Zachraň svou duši! To bývala hlavní příčina zpovědi, a vlastně i postu jako jedné částečky cesty k ní. Navázat, znovu objevit hloubku vztahu k Stvořiteli, k druhému člověku i k sobě samému zdá se být motivem smíření doby dnešní. Ale možná je to trochu jinak. Občas si říkám: Neškatulkuj! Raději dobře poslouchej... příběhy lidských duší.

Dětství: pokání hrou

Velmi dobře si vzpomínám na dětství, kdy naše dny naplňovala hra a povinnosti, které ovšem odpovídaly našim silám. Večery byly podle naší práce odměňovány různě, ale hlavně pohádkami. Vykládala je maminka nebo babička (častý host). Když však přišla doba postní, to už byl pohádkám konec. Babička (náruživý čtenář) začala postupně vykládat životy svatých, až se dostala k ukřižování Krista. A pak najednou nadešly Velikonoce. To byl nejranější věk, kdy půst nám dětem ještě moc neříkal…
 

Protektorát: jedna velká doba postní

…ale léta běžela a přišel rok 1938, rok okupace naší republiky. Nejdříve stěhování z pohraničí, pak okupace a válka. Nikdy nezapomenu na vojáky ptající se, zda už dojeli na Sibiř. (A zatím stáli jen v Beskydech, na nádraží ve Starých Hamrech.) Příchod do školy byl hrozný. Ve třídách vojsko (puch nezapomenutelný). Sestřičky-učitelky nás posbíraly a dovedly do klášterní kaple, kde připomněly dobu postní. Všichni jsme prosili a naši bolest obětovali pro Ježíše.

Léta války jsme prožívali jako dobu postní. Žádné radovánky, ani žádné přejídání. Ba mnohdy jsme byli rádi, že máme kousek chleba. Bonbony, čokoláda na příděl a jen dětem do patnácti let. Těch 10 dkg na dítě (pro všechny v rodině) bylo hned pryč. Tak prošly těžké dny války.

Pak přišla svoboda… jen na chvíli. První rok po válce si vzpomínám jen na strašný chaos, zmatek, kdy duchovní stránka byla odsunuta… ani nevím kam. Potom vše pomalu začalo zajíždět do svých koleji. Šla jsem dál studovat a pak učit do pohraničí, kde jsem poznala manžela…
 

Vláda „lidu“: doba strachu a přetvářek, svým způsobem horší než ta předchozí

…a přišel rok 1948 a my už jsme odcházeli ze školy v pohraničí do vnitrozemí. Manžel dostal místo na měšťanské škole a já byla doma s jednoročním synem. Čekala jsem tehdy další dítě. V té době už začal zběsilý hon na kněze a věřící. Stýkali jsme se s panem farářem Hamerským, a tak, i když do nejbližšího kostela to bylo deset kilometrů, přece mi duchovní útěcha nechyběla.

Manžel byl znovu přeložen, jako ředitel školy. Měli jsme dvě děti. Odmítla jsem znovu nastoupit do školy. Když jsem četla ty přípisy, které chodily na školu (podle nichž se mělo učit „správné ideologii“), raději jsem to vzdala. Manžel to vydržel dva roky, než taky řekl dost. A tak jsme byli oba propuštění. Musím říci, že to celý ten čas byla doba postní, protože jsme nevěděli, kdy si pro manžela přijdou.

I když se po dvanácti letech mohl vrátit a znovu učit, bylo to pořád se strachem a s různými potížemi. Já jsem pak učila jen čtyři a půl roku. To už jsme stěhovali posedmé a naposled. Náboženství u nás tou dobou stálo poněkud stranou, jen v náznacích. Zasunulo se kamsi do nitra každého z nás, stalo se soukromou věcí…
 

Dnes?

…následky trvají do dnešního dne. Dnes je bohužel nesu sama (manžel před časem zemřel), a tak ta současná postní doba je mým nejsmutnějším pokáním v celém životě. (Kdybych uměla psát, byl by to malý román.) Mám sice svobodu vyznání a jiné výhody, ale i kdybych denně strávila pět hodin na modlitbách a různým pokáním, je to vše málo za urážky Boha, které byly a jsou každým dnem. Je mi čtyřiasedmdesát. Doba vyúčtování se blíží…

Nechápete, že jsme někde sešli z cesty? Lidské mraveniště je bohatší než dřív. Máme víc výhod a volného času, a přece nám chybí cosi podstatné, co těžko dovedeme určit. Cítíme se méně lidmi, ztratili jsme něco z tajemných výsad.

Antoine de Saint-Exupéry: Mír nebo válku? (říjen 1938)