Poslední měsíce mi byla dána možnost pracovat jako dobrovolník v sociálních službách. Poté, co mne jistý katolický biskup propustil ze zaměstnání v katolické církvi, v níž jsem aktivně sloužil posledních deset let, klesl jsem na společenském žebříčku na jednu z nejnižších příček. Náhle se přede mnou otevřel svět, který jsem znal jen málo: svět lidí odsunutých na okraj, svět nemocných, postižených, bezbranných, svět vyloučených a odkázaných na pomoc druhých. A také svět lidí, kteří se o tyto bezbranné, nemohoucí, ležící a bezmocné starají, buď úplně zadarmo, nebo za minimální mzdy. A svět těch, kteří nepotřebují katolickou církev jako existenční jistotu. Po jisté době jsem zjistil, že prožívám na sobě zvláštní paradox. Osvobození od církevních struktur dalo mému životu novou naději, kterou jsem začal sdílet s lidmi kolem mne. A po desíti letech pocítil jsem v srdci něco jako víru spojenou s radostí.

Přál bych vám zažít ten pocit. Bylo to v létě roku 2002, kdy jsem nastoupil do jakéhosi transportu, který mne a ještě další „povolané“ odvážel do jednoho řeholního domu uprostřed cizí hornaté krajiny, kde jsem měl začít onen Nový život. Měl jsem za sebou spálit všechny mosty, všechny citové vazby a odhodit všechny komunikační prostředky, abych žil v naprosté izolaci s Bohem a se spolubratry. Vládl zde přísný denní řád, tvrdé klimatické podmínky a postupně vyplouvaly na povrch první příznaky pokřivených a nezdravých vztahů mezi lidmi. Zde skončím a čtenáře pozvu k četbě knihy, kterou o této zajímavé zkušenosti připravuji. Kniha měla mít původně stejný název jako slavné Dantovo dílo Nový život, ale postupně jsem zjistil, že by to byla shoda příliš troufalá. Musel vzniknout nový příběh, který je jedinečný a neopakovatelný jako život sám.

Deset let služby v církvi v různých podobách. Deset let kladení otázek, na které nepřicházely odpovědi, deset let hledání něčeho, co nebylo možné najít. Deset let bloudění mezi šelmami Dantova Pekla, deset let hledání moudrých průvodců Vergilia a Beatrice na klikaté cestě Peklem a Očistcem někam, kde bylo možné tušit pozemský ráj, jehož obrysy se zjevovaly pouze ve snech. Deset let touhy po vydechnutí a spočinutí někde na kousku země, který se nebude chvět nenávistí a zlobou. Deset let stoupání z propasti a nových pádů do ní, deset let vesmírné geografie sestavené podle Dantových veršů a obrazových výjevů Hieronyma Bosche. Deset neopakovatelných let života.

A na jejich konci, léto 2012, a malá posečená zahrádka u sociálního ústavu se zvláštním režimem, kde na vozíčcích prožívám radostné chvíle s nemocnými Alzheimerovou chorobou. Ta malá čekárna na smrt, kde všichni sedí tiše a pokorně s vědomím toho, že neví, kdy na ně přijde řada. Snad zítra, snad za dva dny, nebo ještě dnes? Ale na tom přece nezáleží, protože důležité je ono zde a nyní, přítomný okamžik, který jsem naposled plně prožíval ve světě divadla někdy před deseti lety. Čas však již dávno zmizel a pro jejich paměť nepředstavuje překážku. Ti nemocní se již dívají do věčnosti.

Chci si z toho vzít příklad. Mizí mi z paměti těch deset let putování po řeholních domech, biskupských úřadech i vatikánských kancelářích. Zapomínám na podlost a nenávistné pohledy, na zpupnost a prahnutí po moci, penězích a kariéře, na aroganci, intriky a hulvátství, na lež a pokrytectví, na všechny ty nedobré vlastnosti Božích služebníků. Zapomínám i na laskavost a dobrotu jednotlivců, protože jí bylo málo a zůstane i bez ohledu na mou paměť. Zapomínám na horlivost pastýřů, jejich poztrácené ovce i otlačená kolena od modlení. Prožívám odevzdanou radost. Prožívám víru v srdci. Snad právě v tomto místě je ráj.