Při snaze předejít početí v době, kdy si manželé myslí, že jich je doma
už dost, se jim v současné době otevírá několik možností. Nabízí se jim:
- metody bariérové (kondom, femidom, pesar, vasektomie, sterilizace, přerušovaná soulož apod.)
- metody spermicidní (pěny, krémy, želé, vaginální globule apod.)
- metody hormonální (hormonální kontraceptiva, IUS, postkoitální podání kombinovaného steroidního kontraceptiva (Postinor) apod.)
- metody nitroděložní (IUD – nitroděložní tělíska, částečně sem lze zařadit i IUS – intrauterinní systém v obchodním světě známý pod značkou Mirena, zčásti se IUD používá jako postkoitální intercepce)
- metody přirozeného plánování rodičovství - PPR (symptotermální metoda, Billingsova ovulační metoda, Ogino-Knausova metoda, teplotní metoda apod.)
Důležitým aspektem každého přístupu k plánovaní rodičovství je to, jak může manželský (partnerský) vztah ovlivnit, případně – a to je zmíněný cíl, kterému se chci v tomto malém přemýšlení věnovat – jak je rozdělena zodpovědnost a náročnost dané metody mezi oba zúčastněné. A ještě jinak: pokud dojde k neplánovanému otěhotnění, k početí nové lidské bytosti, které nelze při užívání žádné výše uvedené metody 100% vyloučit, jaké břemeno zodpovědnosti bude ležet na bedrech ženy?
Víme všichni ze zkušeností kolem nás a obecně ve společnosti, že pokud tato veskrze nemile přijímaná situace nastane, bohužel mnohdy u nesezdaných párů končí rozchodem (a pak i zabitím dítěte – potratem), u manželů pak může dojít k neshodám, které nemusí být překonány (zvláště, pokud např. žena odmítá „řešit situaci rychle a účinně“ a dítě touží donosit a porodit).
Zde si dovolím dvě malé vsuvky, které s těmito dvěma typy přijímání neplánovaného otěhotnění souvisí:
1. Jde o právní lapsus české legislativy, která ze zodpovědnosti na počatém nenarozeném lidském životě už a priori vyjímá otce – otci totiž nenáleží žádné právo, které by zajistilo, aby se mohl podílet na rozhodování, zda žena půjde na potrat či nikoliv. V situaci neplánovaného otěhotnění v manželství to totiž nebývá vždy jen muž, který chce „situaci rychle rešit“.
Lze se pak asi právem domnívat, že přeci jen častější lhostejnost muže vůči nečekanému těhotenství jejich manželky či partnerky, by mohla mít svůj podvědomý základ v tomto muže a jejich možnost rozhodnout o svém dítěti diskriminujícím zákonném předpisu. Namátkou uvádím ještě další diskriminující zákonné opatření, které na jedné straně upravuje fakt, že manžel matky je ex lege otec dítěte (§ 51 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb. o rodině.), přesto vůbec nemá právo dovědět se, že jeho manželka žádá o interrupci, a nemá právo dovědět se to ani ex post.
Jinými slovy, současná právní úprava přenáší veškeré břímě rizika pohlavního styku na ženu. Muž na případném těhotenství a povinnostech s tímto spojených není nijak legislativou zainteresován, když je pouze na jeho partnerce, aby se rozhodla dítě nemít a podstoupit interrupci – tedy konečně i znevážení ženy je nepochybné.
2. Druhou vsuvkou je zdůraznění, že tvrzení o přecházení „antikoncepční mentality v mentalitu potratovou“, může mít (a má) své důvody a logická podepření fakty. Je vlastností nás všech, že se rádi necháme přesvědčovat o tom, že všechno dobře a 100% funguje. Teprve zkušenost někoho blízkého nebo nás samých nás může uvést do situace, kdy o té nedokonalosti chybně vsugerované 100% jistoty začneme přemýšlet.
Dívejme se na všechny metody plánování rodičovství realisticky: žádná metoda není 100%. Tuto plnou jistotu, že k těhotenství, které právě neplánujeme, nedojde, nám dá pouze kastrace – odstranění varlat či vaječníků (ani sterilizace a vasektomie nezaručí 100% ochranu před otěhotněním!). Takový způsob předcházení početí však ani nelze snad označit za možný, neboť je spíše trestem – kastrovaná osoba pochopitelně nemá zájem o sexuální kontakt (vzpomeňme na případy násilníků, kteří byli kvůli své nebezpečnosti ve výkonu trestu nebo po něm kastrováni).
Ale my rádi budeme věřit tomu, že např. hormonální antikoncepce (HAK) bude u nás bezvadně fungovat a nic se nemůže stát. Může. A je pak jasné, že toto naše spoléhání se a klid budou vystřídány zlostí a smutkem. Ve zdrcující většině případů je pak taková situace dnes řešena potratem, protože selže-li jedna metoda, použije se druhá. Tolik související poznámky.
Abychom tedy dosáhli cíle tohoto přemýšlení, pozastavme se nad tím,
co je hlavním tématem: jak zatěžují jednotlivé metody plánování rodiny
partnery – každého zvlášť. Názornější než popis může být tato tabulka:
Metoda | Zodpovědnost žena | Zodpovědnost muž |
Kondom | 0 % | 100 % |
Femidom | 100 % | 0 % |
Pesar | 100 % | 0 % |
Vasektomie | 0 % | 100 % |
Sterilizace | 100 % | 0 % |
Přerušovaná soulož | 0 % | 100 % |
Pěny | 100 % | 0 % |
Krémy | 100 % | 0 % |
Želé | 100 % | 0 % |
Vaginální globule | 100 % | 0 % |
Hormonální antikoncepce | 100 % | 0 % |
IUS (Mirena) | 100 % | 0 % |
Postkoitální intercepce | 100 % | 0 % |
IUD (nitroděl. těl.) | 100 % | 0 % |
PPR | 50 % | 50 % |
V této tabulce už při prvním letmém prohlédnutí nemůžeme přehlédnout to obrovské břemeno, které je kladeno na ženy při volbě způsobu plánování rodičovství, zejména u těch tzv. umělých antikoncepčních prostředků. V průměru z daného výčtu metod pak jednoduše vypočítáme, že u 11 z celkových 15 leží 100 % břemeno zodpovědnosti z nečekaného těhotenství na bedrech ženy, tj. u 73 %.
U mužů je tato zodpovědnost požadována jen ve 3 případech z 15, tj. pouze ve 20 %. Ideální (ale pochopitelně jen zde v náznacích tabulky) je rozložení břemene u pranýřovaných přirozených metod plánovaní rodičovství (PPR). Stejně jako u PPR je dokonalá polovina zodpovědnosti na každém z manželů spíše vždy jen cílem, kterého potřebují a chtějí dosáhnout, je tomu tak i u jiných zmíněných metod, kdy se o úplné 100 % zodpovědnosti dá hovořit jen s trochou odvahy a bez ohledu na dané konkrétní podmínky daného konkrétního páru v dané konkrétní společenské situaci.
Ale v zásadě si myslím, že se lze shodnout na tom, že lze v oblasti metod plánování rodičovství najít u některých body, které naznačují určitou diskriminaci žen a destruktivní vlivy na soužití páru. Konečně, jedním z pilířů hnutí gender by se dal považovat boj za rovnoprávnost – a měla-li by to být rovnoprávnost úplná, pak by měla obsahovat snahu o odstranění zbytečných diskriminačních zvyků společnosti, mezi něž můžeme běžně rozšířené způsoby plánování rodiny (HAK, IUD apod.) bezesporu počítat.
To, že to není jen mé zbožné přání, dokazuje skutečnost skupin tzv. feministek pro PPR, které zejména v Německu patří mezi nejsilnější skupiny (předčí i Katolickou církev) propagující tento, snad z jejich pohledu ideálně rovnoprávný, způsob plánování potomstva.
Z těchto vyjmenovaných skutečností lze dobře odvodit několik závěrů:
a) moderní prostředky plánovaní rodičovství, které distribuují prostřednictvím gynekologů farmaceutické firmy a bez kterých se dnes – dle reklamních sloganů a letáčků - „moderní žena nemůže obejít“, nemohou být považovány za dostatečně dobré pro pár, ale ani – a to zejména – pro ženy. Tíha „rizika“ pohlavního styku bývá totiž pak veskrze přenesena jen na jejich bedra (známá věta i z filmových pláten: „Cožpak sis to neuměla pohlídat?!“)
b) Všechny ženy na světě přirozeně touží po tom, aby mohly rozhodovat o tom, zda otěhotní, či nikoliv. Vzhledem k tomu, že 100% bezpečný způsob ochrany před nežádoucím otěhotněním (vyjma úplné pohlavní zdrženlivosti a kastrace) neexistuje, určitá možnost selhání zde je, a žena opět přirozeně v nečekané situaci očekává pomoc toho, kdo se na početí dítěte podílel – manžela, partnera.
c) Skutečnost, že muži v mnoha případech od této zodpovědnosti utíkají, může mít dvojí příčinu: jednak nejsou muži kromě vyjímečných případů na způsobu plánování rodiny zainteresováni, a jednak jsou zákonem již a priori vyloučeni z možnosti o životě (nebo smrti) svého dítěte předem rozhodnout. Jediné, co jim zákon ukládá je, že v případě, pokud se matka dítěte nerozhodne k potratu a jejich otcovství bude řádně zaneseno v dokladech dítěte, budou muset platit alimenty.
Na závěr cítím potřebu podělit se s jedním postřehem, který s plánováním rodičovství a výběrem metody souvisí. Hovoříme často o právu ženy na potrat. Pokud se nad tímto – nebojím se říci – sloganem zamyslíme, zjistíme, že ve skutečnosti jde jen o právo deklaratorní.
Vedle tohoto deklaratorního práva (nijak neupraveného zákonným předpisem) stojí právo každé lidské bytosti na život. Toto právo není jen deklaratorní, ale je právem ústavním. Obě tato práva v rozhodování matky (a v ideálním případě i otce) o životě počatého, ale dosud nenarozeného dítěte jasně kolidují. Kdo vyhraje?
Autorka je viceprezidentka Hnutí pro život