Moskva si je dobře vědoma toho, že soudržnost čečenských povstaleckých skupin závisí do značné míry na osobním charizmatu jednotlivých velitelů, proto také od počátku konfliktu usiluje o jejich likvidaci. A když už se jí nedaří zbavit se těchto nepohodlných osob přímo, odepisuje je alespoň na papíře v důvěře, že tímto způsobem podlomí odhodlání čečenských bojovníků. Problém však nastává v okamžiku, kdy se některý ze "zabitých čečenských velitelů" někde objeví - živý a zdravý, a tak připomene ruským generálům, že jejich přání jsou až příliš často otcem myšlenky.

Čečenského víceprezidenta Vachu Arsanova prohlásila federální tisková agentura za mrtvého 1. února. O týden později přišel do čečenské televizní stanice Kavkaz a uvedl: "Zprávy o mé smrti jsou přece jen poněkud přehnané." Ruslan Gelajev, který se na oficiálním seznamu zabitých ocitl po pádu Grozného, se 2. února objevil v Rusy obležené vesnici Katyr-Jurt. Aslanbek Ismailov, který vedl obranu Grozného, "vstal z mrtvých" 7. února, kdy se společně s jinými polními veliteli zúčastnil výměny ruského novináře Svobodné Evropy Andreje Babického za dva ruské zajatce. Ismailovův příchod byl pro všechny opravdovým překvapením mimo jiné proto, že i čečenské zdroje původně potvrdily jeho smrt v Alchan-Kale.

Vlastně teprve po masakru v Alchan-Kale dne 21. ledna začali Rusové počítat mrtvé. Podle jejich odhadu zahynulo na minovém poli u vesnice při pokusu probít se z Grozného do hor kolem 2000 rebelů. Čečenské vrchní velení nečekaně potvrdilo, že u Alchan-Kaly zahynuli také tři povstalečtí vůdcové: starosta Grozného Leči Dudajev, Aslanbek Ismailov a Chunkar-Paša Israpilov. Ruská média ještě doplnila, že známý polní velitel Šamil Basajev přišel při ústupu o obě nohy a pravé oko.

Na základě těchto informací prohlásil vrchní velitel federálních vojsk v Čečensku, generál Viktor Kazancev, že čečenské vrchní velení bylo prakticky zcela zničeno, neboť většina jeho členů byla buďto zabita nebo se nachází v ruském zajetí. Kazancev odmítl výslovně uvést jména zajatců, pravděpodobně se však jedná o čečenského ministra zdravotnictví Umara Chambijeva, který během ruského dobývání Grozného pracoval v nemocnici jako chirurg.

Aby Rusové dodali svým slovům na váze, bylo nutné předložit alespoň nějaké konkrétní důkazy o smrti povstaleckých velitelů. Federální bezpečnostní služba proto dostala příkaz začít s exhumací těl v hromadných hrobech. Akce probíhala vždy v noci a na jejím základě byl sestaven seznam zabitých. Vesničané z Alchan-Kaly potvrdili, že dne 1. února bylo u vsi vykopáno asi deset mrtvých, mezi nimiž byl i synovec prvního čečenského prezidenta Džochara Dudajeva, Leči Dudajev. Podobné případy byly hlášeny i z Mičurinovy a Zavodské čtvrti Grozného.

Naděje, že by mezi zabitými mohl být i obávaný emír Chattáb, se ukázala planou ve chvíli, kdy se tento bojovník jordánského původu objevil v čečenské televizi a řekl, že je připraven bránit horská střediska povstalců do posledního muže. Vzhledem k tomu, že Rusové prohlásili Chattába za mrtvého již dvakrát, začínaje se krajem šířit zprávy o jeho nezranitelnosti.

Zdá se tedy, že ruská propagandistická kampaň není právě smrtelníků dělá živoucí legendy, a tak se nakonec obrací především proti svým vlastním tvůrcům.

Napsal Ruslan Izajev, nezávislý čečenský novinář, pravidelný spolupracovník Institute for War & Peace Reporting. Připravila Společnost Člověk v tísni při ČT, přeložila Veronika Bílková (kráceno).