Přinášíme vám zásadní ekumenický teologický dokument, který byl podepsán 31. října 1999 v Augšpurku. Z anglického a německého originálu ho přeložil Pavel Filipi, děkan Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Preambule

(1) Učení o ospravedlnění mělo pro luterskou reformaci 16. století ústřední význam. Platilo za ”první a hlavní článek” a zároveň za ”řídící a soudní instanci všech částí křesťanského učení”. Učení o ospravedlnění - ve své reformační podobě a speciálním hodnocení - bylo zvláště zastáváno a hájeno proti římskokatolické teologii a církvi tehdejší doby, které zastávaly a hájily učení o ospravedlnění jiné povahy. Z pohledu reformace právě v učení o ospravedlnění spočívalo jádro diskuse. Tak došlo k tomu, že jak v luterských vyznavačských spisech, tak v usneseních tridentského koncilu římskokatolické církve se objevují odsudky učení druhé strany; ty zůstávají dodnes v platnosti a působí rozdělení mezi církvemi.

(2) Učení o ospravedlnění si v luterské tradici uchovalo svůj zvláštní status. Proto od počátku zaujímalo důležité místo v dialogu luteránů s římskými katolíky.

(3) Zejména poukazujeme na tyto výsledné zprávy: Evangelium a církev (1972), Církev a ospravedlnění (1994), Ospravedlnění vírou (1983) a na studii Lehrverurteilungen - kirchentrennend? (1986), zpracovanou pracovním kruhem evangelických a katolických teologů v Německu. Některé z těchto výsledků ekumenických dialogů se dočkaly oficiálního přijetí. Významným příkladem takovéto recepce je závazné stanovisko Spojené evangelicko-luterské církve v Německu (spolu s ostatními církvemi Evangelické církve Německa) ke studii Lehrverurteilungen, které bylo přijato nejvyšším stupněm církevního uznání r. 1994.

(4) Všechny uvedené zprávy z dialogů o ospravedlnění a stanoviska k nim vykazují vysoký stupeň shody v přístupu i v závěrech. Je proto načase bilancovat a shrnout výsledky dialogů způsobem, který by přesně a stručně církve informoval o celkovém výsledku dialogů a zároveň jim umožnil se k nim závazně vyjádřit.

(5) To je záměrem tohoto Společného prohlášení. Prohlášení chce ukázat, že luterské církve, jež pod ně připojí svůj podpis, a římskokatolická církev napříště jsou sto vyjádřit společné pochopení našeho ospravedlnění Boží milostí skrze víru v Krista. Prohlášení neobsahuje vše, co jednotlivé církve učí o ospravedlnění. Vyjadřuje však konsensus v základních pravdách učení o ospravedlnění a ukazuje, že trvající rozdíly v explikaci tohoto učení již netvoří důvod vzájemných odsudků.

(6) Naše prohlášení není novým, samostatným vyjádřením vedle dosavadních výsledků dialogů a naprosto je nemíní nahradit. Spíše odkazuje na uvedené texty a jejich argumentaci.

(7) Samy dialogy a stejně tak i toto prohlášení jsou neseny přesvědčením, že překonání dřívějších sporných otázek ani nezlehčuje bývalá rozdělení a odsudky, ani neuvádí v pochybnost naši vlastní minulost. Prohlášení je naopak určeno přesvědčením, že našim církvím se v průběhu dějin dostalo nových pohledů a že došlo k vývoji, který církvím nejen umožňuje, nýbrž od nich i vyžaduje hledět na rozdělující otázky a odsudky v novém světle.

1. Biblické poselství o ospravedlnění

(8) K těmto novým pohledům nás přivedlo společné naslouchání Božímu slovu v Písmu svatém. Společně slyšíme evangelium, že ”Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný” (J 3,16). Toto radostné poselství je vyjádřeno v Písmu různými způsoby. Ve Starém zákoně slyšíme Boží slovo o lidské hříšnosti (Ž 51,1-5; Dan 9,5n; Kaz 8,9n; Ezd 9,6n) a o lidské neposlušnosti (Gn 3,1-19; Neh 9,16n.26) a také o spravedlnosti (Iz 46,13; 51,5-8 sr. 53,11; Jr 9,24) a o Božím soudu (Kaz 12,14; Ž 9,5n; 76,7-9).

(9) V Novém zákoně se setkáváme s rozličnými pojednáními o tématech ”spravedlnost” a ”ospravedlnění” - u Matouše (5,10; 6,33; 21,32), u Jana (16,8-11), v Listu židům (5,13; 10,37n), v epištole Jakubově (2,14-26). Také v pavlovských listech je dar spásy popisován různými způsoby, mj. jako ”osvobození ke svobodě” (Gal 5,1-13 sr. Ř 6,7), jako ”smíření s Bohem” (2K 5,18-21 sr. Ř 5,11), jako ”pokoj s Bohem” (Ř 5,1), jako ”nové stvoření” (2 K 5,17), jako ”život pro Boha v Kristu Ježíši” (Ř 6,11.23), jako ”posvěcení v Kristu Ježíši” (sr. 1K 1,2; 1,30; 2K 1,1). Mezi těmito popisy vyniká pojem ”ospravedlnění” hříšníka Boží milostí skrze víru (Ř 3,23-25); toto označení získalo v době reformace přední místo.

(10) Pavel označuje evangelium za Boží moc k záchraně člověka, upadlého do moci hříchu, za poselství, které ohlašuje ”spravedlnost Boží z víry k víře” (Ř 1,16n) a které dává ”ospravedlnění” (Ř 3,21-31). Pavel zvěstuje Krista jako ”naši spravedlnost” (1K 1,30), když na vzkříšeného Pána vztahuje to, co Jeremiáš zvěstoval o Bohu (Jr 23,6). Všechny dimenze Kristova díla vykoupení spočívají svými kořeny v jeho smrti a vzkříšení, neboť on je ”naším Pánem, jenž byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění” (Ř 4,25). Všichni lidé potřebují Boží spravedlnost, protože ”všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy” (Ř 3,23 sr. 1,18-3,20; 11,32; Gal 3,22). V epištole Galatským (3,6) a Římanům (4,3a) chápe Pavel víru Abrahama (Gn 15,6) jako víru v Boha, který ospravedlňuje hříšníka (Ř 4,5); Pavel se dovolává svědectví Starého zákona, aby podtrhl své evangelium, že tato spravedlnost bude přičtena všem, kdo jako Abraham důvěřují v Boží zaslíbení. ”Spravedlivý bude živ z víry” (Abk 2,4 sr. Gal 3,11; Ř 1,17). V pavlovských listech je Boží spravedlnost zároveň Boží mocí pro každého věřícího (Ř 1,16n). V Kristu se Boží spravedlnost stává naší (2K 5,21). Ospravedlnění se nám dostává skrze Ježíše Krista, kterého ”ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří” (Ř 3,25 sr. 3,21-28). ”Milostí tedy jste spaseni skrze víru, je to Boží dar; není z vašich skutků” (Ef 2,8n).

(11) Ospravedlnění je odpuštění hříchů (Ř 3,23-25; Sk 13,39; L 18,14), osvobození z moci hříchu a smrti (Ř 5, 12-21) a z prokletí zákona (Gal 3,10-14). Je to přijetí do obecenství s Bohem již nyní, v plnosti pak v budoucím Božím království (Ř 5,1). Spojuje s Kristem, s jeho smrtí a s jeho vzkříšením. Nastává přijetím Ducha sv. ve křtu jako v členění do jeho těla (Ř 8,1n.9n; 1K 12,12n). To vše přichází jedině od Boha pro Krista z milosti skrze víru v ”evangelium o jeho Synu” (Ř 1,1-3).

(12) Ti, kdo jsou ospravedlněni, žijí z víry, vyrůstající ze slova Kristova (Ř 10,17), a v činné lásce (Gal 5,6), jež je ovocem Ducha (Gal 5,22). Avšak protože zlá moc a žádost na věřící útočí uvnitř i vně (Ř 8,35-39; Gal 5,16-21), takže upadají do hříchu (1J 1,8.10), je potřebí, aby i věřící znovu a znovu naslouchali Božím zaslíbením, vyznávali své hříchy (1J 1,9), brali účast na Kristově těle a krvi a přijímali napomenutí žít spravedlivě v souladu s Boží vůlí. Proto říká apoštol těm, kdo byli ospravedlněni: ”S bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí” (Fp 2,12n). Ono radostné poselství však zůstává v platnosti: ”Nyní není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši” (Ř 8,1) a v nichž je živ Kristus (Gal 2,20). Kristův ”jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život” (Ř 5,18).