Na konci letošního ledna byl farář Adam Grabiec překvapen, když zjistil, že přibližně 15 věřících z jeho farnosti v Dolním Újezdě u Litomyšle dostalo dopis od Ministerstva kultury. V něm bylo napsáno, že své osobní údaje poskytli na podporu vzniku nové církve a náboženské společnosti Kněžského bratrstva svatého Pia X.

O zesnulém kardinálu Miroslavu Vlkovi bylo napsáno již mnoho slov. Rád bych dnes s odstupem zhodnotil jeho osobnost srovnáním s filosofem Janem Patočkou. Je příznačné, že si v budoucnu budeme data jejich smrti u Patočky 13. a u Vlka 18. března připomínat vedle sebe. Můžeme sledovat několik myšlenkových paralel, které mohou být zajímavé jak ve vztahu obou výrazných osobností své doby, tak také jako jistý hodnotový přenos do současnosti. A to i přesto, že život filosofa a kardinála, akademika bez možnosti přednášet a myče oken se v mnohém lišili a je nutné si dát pozor na případné laciné analogie.

Kardinála Vlka jsem poznal v devadesátých letech, kdy byl pražským arcibiskupem a předsedou České biskupské konference (1993-2000). Jako primas římskokatolické církve v ČR se čas od času objevoval na setkáních Ekumenické rady církví. Po nějaké době jsem si všiml, že jeho vztah k ekumenické spolupráci s jinými denominacemi je velmi pozitivní a vřelý.

Teolog Oto Mádr a kardinál Miloslav Vlk patřili k lidem, se kterými jsme se setkali my, co jsme po roce 1990 nějak vstoupili do veřejného prostoru. Tehdy jako mladí dravečkové, co neuznávali zásluhy starců, přičemž stařec byl každý, kdo byl o dvacet let starší, než jsme byli my sami. My byli liberální (někdy jen zdánlivě) dravečkové, dnes jsou dravečkové tridentští.

Může být smíření založeno na nečestném jednání nebo dokonce na podvodu? Není vzájemná důvěra a férové jednání základním předpokladem ekumenického dialogu? Takové otázky jsem si kladl v závěru Týdne modliteb za jednotu křesťanů poté, co jsem zjišťoval okolnosti současné snahy o obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.