V roce 1970 činil počet narozených dětí 147 865, o dvacet let později to bylo 130 564 dětí a v roce 1999 pouhých 89 471 dětí, což je necelých 9 dětí na tisíc obyvatel. To jsou údaje, které v lednu tohoto roku zveřejnil Český statický úřad.
Rozhodl jsem se, oslovit mladé lidi a zeptat se jich, co na tyto čísla říkají. Pečlivě jsem pak zaznamenával jejich odpovědi. "Ta čísla jsou hrůzná, co na to chcete říct," řekl mi sedmnáctiletý Petr. Jeho dívka Jana pokývala souhlasně hlavou a dodala: "Je teď prostě taková doba."
Podobnou reakci jsem slyšel i od dalších oslovených mladých lidí. Byli zděšeni čísly a pak dodali něco podobného jako například patnáctiletá Zuzana: "No, všechno je drahý, tak já se tomu moc nedivím."
Na otázku, kolik by chtěli mít dětí, zareagovala již zmíněné Zuzana odpovědí: "Radši žádný. Hlavně ne děti."
Ostatní se shodovali na jednom nebo na dvou dětech. Jedinou osobou, která odpověděla na mou otázku jinak, byla devatenáctiletá Maruška, která by chtěla mít dětí klidně pět. Její chlapec Lukáš na to reagoval slovy, že to se ještě uvidí, a že o tom zas tak neuvažoval.
Má poslední dlouhá otázka zněla: "V kolika letech byste chtěli vstoupit do svazku manželského a mít děti? A proč?"
Na tuto otázku jsem dostal nejrůznější odpovědi, že od devatenácti let až po třicítku. Jeden pár se nechtěl brát vůbec a děti bude chtít "možná".
Odpověď většiny dotázaných, na otázku proč, by se dala shrnout do jedné věty: "Člověk by si měl nejdřív trochu užít."
Magazín ChristNet.eu se zeptal na názor děkana Teologické fakulty JU prof. Josefa Dolisty, který se problémy partnerství a rodiny dlouhodobě zabývá, co říká na výsledky ankety.
Dolista nám potvrdil, že ví o problémech objevujících se v naší anketě, ale že se situace kraj od kraje liší. K údajům o porodnosti říká: "Je třeba doopravdy odlišit rodičovskou odpovědnost. Neumím si představit, že pokud manželé žijí v bytě 1+1, budou mít velkou rodinu. To je neúnosná situace, jak pro rodiče, tak pro děti."
Ale ihned podotýká, že problém je více komplikovaný. "Není dobré mít jedno dítě. A to z mnoha důvodů." Mezi důvody uvedl například citovou vázanost na rodiče či osamělost dítěte.
Dolista zdůraznil, že je doopravdy nutné, aby se každý problém řešil z několika úhlů pohledu. Ale nejdůležitější je odpovědnost dotyčných lidí, kteří nejlépe mohou posoudit zdravotní stav, vztahovou a ekonomickou situaci.
Na závěr Dolista dodává, že neexistuje žádný diktát, který by lidem přikazoval, jak se mají chovat a jak má jejich vztah vypadat. To jsou prý základní věci, které je si třeba vždy uvědomit.