomé pochybují jen ti, kteří by nejraději vrátili církev jen pár minut po skončení Tridentského koncilu a jimž vyhovuje středoškolská či učňovská výuka náboženských předmětů a pojetí víry a náboženské praxe jako klacku na druhé.